Toto srovnání civilizací Východu a Západu začalo knihou Východ a Západ (동양과 서양), kterou v roce 1993 vydalo nakladatelství Jisik Sanup. Ve Spojených státech pak vyšly Understanding the Rise of China v roce 2000 a East and West: Taoism vs. Judaism v roce 2002. Kniha o taoismu a judaismu vyšla v polském překladu v Polsku v roce 2015 a v čínském překladu v Číně v roce 2017. Šest let, od roku 2013 do roku 2019, přednášel autor na Graduate School of International Studies Univerzity Jonsei kurz „Srovnání civilizací Východu a Západu“ (A Study of Eastern and Western Civilizations). Účastnili se ho studenti z Koreje, Číny, dalších zemí východní Asie, z Evropy a ze Spojených států a mnohé z toho, o čem jsme v hodinách diskutovali, se promítlo do této knihy.
Paul Gauguin dal na sklonku života, roku 1897 na Tahiti, jednomu ze svých obrazů název „Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?“. Jednotlivé části knihy Východ a Západ nesou podobné názvy: „Odkud přicházíme“, „Kdo jsme“ a „Kam jdeme“. Tyto tři otázky se ptají po minulosti, přítomnosti a budoucnosti lidstva. Byla na ně nabídnuta řada odpovědí, žádná však netrvá navěky. I tato kniha je jen jedním pokusem o odpověď na otázku, která odpověď nemá.
Proč Východ a Západ? Odpovědi na tyto otázky jsem se snažil najít ve srovnání civilizací Východu a Západu. Až do počátku novověku v 15. století žily Východ a Západ v oddělených světech. Dokud mezi oběma civilizacemi neprobíhala žádná výměna, nemělo jejich srovnávání žádný smysl. Teprve když na konci 15. století objevil Vasco da Gama přímou námořní cestu, začala se mezi civilizacemi Východu a Západu výměna rozvíjet. V 17. století vkládal Leibniz do východní civilizace velké naděje. Pokládal obě civilizace za vzájemně se doplňující, za takové, které se jedna od druhé mohou mnohému naučit. Západ podle něj vedl v geometrii a přírodních vědách, Východ v mravní etice a v politickém a společenském životě. V duchu si představoval soulad mezi civilizacemi Východu a Západu, v němž by jedna doplňovala druhou. Věřil, že spojí-li se vědecká racionalita Západu s mravní moudrostí Východu, získá tím celé lidstvo.
Po průmyslové revoluci 18. století, když Západ ovládl svět, však tento příznivý pohled zmizel. Západní filozofové přicházeli s novými teoriemi a stáli v čele „ponižování“ východní civilizace. Hegel „uspořádal“ světové civilizace podle stupně vývoje ducha. Jeho filozofie hlásala, že východní civilizace, jejíž duch zůstal na nízkém stupni, nikdy nevykročila z počátečního stadia dějin světové civilizace, kdežto západní civilizace, která postavila do popředí ducha a svobodu, stojí v jejich čele. Mnozí se připojili k Hegelově filozofii dějin a podřídili se myšlení zvanému hegelianismus (Hegelianism), které stavělo Východ jako civilizaci níže než Západ.
V tomto paradigmatu soustředěném na Západ, které trvalo zhruba dvě až tři století, došlo k výjimce. Na konci 20. století dosáhla východní Asie pozoruhodného hospodářského růstu, který se mohl měřit se Západem. Od té doby se nejen na Východě, ale postupně i na Západě probouzel zájem o civilizaci východní Asie a o její politické a hospodářské uspořádání. Protože vzestup Východu pokračuje i v 21. století, zájem o východní civilizaci dále roste. Nyní, kdy se Země stala jediným světem, je srovnávání civilizací Východu a Západu pro budoucnost nezbytné.
Srovnávání civilizací Východu a Západu naráží na mnoho obtíží. Velké vyprávění vyvolává námitky, výklady i soupeřící teorie. Mnozí mohou této knize vytknout, že myšlení Východu a Západu příliš dichotomicky rozděluje a zjednodušuje. Takový postup se může jevit jako pohled, který přehlíží složitost a rozmanitost obou civilizací a dostatečně nezohledňuje jejich vnitřní spory a proměny. Lze jí také vytknout, že málo vysvětluje, nakolik byly západní myšlenkové soustavy plodem úsilí o dosažení ideálních cílů. Oprávněná je i výtka, že aby vysvětlila zásadní myšlenkový rozdíl mezi civilizacemi Východu a Západu, uzavírá rysy a pojmy západní filozofie do určitého rámce a teprve pak je kritizuje. Dichotomické zjednodušení, zúžený výklad pojmů, výklad lidské přirozenosti, meze západních institucí a teorií, které je podpírají, a také srovnávání zjeveného náboženství s přírodní filozofií lze označit za hlavní slabiny této knihy.1
Přesto se navzdory slabinám dichotomie a zjednodušení nemůžeme srovnání civilizací Východu a Západu dál vyhýbat. Když se do něj pouštíme, musíme opustit hegelovský pohled soustředěný na Západ. Obě civilizace se podstatně liší: tím, jak nahlížejí vesmír a přírodu, svým pojetím kosmu i výkladem lidských záležitostí. Hegelovský protiklad upadá do omylu, když jednu civilizaci rozebírá z pozice druhé. Od průmyslové revoluce žije svět ve věku západní expanze a právě tehdy byly takové hegelovské teorie v módě. Avšak 21. století je věkem, kdy se Východ a Západ mísí jako rovný s rovným. Nepotřebujeme hegelovský protiklad, ale pohled na svět založený na vzájemném doplňování, jaký měl Leibniz.
Pojmy, které představují civilizace Východu a Západu, lze vysvětlovat mnoha způsoby. Nejpřesvědčivější je chápat je jako projev pudu sebezáchovy (self-preservation), jímž člověk odpovídal na geopolitické prostředí, v němž se Východ a Západ nacházely; jinými slovy, vidět v nich působení lidské přirozenosti, kterou všichni máme. Z tohoto hlediska lze říci, že myšlení a filozofie civilizací Východu a Západu ukazují dvě možnosti toho, čeho je člověk schopen.
Když jednáme jako lidé, projevujeme podle situace jednou rysy člověka Východu, jindy rysy člověka Západu.2
Máme-li jmenovat přednosti obou civilizací, můžeme uvést podnikavost Západu a vstřícnost Východu. Západní civilizace stavěla podnikavost do popředí jako svou přednost od řecko-římské doby až po novověkou průmyslovou revoluci a věk dobývání světa. Východ díky své vstřícnosti úspěšně vedl vztahy mezi jednotlivci i mezi státy. Nevnucovat druhým to, co je vlastní, a nenechat se strhnout do náboženských či ideologických válek: v tom spočívá přednost východní civilizace. Každý z nás má v sobě vstřícnost i podnikavost a podle doby a vlastní situace člověk užívá obou těchto rysů. Podívejme se nyní na ně blíže.
Východní Asie vyniká v hospodářství, politice i kultuře. Také na Západě se rodí nové vědomí „Východu“. Rozbory ukazují, že mezi civilizacemi a filozofickým myšlením Východu a Západu existují zásadní rozdíly a že tyto rozdíly trvají už tisíce let.
Psychologové hájí univerzalitu, pojem zahrnující celé lidstvo, mnozí badatelé však v poslední době nabízejí nový pohled: Západ (Evropa a Spojené státy spolu s Austrálií, Kanadou a Novým Zélandem) a východní Asie (Čína, Korea, Japonsko a další) si po tisíce let uchovávají velmi odlišné myšlenkové soustavy. 3
Soudí, že východní Asie vytvořila oblast civilizace odlišnou od Západu už před 2 500 lety a že v měřítku civilizací má Východ zhruba dvakrát více obyvatel než Západ.
Ve světě se více než miliarda lidí řídí myšlenkovou soustavou starověkého Řecka, kdežto více než dvě miliardy lidí tradičně dědí myšlenkovou soustavu starověké Číny. Řecká i čínská myšlenková soustava byly založeny už před 2 500 lety na filozofickém rozboru a výstavbě. Obě civilizace mají velmi odlišné filozofické soustavy a liší se i společenským uspořádáním a tím, jak nahlížejí samy sebe.4
Východní Asie má ve světové soustavě civilizací důležité místo. Již kolem 3. století př. n. l. vytvořily Západ a Východ velmi odlišné kulturní soustavy. Wells uvádí mapu „Svět, jak jsme jej znali roku 250 př. n. l.“ i s výkladem. 5 V té době tvořil eurasijský kontinent a sever Afriky celý svět, který lidé znali. Z hlediska civilizací se dělil na Východ a Západ.
Svět, který znali lidé Západu, zahrnoval Evropu, severní Afriku, Blízký východ a Indii. Svět, který znali lidé Východu, zahrnoval Čínu, Koreu a Japonsko.6 Tyto dvě civilizace se vyvinuly každá sama ze sebe, bez vzájemného kulturního spojení. Čím se od sebe liší?
Člověk je jediný živočich, který má ducha. Právě kvůli duchu si člověk klade otázku, kdo jsme. Odkud přicházíme a kam jdeme? Aby na tyto otázky odpověděl, začíná člověk hledat absolutní pravdu (Absolute Truth). Východ našel absolutní pravdu v „tao (道) přírody“. Západ ji našel v „transcendentním Bohu (神)“. Tao a Bůh jsou jediné dvě absolutní pravdy, které na světě existují: jedna představuje přírodu, druhá nadpřirozeno. Proto se pojmem, který Východ a Západ odděluje nejhlouběji, stává pojem východního tao a západního Boha. Z nich vyrůstá přírodní filozofie Východu a zjevené náboženství Západu.
Obě absolutní pravdy, tao i Bůh, jsou vyloženy v Tao-te-ťingu a v Tóře (Pentateuchu, Pěti knihách Mojžíšových ve Starém zákoně). Obě kladou na počátek přírody a vesmíru tytéž dva pojmy: nebytí (無) a bytí (有). Z hlediska kosmologie jde o otázku, zda vesmír tvoří prostor, nebo hvězdy. Podle Tao-te-ťingu a Tóry pokládá tao za počátek vesmíru nebytí, Bůh bytí. Jakmile je tento počátek určen, řeší se podle něj ústřední otázky: jaké jsou zákonitosti přírody a vesmíru. Představíme-li si vesmír, v němž se prostor a hvězdy navzájem střídají a proměňují, stává se principem vesmíru „filozofie proměny“ mezi nebytím a bytím: tak tomu bylo na Východě. Představíme-li si myšlení, v němž skutečnou hodnotu bytí mají jen hvězdy, stává se principem vesmíru „filozofie bytí“, podle níž existuje pouze bytí: tak tomu bylo na Západě.
Počátek a principy, které člověk přisoudil vesmíru, přirozeně přecházejí v počátek a principy lidských záležitostí, v nichž člověk jedná. Na Východě je počátkem lidských záležitostí nekonání (wu-wej, 無爲), soustředěné na nebytí; na Západě záměrné konání (ju-wej, 有爲), které za podstatné pokládá bytí. Nekonání je v Tao-te-ťingu vykládáno jako zdroj jednání tao, záměrné konání se ve zjevených náboženstvích vyjadřuje jako Boží zákon. Princip východního vesmíru, filozofie proměny, se v lidských záležitostech Východu stává proměnlivým „myšlením jinu a jangu“; počátek západního vesmíru, filozofie bytí, se v lidských záležitostech Západu stává neměnným „myšlením dobra a zla“. Tyto otázky vesmíru a lidských záležitostí tvoří jádro civilizací Východu a Západu. V jejich středu jako osa stojí východní tao a západní Bůh.