Tao a Bůh: odkud pochází příroda a vesmír a jak se pohybují?

1) Tao bylo dříve než Bůh vs. Bůh byl dříve než tao

Východní civilizace tao (道) tvrdí, že tao bylo dříve než Bůh (神): „Tao učinilo duchy božskými a božským učinilo i Nejvyššího vladaře“ (Čuang-c’, vnitřní kapitoly). Pojem Boha vytvořili lidé žijící v přírodě. Příroda je tao.²⁹ Příroda (自然, c’-žan) znamená „to, co je takové samo od sebe“. Příroda je nekonečná a věčná.

Příroda je nekonečná a věčná. Proč je příroda nekonečná a věčná? Protože příroda nemá cíl a nic si nepřeje. (Tao-te-ťing 7)

Řecký filozof Hérakleitos měl tutéž kosmologii jako filozofie tao. Vysvětloval, že vesmír, kosmos, existoval dříve než Bůh.

Vesmír, kosmos, je věčný; neučinil jej žádný bůh ani člověk; byl vždy, je a bude.³⁰

Přírodou byli uchváceni filozofové jako Bacon (1561–1626). Během tisíce let středověku bylo na Západě zakázáno každé myšlení či filozofie, které nestavěly do středu Boha. Pod tímto vlivem nemohl Bacon jinak než být opatrný. Aniž by spojoval Boha s přírodou, zdůrazňuje význam přírody co nejsilnějšími slovy.

Člověk je služebníkem a vykladačem přírody. Lidské porozumění vychází jen z přemýšlení o přírodě a z pozorování skutečnosti. Mimo to člověk nemůže nic vědět ani nic učinit.³¹

Po Baconovi nachází význam přírody rozhodující výraz u filozofa Spinozy (1632–1677). Spinoza chápal Boha jako přírodu. Protože středověká filozofie Západu stavěla do středu Boha, vykládá Spinoza Boha ve světle přírody. Tím, že spojuje Boha a přírodu, staví přírodu do středu své filozofie.

Příroda nepůsobí kvůli nějakému cíli. Tato věčná bytost, kterou nazýváme Bůh neboli příroda, působí jen z téže nutnosti, z níž existuje… Příroda neexistuje kvůli žádnému cíli; a totéž platí o jejím působení. Stejně jako její existence nemá ani její působení princip ani cíl.³²

Zjevená náboženství Západu činí z „počátku“ jádro vesmíru. Pojem počátku v sobě přirozeně zahrnuje teleologii. Bertrand Russell to řekl takto: není vůbec důvod předpokládat, že svět měl počátek; představa, že svět musí mít počátek, pramení ve skutečnosti z chudoby naší představivosti. Zastával přírodně filozofickou teorii podobnou Tao-te-ťingu: „příroda nemá cíl“.

Příroda nemá žádný vlastní cíl… Konečný cíl je jen výtvorem lidské představivosti. ³³

Tento pohled východního tao i pohledy Hérakleita, Bacona, Spinozy a Russella na Západě lze všechny popsat jako přírodní filozofii soustředěnou na přírodu. Jiné pojetí vesmíru se na Západě rozvíjí tak, jak je hlásají zjevená náboženství. Protože Bůh stvořil přírodu, tvrdí se na Západě, že Bůh byl dříve než příroda. Protože Bůh stvořil nebe a zemi, před jeho stvořením příroda nebyla. Země, kterou Bůh stvořil, je středem vesmíru a člověk stojí v jejím středu. Kniha Genesis v Pentateuchu obsahuje vyprávění o tom, jak Bůh z ničeho (無) stvořil nebe a zemi, přírodu a člověka, a vstoupil tak do světa bytí (有).

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.

I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. (Gn 1,2–5)

Podle Bible stvořil Bůh vesmír za šest dní, v tomto pořadí. První den světlo. Druhý den nebe. Třetí den moře, souš a rostliny. Čtvrtý den slunce, měsíc a hvězdy. Pátý den ryby a ptáky. Šestý den suchozemská zvířata a člověka (člověk byl učiněn k Božímu obrazu). A sedmý den odpočíval. Tak svět přechází od nepořádku k řádu, od chaosu k uspořádanému světu. Toto stvoření se uskutečňuje Božím „slovem“.

I Čína má mýtus o stvoření nebe a země. Bytost jménem Pchan-ku (盤古) rozťala obrovskou sekerou chaos a oddělila nebe od země. Osmnáct tisíc let podpírala nebe, rostla, pak zemřela a její tělo se proměnilo v přírodu. ³⁴ Oči se staly sluncem a měsícem, dech větrem a oblaky, hlas hromem, krev řekami a moři, kosti horskými hřbety, chlupy trávou a stromy, pot deštěm a blechy zvířaty a lidmi.

Na počátku byl bůh jménem Pchan-ku… Když nadešel čas jeho smrti, jeho tělo se proměnilo v přírodu… Jeho vlasy a chlupy se staly trávou a stromy, jeho oči se staly sluncem a měsícem… Blechy, které žily na jeho těle, se staly rozličnými zvířaty a rozličnými lidskými plemeny na zemi.³⁵

Představa, že se Boží tělo stalo jednotlivými částmi přírody, je přímo vyjádřena v jednom z hlavních pojmů židovské filozofie kabaly (Kabbalah), která ovlivnila Spinozu: v kabalistickém pojmu stažení, cimcum (Tzimtzum).³⁶ Ten stanoví, že „Bůh stahuje svou vlastní nekonečnost, aby stvořil svět“, a je to pojetí stvoření velmi blízké mýtu o Pchan-kuovi. (V této linii dospívá Spinoza k závěru, že „Bůh a příroda jsou jedno a totéž“.)

Podle tohoto mýtu se Pchan-ku stal přírodou před 18 000 lety. Kdy stvořil přírodu Bůh knihy Genesis? Na rozdíl od mýtu o Pchan-kuovi zaznamenává západní civilizace, civilizace stvoření, podrobně, jak Bůh stvořil vesmír. Západní filozofové tomu po tisíciletí věřili a ještě nedávno počítali „datum“ stvoření přírody. Po šesti dnech stvoření žil první člověk Adam 930 let a délka života každého z jeho potomků je zaznamenána (Gn 5). Také evangelia Nového zákona podrobně zaznamenávají rodokmen od Abrahama po Ježíše (Mt 1,1–17).

Podle biblického vyprávění počítali západní filozofové data od stvoření nebe a země až po narození Ježíše. Podle těchto výpočtů došlo ke stvoření kolem roku 4000 př. n. l. V těchto výpočtech se pokračovalo a už v raném středověku bylo navrženo i přesné datum. Na Západě pokračovali různí filozofové ve výpočtech data stvoření až do 17. století. Tento způsob myšlení zmizel s deismem (理神論, Deism) osvícenství a s pokrokem věd. Deismus tvrdí, že transcendentní Bůh poté, co stvořil přírodu, už do lidských záležitostí nezasahuje.³⁷ Deismus popírá proroky a zázraky teismu, ale od teismu se neliší v tom, že Bůh stvořil přírodu.

V odpovědích na otázku, kdo byl dříve, zda tao, či Bůh, dospěly Východ a Západ k odlišným kosmologiím. Odtud pak dospěly k odlišným strukturám civilizace. Tato otázka přímo souvisí s výkladem přírodních jevů, tedy s tím, jak člověk vysvětluje vesmír. Jde tu o heliocentrismus a geocentrismus.

Geocentrismus zjeveného náboženství vs. heliocentrismus přírodní filozofie

Tao-te-ťing uvádí, že „příroda a vesmír byly dříve než Bůh“ (Tao-te-ťing, kapitoly 4 a 25). Na Západě je naproti tomu psáno, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“, tedy že Bůh byl dříve než příroda a vesmír (Gn 1,1). Zde vzniká mezi Východem a Západem rozdíl v odpovědi na otázku, kdo je člověk. Z hlediska kosmologie spočívá západní kreacionismus na geocentrismu, na představě, že Země, na níž žije člověk, je středem vesmíru. Jinými slovy, geocentrismus je kreacionismu vlastní. Přírodní filozofie Východu naproti tomu přijímá výklad, že středem je vesmír a člověk je jen jeho částí.

Pod vlivem církve byli lidé Západu vychováváni k tomu, aby tyto záznamy o stvoření brali doslova, bez sebemenší pochyby o jediném písmenu. Proto téměř všichni lidé Západu až do osvícenství na konci 17. století pevně věřili ve stvoření. A v základu tohoto kreacionismu leží předpoklad, že Bůh učinil přírodu proto, aby ji člověk ovládal podle své vůle. Lidé Západu věřili, že jsou bytostmi „učiněnými k Božímu obrazu, aby panovaly nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším, co se plazí po zemi, a nad celou zemí“. Geocentrismus (天動說) zjeveného náboženství věřil, že Země a člověk jsou středem světa a že vesmír se otáčí kolem Země. Proto bylo možné, jako Jozue, prosit Boha, aby zastavil slunce:

Zvolal před očima Izraele: „Slunce, stůj nad Gibeónem, a měsíci, nad údolím Ajalónu!“ I stálo slunce a měsíc se zastavil, dokud se lid nepomstil svým nepřátelům… Slunce se zastavilo uprostřed nebe a nespěchalo k západu téměř celý den. Nikdy předtím ani potom nebylo, aby Pán vyslyšel lidský hlas tak jako onoho dne. (Joz 10,12–14)

Až do 16. století zastávali lidé Západu Aristotelův a Ptolemaiův geocentrismus a mysleli si, že Země je středem světa a nebeská tělesa obíhají kolem ní. Tato hypotéza se shodovala s popisem stvoření v knize Genesis z Pentateuchu. Podle kreacionismu dal Bůh člověku při jeho stvoření cíl. V západním kreacionismu, protože Bůh dal člověku moc ovládat přírodu, ocitá se člověk ve středu vesmíru. Člověk se rodí s jasně určeným cílem: ovládat přírodu a uctívat Boha. Proto Řekové a Římané i lidé středověkého Západu žili v pevném přesvědčení, že jsou středem vesmíru.

Pro Řeky a Římany sehrála v představě, že člověk je středem vesmíru, důležitou roli mořeplavba. Plout lze jen tehdy, pozorujeme-li pohyby nebeských těles. Lidé se snažili představit si vesmír tak, že Země, a s ní člověk, leží v samém jeho středu a nebeská tělesa se pohybují kolem Země. To bylo právě „geocentrické pojetí vesmíru“, geocentrismus, který zastávala Bible, Aristotelés a další. Geocentrismus, v nějž tehdy věřila většina lidí Západu, tvrdil, že Země stojí nehybně ve středu vesmíru a slunce i všechna nebeská tělesa kolem ní obíhají.

Tento geocentrismus zpochybnili ti, kdo pozorovali nebe a zkoumali přírodu: nastoupil heliocentrismus. Na Západě prošla schopnost lidstva myslet vztah mezi přírodou a člověkem při přechodu od středověku k novověku rozhodující proměnou. Naskytla se totiž příležitost od základu přehodnotit vztah mezi člověkem a přírodou. Uskutečnil se přechod od geocentrismu k heliocentrismu. Jozuův zázrak, při němž se slunce zastavilo na nebi, byl v 16. a 17. století zpochybněn. Na základě vědeckých faktů zjištěných astronomickými pozorováními Koperníka (Copernicus, 1473–1543), Keplera (Kepler, 1571–1630) a Galilea (Galileo, 1564–1642) bylo předloženo „heliocentrické pojetí vesmíru“, heliocentrismus (地動說). Tvrdili, že Země není středem vesmíru, nýbrž obíhá kolem Slunce.

I vědecká fakta, která předkládali, byla pod vlivem náboženství hájícího geocentrismus dlouho zpochybňována. Pro vědecký pokrok nebylo snadné zvrátit filozofickou soustavu hluboce zakořeněnou v západních dějinách. I poté, co se heliocentrismus mezi západními vzdělanci značně rozšířil, hájil Luther, předvoj reformace, stále geocentrismus s odvoláním na autoritu Písma. Martin Luther se Koperníkovu heliocentrismu důrazně stavěl na odpor:

Koperník je astrolog, který se vyšvihl odnikud. Tento pošetilec chce obrátit vzhůru nohama celou astronomii. Písmo nás však učí, že Jozue přikázal zastavit se slunci, a ne zemi. ³⁸

Heliocentrismus popíral „geocentrické pojetí vesmíru“, které je vlastní biblickému dogmatu, podle něhož Bůh zvlášť stvořil Zemi a člověka. Byla to nesmírná událost, která otřásla biblickým geocentrismem; převrat obracející nebe i zemi, který odhaloval jako mylnou neomylnost (無謬性) Bible a církve, podle níž se nikdy nemýlily, i jejich bezchybnost (無誤性), podle níž se mýlit nemohou.

Římská kurie výsledky jejich pozorování, podle nichž se Země pohybuje kolem Slunce, zarputile potlačovala. Podle geocentrismu totiž Bůh zastavil slunce; podle jejich heliocentrismu však slunce stálo a zastavit by se musela otáčející se Země. V té době to byla otázka tak vážná, že mohla obrátit nebe vzhůru nohama. Všichni lidé Západu pevně věřili v bezchybnost Písma a každé tvrzení, které s ní bylo v rozporu, se hned stávalo předmětem inkvizice. Kdyby totiž byla bezchybnost Písma zpochybněna na základě faktů zjištěných vědeckým pozorováním a kdyby se připustila chyba byť na jediném místě, povolila by jako protržená hráz a zásada bezchybnosti by se rozpadla. Heliocentrismus si mohl jen s velkou námahou vydobýt postavení faktu teprve po dlouhém boji. Heliocentrismus, který zastávali o pohybu nebeských těles, nepocházel z dogmatu zjeveného náboženství, nýbrž z pozorování přírody.

Heliocentrismus jako protějšek geocentrismu byl předložen už ve 3. století př. n. l., ale téměř dva tisíce let zůstal pohřben v dějinách, aniž by se vůbec vědělo o jeho existenci, a byl znovuobjeven teprve v renesanci. Na Západě se ve 3. století př. n. l. v Alexandrii, tehdejším středu západního světa, čile pěstovala geometrie a astronomická pozorování. Aristarchos (asi 310–230 př. n. l.) realisticky vypočítal vzdálenost ze Země na Měsíc a ze Země ke Slunci. Tvrdil, že ačkoli se Měsíc a Slunce zdají pouhým okem stejně velké, Slunce je, protože je daleko, více než dvacetkrát větší než Měsíc. Eratosthenés (asi 276–195 př. n. l.) změřil už ve 3. století př. n. l. téměř přesně obvod Země. Věděl, že Země je kulatá, a byl také učencem, který vynalezl přestupný den. Tak se stali prvními v dějinách lidstva, kdo předložili heliocentrismus. Jejich heliocentrismus však filozofové jejich doby, kteří pevně věřili v geocentrismus, odsoudili jako kacířský.

Tento rozdíl mezi geocentrismem a heliocentrismem v sobě nesl zásadní změnu paradigmatu, která mohla proměnit všechno: lidské pojetí vesmíru, vztah mezi člověkem a přírodou, místo člověka ve vesmíru i cíl života. Aristarchův heliocentrismus však byl příliš napřed před potřebami své doby. Heliocentrismus, zatlačený platností geocentrismu, musel čekat zhruba dva tisíce let: dokud Kolumbus roku 1492 nepřeplul Atlantik a nedosáhl Ameriky, dokud Vasco da Gama roku 1497 nedoplul Indickým oceánem na Východ a dokud Magalhães a Elcano v letech 1519–1522 neobepluli Zemi přes Atlantik a Tichý oceán.

Tento příběh geocentrismu a heliocentrismu mnoho vypovídá o takzvané „relevanci“ pravdy či paradigmatu: pravda nemá relevanci, dokud lidská činnost nedá vyvstat její potřebě. Filozofie tu není výjimkou. Dokud dějiny nedají lidem pocítit potřebu nějaké filozofie, nemá tato filozofie relevanci, ať je s pravdou v souladu, či nikoli.

Heliocentrismus, z něhož námořní výpravy učinily praktickou nutnost, byl postupně uznán za fakt, jak Koperník, Kepler, Galileo a další zveřejňovali svá pozorování, podle nichž se Země pohybuje kolem Slunce. Heliocentrismus vyvolal změnu paradigmatu v celém lidském myšlení, včetně pojetí vesmíru. Jak rozlehlý je vesmír? Má vesmír cíl? Odkud pochází? Jak se pohybuje? Kam směřuje? O těchto kosmických otázkách nevíme nic.³⁹

Otázka geocentrismu a heliocentrismu zpochybňovala jen stvoření Země, tedy přírody; učení o stvoření člověka vyvázlo bez úhony. V 19. století však byla i tato situace znovu zpochybněna, a to Darwinovou evoluční teorií. Darwin na vědeckém základě ukázal, že člověka nevytvaroval Bůh z hlíny, jak to popisuje Bible, nýbrž že se vyvinul z jiných živočichů. Jádro antropocentrického kreacionismu a pojetí vesmíru, jak je předkládá Bible, bylo tak znovu zpochybněno.

2) Tao je příroda vs. Bůh je nadpřirozený

Tao je zákon přírody; Bůh je nadpřirozená bytost. Tao bere za vzor přírodu (道法自然): vyjadřuje přírodu. Tao je příroda. Ve srovnání se „zjevenými náboženstvími“, která uznávají nadpřirozené zázraky, je tao, jež vládne východní civilizaci, „přírodní filozofií“, která vyjadřuje přírodu. Tao, zákon přírody, nemyslí na žádnou bytost, která by přesahovala zákony přírody a vesmíru. Je přirozené, že ve východní civilizaci, která se opírá o přírodní filozofii, nadpřirozené náboženství nevzniká.⁴⁰ Ještě dnes tvoří v zemích východní Asie, s výjimkou Koreje, lidé, kteří věří ve zjevené náboženství včetně křesťanství, jen asi 2 až 3 % obyvatel.

Tao-te-ťing neobsahuje žádnou zmínku o nadpřirozeném bohu ani jeho rozbor. Je v něm jen popis přírody. Není v něm prorok ani zákon. Lao-c’ není prorok. Mojžíš naproti tomu prorok je. Podle Pentateuchu západní Bůh, oblomen Mojžíšovými prosbami, mu prozradí své jméno, činí zázraky, mluví s ním tváří v tvář, na hoře Sinaj mu ukáže část své podoby, představuje se jako Bůh spravedlnosti, hněvu a žárlivosti a vlastním prstem vyryje do kamene Desatero, aby je předal Mojžíšovi. To vše jsou znamení Božího zasahování do lidských záležitostí. Prorok se stává Božím zástupcem; nakonec vytvoří kněžský stav a postaví se do jeho čela. Vzniká zjevené náboženství. Objevují se nástupci. Mojžíšovým nástupcem je Jozue, který žádá Boha o zázrak zastavení slunce a dosáhne ho. Díky tomu může zvítězit ve válce a zmocnit se zaslíbené země.

Obraz západního Boha se soustřeďuje v události, kdy Mojžíš přijímá na hoře Sinaj Desatero a Bůh s člověkem uzavírají smlouvu. Jedním z rozdílů mezi západním Bohem a východním tao je, že když zasahuje do lidské společnosti, užívá nadpřirozených „zázraků“. Bůh je nadpřirozená bytost, která stvořila přírodu. Zázrak je nadpřirozený a protipřirozený: je to čin nad řádem přírody nebo proti tomuto řádu.⁴¹ Mojžíš dostal od Boha poslání zachránit izraelský lid. Aby je splnil, žádal Boha o pomoc a tato pomoc měla podobu zázraků:

Mojžíš odpověděl: „Co když mi neuvěří a nebudou poslouchat mé slovo a řeknou: ‚Pán se ti nemohl zjevit‘?“ Pán se ho zeptal: „Co to máš v ruce?“ Odpověděl: „Hůl.“ I řekl: „Hoď ji na zem.“ Mojžíš hodil hůl na zem a stal se z ní had. (Ex 4,1–3)

Tak začíná Bůh na Mojžíšovu žádost činit zázraky. Zázraky deseti ran, od vody Nilu proměněné v krev až po smrt egyptských prvorozených, lidí i dobytka, Bůh přesvědčuje faraona a hrozí mu a pomáhá izraelskému lidu k útěku. I potom Bůh bdí nad Mojžíšem, když vede Izraelity z Egypta do zaslíbené země oplývající mlékem a medem; činí pro něj zázrak, kdy rozdělí Rudé moře a otevře v něm cestu, a zázrak, kdy na poušti sešle mannu a křepelky jako pokrm.

Tao-te-ťing naproti tomu o jevu nadpřirozených zázraků neříká nic. Nepřipouští totiž ani nadpřirozené, ani protipřirozené a má za to, že vše se vysvětluje uvnitř přírody. Viděl tao přírody přítomné ve všech věcech světa a vše, co se ve světě děje, chápal jako přírodní jev. V tomto bodě zaujímají taoismus a konfucianismus stejné stanovisko. Konfuciovy výroky a činy zaznamenané v Hovorech ukazují, že v zázraky nevěřil. Konfucianismus nabádá, aby se člověk nezajímal o zázraky, čarodějnictví, kouzla a pověry.

Mistr nemluvil o podivnostech (怪), o projevech síly (力), o nepořádcích (亂) ani o duších (神). (Hovory 7,20)

A varuje před studiem nauk, které souvisejí s těmito „podivnostmi, projevy síly, nepořádky a duchy“. Aby tento rozměr zdůraznil, říká, že vůdce (ťün-c’, 君子) nehraje roli nádoby, která by beze změny následovala podivnou logiku stanovenou druhými. Je to varování před metafyzickou logikou, které vyjadřuje rčení „vůdce není nádoba“:

Vůdce není nádoba (君子不器). (Hovory 2,12)

Tento postoj ještě zřetelněji vykládá Sün-c’ (荀子, asi 310–235 př. n. l.), myslitel konce období Válčících států, který se snažil spojit konfuciánské a taoistické myšlení. Je to filozofie, která stojí proti západní civilizaci věřící v zázraky.

Z nebe padají hvězdy, stromy v lese sténají. Lidé se bojí. Ptají se ve strachu, co to věští. Nevěští to nic. Je to jen proměna přírody, jen působení jinu a jangu, jen jev, který se vyskytuje zřídka. Je dobré pokládat takové jevy za podivné; bát se jich je chybné. (Sün-c’ 17,8)

V západní civilizaci naproti tomu Bůh, na rozdíl od východního tao, zanechává stopu zázraků. Když Bůh, který činí zázraky, dává poblíž hory Sinaj Mojžíšovi Desatero, je mezi izraelským lidem a Bohem konečně uzavřena přísná „smlouva“. Západní Bůh nepřestával činit zázraky a dodržovat svou smlouvu s izraelským lidem.⁴² V Ex 34,11 říká: „Dbejte na to, co vám dnes přikazuji. Hle, vyženu před vámi Amorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebusejce.“ Bůh také Jozuovi, Mojžíšovu nástupci, oznámil strategii a taktiku potřebnou k dobytí zaslíbené země; seslal z nebe velké kroupy, aby pobil nepřátele, a na jeden den zastavil slunce, aby dovedl Jozua k vítězství.

Východní tao s lidmi neuzavírá žádnou smlouvu. Žádný jednotlivec, kmen ani stát si proto nemůže tao přisvojovat. Východní filozofická soustava věří v tao, přírodní filozofii, jako v absolutní pravdu. V řecko-římské době naproti tomu měly kmeny a státy Západu každý své vlastní bohy. Tato západní víra v Boha ještě zesílila poté, co se křesťanství, zjevené náboženství, stalo ve 4. století n. l. státním náboženstvím Říma, a pokračovala po tisíc let středověku. V novověku, za osvícenství, vzniklo na Západě hnutí, které ve jménu deismu (理神論) popíralo zázraky, víra, že Bůh stvořil vesmír, však trvala dál. Východní tao a západní Bůh přistupují k člověku jako soustavy přírodní filozofie a zjeveného náboženství.

3) Odkud pochází vesmír: nebytí (無) vs. bytí (有)

Tao-te-ťing i Pentateuch nejprve určují, kdo je první, zda tao, či Bůh, a pak vysvětlují počátek a principy vesmíru. Pojmy, které tu východní i západní filozofické soustavy společně předkládají, jsou nebytí (wu, 無) a bytí (ju, 有). Co je počátkem vesmíru? Prázdný prostor, tedy nebytí? Nebo naplněné bytí, tedy hvězdy? Civilizace Východu a Západu se zásadně liší v tom, co pokládají za počátek vesmíru. Východní civilizace vysvětluje, že bytí vzešlo z nebytí a vše se nakonec vrací do nebytí. Takový je zákon přírody, jak jej vyjadřuje Východ. Nebytí a bytí jsou spojeny, ale ve středu stojí nebytí.

Deset tisíc věcí pod nebem se rodí z bytí a bytí vychází z nebytí. (Tao-te-ťing, kapitola 40)

V západní civilizaci je naproti tomu ústřední proces stvoření, chápaný jako stvoření z nepořádku. Zdůrazňuje stvořené bytí a vysvětluje, že počátkem vesmíru není nebytí, neexistence, nýbrž bytí, existence. Bytí je počátkem existence, která přemohla nebytí. Nebytí nemá smysl; veškerý smysl má bytí. Středem existence je Boží jednání, jímž činí nadpřirozené zázraky, tedy bytí. Bytí je zobrazeno jako světlo, které nahrazuje temnotu nebytí.

I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. (Gn 1,3)

Filozofie zjeveného náboženství se shoduje s myšlenkou, kterou v Řecku v 5. století př. n. l. zastával Parmenidés: „pravdivé je jen bytí (有), nebytí (無) je klam“. Ve své básni O přírodě nevykládá Parmenidés filozofii jevů či proměn přírody, nýbrž filozofii pravdy a bytí. Tvrdil, že pravdivé je jen bytí (existence) a že nebytí (neexistence) existovat nemůže: nebytí je výmysl, který nelze vyslovit ani myslet. Byl přesvědčen, že smysly klamou a pravdu poznává jen mysl. Tvrdil, že bytí je jedno, neměnné a věčné. A protože nemůžeme myslet to, co neexistuje, prohlásil ve své básni, že myšlení a bytí jsou totéž. Tato tvrzení se stala známými díky citacím pozdějších filozofů, jako byli Platón a Aristotelés. Rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že v západní filozofické soustavě vznikl metafyzický proud.

Vznikly dva zcela odlišné přístupy k chápání světa a trvaly po tisíciletí. Oba přístupy se týkají lidských záležitostí, způsobu, jak chápat svět a přírodu, a odlišných způsobů vedení myšlení. Tyto odlišné přístupy, západní a východní, vznikly a rostly odděleně, aniž by jeden podléhal vlivu druhého. ⁴³

Ve východním pojetí vesmíru neznamená nebytí jednoduše „nepřítomnost“: je to pojem protikladný bytí. Podle východní filozofie proměny se nebytí a bytí jedno v druhé proměňují. Nebytí označuje základnější existenci, to, co nebylo učiněno, neboli původní stav před utvořením světa. Bytí naproti tomu označuje svět, který každodenně zakoušíme, proměnlivý stav věcí, svět vznikání a zanikání. Proto v taoismu wu-ťi (無極) či nebytí neznamená jednoduše „není“. Označuje hlubší a základnější existenci či stav, který předchází bytí a který naše běžné smysly jen stěží vnímají.

To, co nelze pojmenovat, je zdrojem nebe a země; to, co lze pojmenovat, je matkou deseti tisíc věcí… Obojí je v jádru totéž, ale tím, že se projevuje, nese odlišná jména.

(Tao-te-ťing, kapitola 1)

Na Západě vyšla sbírka dřevorytů, která obrazy a komentáři zachycovala hlavní biblické události: počátek stvoření vesmíru, první den světa a další. Vznikla v německém Norimberku, nazývá se Norimberská kronika (Nuremberg Chronicle) a její první vydání vyšlo roku 1493. Tato sbírka začíná právě dřevorytem prvního dne stvoření. Zdůrazňuje pro západní civilizaci existenci bytí stvořeného z nebytí, jež je nepořádkem. Ohlašuje počátek stvoření, od chaosu (nepořádku) k univerzu (řádu). Stvořením bytí mizí nebytí, neexistence. Vše, co existuje díky stvoření, spočívá od té chvíle na „filozofii neměnného bytí“.

Od 15. století, zhruba v době vydání Norimberské kroniky, začal taoismus používat diagram tchaj-ťi (太極), který obsahuje východní pojetí vesmíru. Diagram tchaj-ťi vychází z wu-ťi, které znamená nebytí, a vytváří tchaj-ťi. Tchaj-ťi se dělí na dvě části, které znamenají jin a jang. ⁴⁴ Kresba diagramu tchaj-ťi se začala používat v 15. století, pojem jinu a jangu, který obsahuje, je však jasně popsán už v Tao-te-ťingu o dva tisíce let dříve: „Deset tisíc věcí nese na zádech jin a v náručí objímá jang“ (Tao-te-ťing, kapitola 42). Toto pojetí vesmíru vyjadřuje princip vesmíru, v němž jsou všechny věci v souladu uvnitř „filozofie proměny tvořené jinem a jangem“.

4) Jak se pohybuje vesmír: filozofie proměny (變化論) vs. filozofie bytí (存在論)

Východ a Západ kladou „počátek vesmíru“, jeho kořen, na protilehlá místa. Východ chápal svět jako neustálou proměnu a vztahovost; Západ jej uchopoval skrze podstatu a strukturu bytí. Jinými slovy, Východ se zaměřil na to, že „vše se mění“, Západ se soustředil na to, „co existuje“. Tyto způsoby myšlení vycházejí z rozdílu mezi Východem a Západem v otázce počátku vesmíru, v otázce, odkud vesmír pochází. Nebytí (無) Východu a bytí (有) Západu: v tom je rozdíl mezi počátky vesmíru, jak je viděly. Z tohoto rozdílu v „počátku vesmíru“ vyvozují Východ a Západ odlišné „principy vesmíru“: filozofii proměny Východu a filozofii bytí Západu.

Na Východě, protože věci přecházejí z nebytí do bytí, má hodnotu jak nebytí, tak bytí. Jádrem je filozofie proměny mezi nebytím a bytím. Západ však činí jádrem svého filozofického myšlení filozofii bytí, která veškerou hodnotu přisuzuje bytí, existenci. To je rozdíl mezi „filozofií proměny, soustředěnou na nebytí“ a „filozofií bytí, soustředěnou na bytí“. Východ chápe existenci jako proměnu v toku a ve vztazích. Západ vidí existenci jako pevnou substanci a podstatu.

Západní filozofie vychází z otázky po substanci, „co je bytí?“, a jednání chápe jako způsob, jak odhalit podstatu bytí. Důraz se klade na jednotlivce, nezávislý subjekt, který své jednání určuje vlastní volbou a svobodou. Proto se cení racionalita, jednání se posuzuje podle logických a etických měřítek a normy se utvářejí při hledání smyslu bytí. Východní filozofie proměny je filozofické myšlení o vesmíru, které stojí proti západní filozofii bytí. Jádrem západní filozofie je filozofie bytí, existence, jež začíná Božím stvořením nebe a země. Filozofie bytí zdůrazňuje význam zákona, založeného na neměnné lidské přirozenosti. Zákon judaismu je zjevení, které židovští proroci přijali od Boha, „Boží slovo“ (Word of God). Podstatné je, že Bůh jakožto „Nejvyšší bytí“ (Ultimate Being) je projevem stvořené existence: bytí (有) je počátkem všech věcí. V lidských záležitostech Západu trvaly tradice a filozofie, které si cení zákona a vycházejí z myšlení záměrného konání, beze změny až do moderní společnosti. Chápaly existenci jako „pevnou substanci“ a vyústily v metafyziku, která zkoumá podstatu a strukturu bytí. Východ začal zdůrazňovat dynamický a celostný pohled na svět, Západ statický a analytický.

S rozvojem západní civilizace nabývají tato tradice a filozofie podoby, která si cení západních zákonů, institucí a modelů. Opakujme: tato filozofie spočívá na filozofii bytí, podle níž to, co bylo stvořeno, existuje navěky. Protože Západ pokládá své instituce a modely za založené na věčné filozofii bytí, přikládá jim velký význam; a protože jsou tyto instituce a modely spjaty s celkem, cení si jich a činí z nich prostředek šíření západní civilizace.

Filozofie proměny je klíčovým pojmem pro pochopení východní civilizace; Západ, ponořený do metafyziky bytí, ji však chápe jen těžko. Anglicky se filozofie proměny vyjadřuje slovem transformationism a filozofie bytí slovem ontology. ⁴⁵ Východní civilizace chápala proměnu vesmíru z hlediska i (易). Znak 易 znamená „proměnu“. Pochází z piktogramu, který zobrazoval změnu barvy kůže ještěrky nebo cyklickou proměnu slunce a měsíce. Pojem filozofie proměny je na Východě široce přijímán už od 3. tisíciletí př. n. l. I-ťing (易經, Kniha proměn), který tuto filozofii proměny obsahuje, je nejstarší čínskou filozofickou klasikou; vznikat začal kolem 1. tisíciletí př. n. l. a vštípil filozofii proměny taoistické i konfuciánské filozofii.⁴⁶

Proměna je základní vlastností skutečnosti. Tuto vlastnost sdílí filozofie proměny, kterou zastává kvantová mechanika v moderní fyzice. Stojí proti filozofii bytí klasické fyziky, v níž existují nezávislé substance. Princip vesmíru, jak jej viděl Východ, je filozofií proměny, která přechází sem a tam mezi nebytím a bytím. Východní myšlení nevychází z neměnného bytí, nýbrž z filozofie proměny, v níž se vše neustále mění. Filozofie proměny chce chápat existenci ne jako pevnou substanci, nýbrž jako vztah a proces. Rozebíráno z hlediska filozofie proměny znamená „existovat“ totéž co „měnit se“.

V západní kosmologii nebytí neexistuje: stává se „kosmologií bytí“. Protože se soustředí jen na bytí, popisuje se filozoficky jako filozofie bytí. Parmenidés tvrdil: „Bytí nevzniká ani nezaniká, je celé, neměnné a dokonané. Bylo, je a vždy bude totéž.“ Tvrdil: „Nebytí nelze vyslovit ani myslet a neexistuje. Myslet lze jen to, co existuje.“ Tato filozofie bytí se stala základem teze projeveného a metafyziky Platóna a Aristotela. Jádro západní kosmologie, která „stvořuje bytí“, spočívá v bytí. Bytí stvořené z nepořádku chaosu si díky filozofii bytí zachovává své neměnné vlastnosti. ⁴⁷

Západní filozofie bytí zesilovala, jak se filozofické myšlení spojovalo s náboženskou vírou. V myšlení zjeveného náboženství slouží za základ filozofie bytí, podle níž se to, co Bůh stvořil, nemá měnit. I když Západ změnu připouští, klade důraz na neměnný prvek uprostřed změny a pojednává ji stále v mezích filozofie bytí. Taková je teze Platónovy filozofie, že za proměnami skutečnosti existují ideje, neměnné podstaty: filozofie bytí, v níž je změna vedlejším jevem a podstata je neměnná. Toto myšlení převzal v 17. století Descartes. Tito myslitelé budovali své filozofické soustavy tak, že za základ existence pokládali hmotu nebo ducha, neměnné substance. Filozofie bytí a metafyzika, která na ní spočívá, mají na Západě tak velký význam, že se Descartovi začalo říkat otec novověké filozofie.

Hledisko východní filozofie proměny se beze změny odráží ve východní filozofické soustavě. Nikde ve východních klasických spisech nenajdeme pojem stvořitele nebo stvoření. Vše ve vesmíru a v přírodě tu už bylo, nikoli jako výsledek nějakého činu, jako je stvoření; neustálou proměnou to vytváří jevy, které vidíme. Pohlédneme-li na nesmírný vesmír, vše v něm je stále v pohybu a v proměně. Nic se nikdy nezastaví. Proměna nemá cíl a její jádro nelze uchopit. Proto je stálost filozofie proměny v jistém smyslu základem, který umožňuje veškerou proměnu. Z této filozofie, z proměny vesmíru, vychází právě pojem tao, které sleduje tok proměny.

Východní filozofie proměny se snaží pochopit vesmír skrze vztah mezi tím, co není (nebytím), a tím, co je (bytím). Nebytí neznamená pouhou nepřítomnost: je zdrojem, který bytí umožňuje. Nebytí je možností stvoření a bytí jeho uskutečněním. Počátkem vesmíru je nebytí, a nebytí není prázdnota, nýbrž zdroj potenciality a možnosti. Tok vesmíru je pohybem nebytí a bytí; vznikáním a zanikáním, rozkvětem a úpadkem, proměnami jinu a jangu vesmír bez ustání koluje mezi nebytím a bytím. Filozofie proměny znamená, že principem vesmíru je „proměna sama“, nikoli bytí. Neklade důraz na „proměnu věcí, které existují“, nýbrž na „proměnu samu“, a na věci samotné důraz neklade. Proměnou se totiž mění i věci.

Filozofie bytí se naproti tomu soustředí na existující věc. Ta si hodnotu své existence uchovává beze změny, bez ohledu na proměnu. Odtud jádro západní filozofie tvoří metafyzika: ontologie (ontology), teleologie (teleology) a epistemologie (epistemology), která je poznává. V západní filozofické soustavě je protikladem bytí neexistence. S takovým myšlením soustředěným na Západ je srovnání Východu a Západu nemožné. Při srovnání Východu a Západu lze filozofii bytí srovnávat ne s neexistencí, nýbrž s filozofií proměny: protějškem bytí není nebytí, nýbrž „proměna mezi nebytím a bytím“. Filozofie proměny a filozofie bytí tak nakonec stavějí myšlení obou civilizací na zcela odlišné filozofické soustavy. To, co stvořil Bůh, musí mít cíl. Filozofické soustavy metafyzického ražení, jako ontologie, teleologie a epistemologie, se nemohly rozvinout ve východním myšlení, které činí svým jádrem filozofii proměny, a ve východní filozofii jsou to pojmy bez významu.⁴⁸

Podle filozofie proměny není vesmír pevnou substancí, jak předpokládá filozofie bytí, nýbrž procesem proměny. Vesmír a příroda nejsou cílem ani nástrojem, jak předpokládá filozofie bytí, nýbrž tím, co je samo od sebe a věčně se mění podle filozofie proměny. V kvantové mechanice moderní fyziky se nebytí vakua stává prostorem možností, který není prázdný. V klasické fyzice vakuum nic neznamená: je to prázdný prostor, v němž působí absolutní hmota a energie. Proto je v západní filozofii bytí pravou lidskou moudrostí záměrné konání, které následuje stvoření vzešlé z bytí. Na Východě je naproti tomu pravou lidskou moudrostí nekonání (wu-wej, 無爲), které nenásleduje proměnlivé bytí, nýbrž „nebytí, zdroj bytí“.

Na Západě vyjádřil filozofii proměny Řek Hérakleitos. „Do téže řeky nelze vstoupit dvakrát“ je jeho slavný výrok o proměně. Jeho filozofii proměny však vytlačila filozofie Parmenidova, kterou po Sókratovi převzala západní teze projeveného, a zmizela. Na Západě začali filozofii proměny hájit filozofové jako Whitehead teprve ve 20. století.⁴⁹ Tvrdil, že vesmír je souhrnem neustálých procesů tvoření a utváření, řadou událostí, a že neexistuje žádná pevná substance. Filozofie proměny se soustředí na dynamičnost, podstatu skutečnosti: vznikání, zanikání, vzájemné působení. Věci se proto nedefinují jako nezávislé substance, nýbrž uvnitř „procesů“ či „vztahů“.

Východní filozofie vykládá oba základní principy, bytí a nebytí, ne jako nezávisle existující, nýbrž jako vzájemně se doplňující a proměňující se. Proto se ve východní civilizaci nerozvinul zájem o filozofii neměnného bytí ani úvahy o ní. Východní filozofie proměny vysvětluje, proč se v dějinách východní filozofie nerozvinula západní ontologie či epistemologie. Místo toho se na Východě rozvinula filozofie š’ (勢), síly situace, jež spočívá v tom, že se uchopí a využije tok skrytý v proměně, dále filozofie šu (術), umění vládnout, založená na lidské přirozenosti, a pojetí etiky, které staví etiku (倫理) nad zákon. Ve středu východní civilizace stojí filozofická soustava š’ (勢), šu (術) a zákona (法), který dává přednost etice, a praktické filozofie politické etiky a politické ekonomie, které na ní spočívají. Filozofická soustava zákona, který dává přednost etice, a š’ a šu se nemohla rozvinout v západním myšlení založeném na filozofii bytí.

Až zhruba do 1. tisíciletí př. n. l. používala východní civilizace stejně jako Západ pojem kang-žou (剛柔, tvrdé a měkké) a hodnotu tvrdosti stavěla nad hodnotu poddajnosti. Zhruba po 1. tisíciletí př. n. l. se však zřetelně objevuje sklon dávat přednost poddajnosti před tvrdostí. Toto období ukazuje zlom, kdy myšlení tvrdého a měkkého nahradilo myšlení jinu a jangu a stalo se hlavním myšlením východní civilizace.⁵⁰ Důkaz se objevuje v I-ťingu: až zhruba do 1. tisíciletí př. n. l. užíval myšlení tvrdého a měkkého, po této době je však nahradilo myšlení jinu a jangu. Tato změna myšlení se projevuje v hlavních hodnotách taoismu a konfucianismu, které představují východní filozofii. Taoismus a konfucianismus postavily do popředí jemnost, poddajnost, zdrženlivost a sebekultivaci.

Srovnání civilizací Východu a Západu odhaluje zajímavou skutečnost. Je třeba si všimnout, že doba, kdy ve východní civilizaci myšlení tvrdého a měkkého nahradilo myšlení jinu a jangu, je téměř tatáž jako doba, kdy v západní civilizaci polyteismus nahradil monoteismus. Zatímco polyteismus ovládal většinu Západu a Středního východu, v Egyptě, v Persii a v Judeji se objevil monoteismus. Tuto dobu lze zhruba umístit kolem 1. tisíciletí př. n. l. Po této době se na Východě místo myšlení tvrdého a měkkého šířilo myšlení jinu a jangu a na Západě místo polyteismu monoteismus.

I-ťing (易經) vs. orákulum (神託): I-ťing žije ve východním myšlení skrze taoismus a konfucianismus

Po tisíciletí sloužily I-ťing a orákulum v dějinách Východu a Západu k tomu, aby v rozhodujících chvílích odhadly budoucnost. Ve způsobu, jak I-ťing a orákulum používat, se ukazuje rozdíl mezi východní filozofií proměny a západní filozofií bytí. Výraz 神託, který označuje orákulum, znamená, že bůh (神) odpovídá na otázky lidí tím, že si vypůjčí (託) lidské tělo. Mezi Bohem a člověkem se objevuje prostředník. Kněžka, která žila v chrámu a vynášela věštby, hrála roli podobnou roli proroka ve zjeveném náboženství. Protože budoucnost určil Bůh, transcendentní bytost, jde o to poznat ji předem skrze prostředníka. Boží rozhodnutí v sobě nese mocnou přesvědčivost: člověk se jím musí řídit. Proto je lidské přirozenosti vlastní psychologie, která žádá o sílu absolutního Boha.

Doba orákula, kdy lidé věřili v zázraky a v logiku Boha, který přímo zasahuje do lidských záležitostí, však s pokrokem věd zmizela v dějinách. Myšlenkové soustavy, které vzešly ze západního osvícenství, deismu a racionalismu, učinily ze západního orákula památku řeckého a římského starověku. Východní I-ťing, nebo alespoň jeho filozofie proměny, však zůstává beze změny užitečný v jádru východního myšlení. Je tomu tak hlavně proto, že se v souladu se synkretismem (syncretism), který je pro východní civilizaci příznačný, filozofie proměny I-ťingu beze změny odráží ve filozofických soustavách taoismu a konfucianismu. Taoistické myšlení nekonání i konfuciánské myšlení vůdce jsou spjaty s filozofií proměny I-ťingu.

Myšlení I-ťingu spočívá na filozofii proměny: lidská budoucnost není předem určena, nýbrž plyne podle vzájemného působení přírody a člověka. Podstatné je, aby člověk tento tok uchopil a ovlivnil tak tok budoucnosti. Západní orákulum působí podle determinismu, volby I-ťingu však fungují v rámci filozofie proměny, která zahrnuje lidskou volbu:

Každá lidská situace závisí na tom, zda člověk jedná dobře, nebo špatně. Úlohou I-ťingu je pomoci člověku, aby se rozhodl jednat dobře. I-ťing je proto něčím zcela jiným než věštění, které předpovídá budoucnost ⁵¹

I-ťing přesahuje povahu věštecké knihy, která by jen předpovídala budoucnost a sdělovala člověku rozhodnutí nebes jako osud již daný.⁵² To, co I-ťing člověku nabízí, není pouhý předem daný program, „budoucnost bude taková“, nýbrž prostor pro volbu: „co mám dělat?“. Proto se ve východním I-ťingu, na rozdíl od západního orákula, cení role člověka. Tři čáry trigramů I-ťingu kladou nebe, zemi a do jejich středu roli člověka. Je třeba dobře pozorovat čas nebes a uspořádání země, ale uvnitř tohoto rámce má člověk najít roli, která mu nejlépe odpovídá, a naplnit ji, a tak určovat a razit svůj vlastní osud.

Podle I-ťingu odpovídá každé situaci určité jednání člověka. V každé dané situaci existuje jako možnost volby jednání správné i jednání nesprávné. I-ťing není pouhou knihou proroctví či věštění, nýbrž filozofickou knihou, která obsahuje moudrost a etiku. „Věštění nesmíš odmítat, ale ani mu zcela věřit. Vždy se však s ním poraď“ (edikt krále Sejonga veliteli severního tažení, podle Letopisů dynastie Joseon). Správné jednání přináší štěstí, jednání nesprávné neštěstí.

Jaké je tedy v každé dané situaci správné jednání, které jí odpovídá? Odhalit je, to je to, o čem musí člověk v dané situaci rozhodnout. I-ťing zdůrazňuje, že jedná-li člověk co nejdříve, na počátku stále se měnící situace, může jeho jednání mít na budoucnost větší vliv. I-ťing má silný etický rozměr a je určen k tomu, aby sloužil jako moudrost, s níž si člověk razí cestu situacemi.

Mnoho lidí I-ťing mlhavě pokládá za věšteckou knihu nebo za jedno z tajemných starověkých písem Východu.⁵³ Váha I-ťingu ve východní kultuře je však tak velká, že určuje východní pojetí vesmíru i vztahu mezi přírodou a člověkem.

Ve východní kultuře položil I-ťing díky staletím vzájemného působení s taoismem, konfucianismem a dalšími svou filozofii do základů východního myšlení. Během vzniku a dokončování komentářů k I-ťingu v období Jar a podzimů a Válčících států se mezi I-ťingem, taoismem a konfucianismem vytvořil hluboký vztah myšlenkové výměny. Při studiu a výkladu Čou-i (周易) vstřebali taoističtí a konfuciánští učenci filozofii a zaměření, které jsou mu vlastní, do svého myšlení a rozvinuli je. Díky této výměně rozvinulo Čou-i myšlenkovou soustavu starého I-ťingu skrze taoismus a konfucianismus a svými komentáři do sebe navíc pojalo myšlenky ovlivněné taoismem a konfucianismem: pojetí přírody, pojetí etiky, politickou filozofii. Díky hlubokému vlivu I-ťingu na taoismus a konfucianismus je jeho vliv v zemích taoisticko-konfuciánského kulturního okruhu dodnes živý.

Není pochyb, že I-ťing je jednou z nejdůležitějších knih světa… Je to nejdůležitější a nejvýznamnější kniha, která obsahuje tři tisíce let čínských kulturních dějin. Všechny kulturní dějiny Číny byly touto knihou inspirovány, nebo naopak ovlivnily její výklad. Proto I-ťing obsahuje moudrost tříbenou po tisíciletí. Je přirozené, že konfucianismus i taoismus, střed čínské filozofie, spočívají oba na filozofii I-ťingu. ⁵⁴

Nejdůležitější je z tohoto hlediska to, že naturalistické pojetí vesmíru a filozofie proměny, vlastní I-ťingu, se spojují v jeden celek s etickou, politickou a ekonomickou filozofií, která je vlastní taoistickému a konfuciánskému myšlení. To znamená, že východní etika, politika a filozofie se utvářely na základě přírody a kolem ní. Význam této filozofické soustavy se odráží ve filozofických soustavách Koreje, Japonska a Vietnamu. Je symbolizován dokonce i v jejich státních vlajkách (國旗).⁵⁵

Teze, že je třeba vybudovat filozofický základ soustředěný na přírodu, zastávali na Západě o dva tisíce let později, na počátku osvícenství, Bacon, Spinoza a další. Stala se možnou, když se Západ vymaňoval z tradice zjeveného náboženství. Aby zdůraznil význam přírody pro filozofii, Bacon prohlásil: „Lidské porozumění vychází jen z přemýšlení o přírodě a z pozorování pravdy, kterou příroda ukazuje. Mimo to člověk nemůže nic vědět ani nic učinit.“ Spinoza šel ještě dál a prohlásil, že „Bůh je totéž co příroda“.

Filozofická souvislost mezi I-ťingem, taoismem a konfucianismem se ukazuje v tom, jak se filozofická soustava I-ťingu o vesmíru a lidských záležitostech beze změny odráží v taoistickém myšlení nekonání a v konfuciánském myšlení vůdce. Jádrem konfuciánského myšlení vůdce je význam etiky. Jeho východiskem je, že etika musí mít přednost před zákonem. Zároveň taoistické myšlení nekonání, protiklad západního myšlení záměrného konání, spočívá na filozofii proměny I-ťingu. Protože tao je věčné, neměnné a nepatří nikomu, propůjčuje etice absolutnost, a zároveň znemožňuje komukoli tvrdit, že absolutní etiku vlastní nebo že ji objevil. Konfucianismus tuto vlastnost etiky zdůrazňuje, a v tom se velmi liší od západního náboženského dogmatu. Konfucius zdůraznil: „V lidskosti (žen, 仁) není učitele“ (Hovory 15,35), a Meng-c’ vysvětlil: „Věřit všemu, co stojí v Knize dokumentů (書經), je horší, než kdyby žádná Kniha dokumentů nebyla“ (Meng-c’ 7, „Ťin-sin, druhá část“, 盡心章句下). Křesťanství naproti tomu jasně vyjadřuje svůj postoj k významu zákona výslovným zákonem: „Boží zákon je dvojí. Prvním je uctívat Boha, druhým milovat bližního jako sebe sama“ (Mk 12,30–31; Mt 22,36–40). To právě znamená, že civilizace Východu a Západu se utvářely kolem etiky, respektive kolem zákona.

Rozdíl mezi etikou a zákonem vychází právě ze základního rozdílu mezi civilizacemi Východu a Západu: z rozdílu mezi tao a Bohem, tedy mezi neprojeveným a projeveným. Taoismus rozvinul myšlení o vesmíru, etice a lidské přirozenosti, které je vlastní I-ťingu, a vybudoval souhrnnou myšlenkovou soustavu o vztahu mezi člověkem a přírodou, založenou na přírodě. Protože přenechal úvahy o vztahu mezi přírodou a člověkem myšlení jinu a jangu z I-ťingu a taoistickému myšlení tao, mohl se konfucianismus soustředit na etiku a politické myšlení. I-ťing začal jako věštecká kniha, díky snahám rozšířit jej a prohloubit v dílo filozofické a myšlenkové, jako je Velký komentář (繫辭傳), však spolu s Tao-te-ťingem a Hovory uchovává moudrost Východu v kosmologické rovině. Srovnáme-li jej se zjevenými náboženstvími Západu, která spadají do podobné doby, pocítíme rozdíl mezi civilizacemi Východu a Západu. Ve srovnání s posvátnými spisy judaismu a křesťanství, které spočívají na přísných zákonech vydaných Bohem, nám dává příležitost přiblížit se k jádru východní civilizace, která si na pozadí etiky razí cestu životem vlastními silami.

I-ťing se nezakládá na dobru a zlu, nýbrž na pojmu jinu a jangu. Ve světě, který se neustále mění, nelze uplatnit ani filozofii věčného bytí, ani myšlení dobra a zla. Pojem jinu a jangu není statický, nýbrž dynamický. Jin v sobě nese zárodek jangu a jang zárodek jinu. Oba mají prostě tu vlastnost, že se mění tím, že se navzájem doplňují. Tak i (易) staví do popředí nikoli „soustředění na já“ založené na filozofii bytí, nýbrž „soustředění na vztah“ vlastní myšlení jinu a jangu. Tento filozofický přístup poskytuje základ myšlení východní civilizace.

Původní I-ťing existoval, měnil se a vyvíjel po více než dva tisíce let před obdobím Jar a podzimů a Válčících států, před vznikem taoismu a konfucianismu, a vytvořil velký základ východního myšlení. Víme to z příběhu, který zanechal Konfucius, o tom, jak se „kožené řemínky třikrát přetrhly“ (韋編三絶): Konfucius četl I-ťing tak horlivě, že se kožené řemínky, jež spojovaly jeho bambusové destičky, třikrát přetrhly. Je třeba si všimnout, že hexagramy a čáry, které tvoří základ I-ťingu, sloužily dlouho jako znaky a symboly ještě před vynálezem písma. To znamená, že I-ťing už v počátcích východní civilizace určil a upevnil základ a zaměření východního myšlení a pojmů. Jinými slovy, filozofie, která vykládá proměnu všech věcí pomocí tvrdých a měkkých čar, tedy myšlením jinu a jangu, i pojetí přírody, které je jí vlastní, byly ustaveny již I-ťingem.

I-ťing je s konfucianismem spjat tak hluboko, že v době, kdy vládli konfuciánští učenci, často patřil mezi předměty státních zkoušek. Proto se I-ťing stal jednou z konfuciánských klasik a zaujímá v konfucianismu důležité místo. Tao-te-ťing se sice na rozdíl od Hovorů o I-ťingu přímo nezmiňuje, ale mnohé pasáže Tao-te-ťingu tu a tam odrážejí myšlenky, které I-ťing obsahuje. I taoismus je s I-ťingem spjat tak hluboko, že si nakonec za svůj symbol zvolil diagram tchaj-ťi, který z I-ťingu pochází. I-ťing tak slouží konfucianismu i taoismu, dvěma velkým horským hřebenům východní civilizace, jako společný zdroj pojetí vesmíru, nauky o lidské přirozenosti i etiky.

Zde je důležitá chvíle jednání. Usilovat o „volbu nekonání“ odráží strategickou volbu: omezit zbytečné úsilí tím, že se vhodně jedná hned v počáteční fázi. To odpovídá filozofii, která spočívá v tom předvídat budoucnost a raným jednáním založeným na této předpovědi nechat výsledek vyvstat přirozeně, nekonáním. Tento způsob jednání ukazuje směr, jak co nejvíce omezit plýtvání energií a soustředit se na účinnost a dosažení cíle.

Cílem I-ťingu je pomoci pozorovat proces proměny a zasáhnout co nejdříve. Rozhodující je počáteční fáze. Čím dříve do měnící se situace zasáhneme, tím snáze ovládneme běh věcí. Zasáhnout pozdě je marné, protože vše už je hotovo, a ať uděláme cokoli, výsledek už změnit nemůžeme ⁵⁶

I-ťing upoutal pozornost i na Západě. Na počátku 18. století, v době osvícenství, pochopil Leibniz myšlenky, které obsahuje; roku 1835 vyšel v Německu latinský I-ťing jezuity otce Régise; a později Carl Jung I-ťing intenzivně studoval a velmi se o něj zajímal. Leibniz soudil, že I-ťing a východní myšlení jinu a jangu poskytují člověku praktické a etické vodítko pomocí soustavy znaků založené na přírodě; když viděl hexagramy Čou-i, spojil je s dvojkovou soustavou a uplatnil je v západní matematice. Čára jin (--) může odpovídat 0 a čára jang (─) 1. Říká se, že se I-ťingem inspiroval při rozvíjení dvojkové soustavy, která slouží jako ústřední mechanismus počítačů.⁵⁷