Na počátku svého vývoje žasne lidstvo nad nebývalou schopností mysli. Mrtví se zjevují ve snech, lidé přijímají tajemná zjevení. Jak naložit s duševními jevy, které poprvé zakouší živá bytost na Zemi? Jak na duševní jevy pohlížet? Jak chápat vztah mezi obojím, mezi srdcem a tělem, duší a masem, myslí a tělem? V naukách o lidské přirozenosti se civilizace Východu a Západu rozcházejí u samého pramene. Východ vykládá obojí jako soulad těla a mysli (心身), Západ jako boj ducha a těla (靈肉). Tady začínají odpovědi Východu a Západu na otázku, kdo jsme.
Západ, který pojímá mysl a instinkt jako oddělená jsoucna a soustředí se na mysl, dává mysli různá jména: duše, duch, rozum. Duše se užívalo hlavně ve starověku a souvisí s náboženstvím. Má se za to, že duše přežívá smrt a přebývá s Bohem. Výraz duch užíval hlavně středověký teocentrismus (神本主義). Výraz rozum užíval hlavně racionalismus novověkého Západu. Rozum se někdy omezuje na část mysli, tu, která myslí logicky, jako část širší mysli. Východ na taková rozdělení zvyklý není. Na Východě, který se o zjevené náboženství a metafyziku příliš nezajímá, nejsou taková rozlišení ani potřebná. Na Východě, jehož nauka o lidské přirozenosti spočívá na vzájemném doplňování mysli a těla, se mluví o těle a mysli (心身), a tento výraz zahrnuje celek. V této knize, která rozebírá civilizace Východu a Západu, se s duší, duchem a rozumem zachází jako s jedním a týmž. Všechny totiž vycházejí z neokortexu. Vstupovat do neokortexu a rozebírat duši, ducha a rozum není cílem této knihy.
Západ musel vzhledem ke svým geopolitickým podmínkám vynakládat na sebezáchovu mnohem více úsilí než Východ. Začal uctívat ducha a sjednocovat se kolem něj. Západní civilizace odlišuje ducha od instinktu a pojímá ducha jako zvláštní jsoucno. Prohlédneme-li si západní civilizaci, vidíme, že zpočátku zobrazovala existenci ducha šiškou a okem duše a uctívala je. Tyto základy se začaly klást v řecko-římské civilizaci. Poté se uctívání ducha spojilo s náboženstvím a Západ prošel temnými časy středověku, s teocentrismem ve středu své civilizace.163 V novověku se uctívání ducha v racionalismu rozvinulo ve filozofickou soustavu soustředěnou na rozum. Uctívání ducha se tak po tisíciletí stalo jádrem filozofické soustavy západní civilizace.
V civilizaci, která uctívá ducha, vzniká mezi instinktem a duchem rozpor: člověk nedokáže uchovat svou celistvost a stává se odcizeným (alienated). A aby toto odcizení překonal, nebo aby dokázal nadpřirozenost ducha, musí vytvořit nadpřirozenou bytost a ztotožnit (identify) s ní ducha. Vytvoří Boha, který se podobá člověku, ale je nadpřirozený. Jakmile je Bůh vytvořen, stačí svěřit úsilí o vysvětlení duševních jevů Bohu, transcendentní bytosti. Jak řekl Fromm, „teologie ústí v mystiku“, a jak upozornil i Feuerbach, „Bůh je pro člověka jeho vlastní duch a jeho vlastní duše“. 164 Tím, že se duch spojuje s Bohem, pojímá se tělo jako hmota a rozlišení ducha a těla se stává ostrým. Protože se příroda pokládá za hmotu, vzniká protikladné rozdělení (dichotomy) člověka a přírody spolu s protikladným rozdělením Boha a přírody.
Zachází-li se s nadpřirozeným duchem z filozofického hlediska racionálně, je to počátek metafyziky. Člověk upadá do labyrintu, v němž musí racionálně vysvětlovat duševní jevy, které jsou v podstatě iracionální, a toto nekonečné a nepoznatelné hledání musí nakonec v půli cesty vzdát: projevuje se to zrodem netvora, „racionálního Boha“. Člověk zaujímá místo Boha. To je cesta, která vede od Parmenidova ducha k Hegelovu absolutnímu duchu. V západní civilizaci po renesanci se zakouší pravdivost výroku, že „náboženství je metafyzikou mas a metafyzika náboženstvím filozofů“. Duch, kterého hlásá náboženství, přechází na Západě do novověkého racionalismu a pak do věku ideologií 20. století.165
V tom spočívá zmatek západní filozofie 20. století. Na půdě, kde padla středověká teologie a novověká metafyzika, zbyla jen věda. Západ musí znovu vybudovat filozofický základ, o nějž by se věda mohla opřít. Budoucnost lidstva nelze vsadit na vědu, kterou Západ rozvinul, ani na AI, potomka průmyslové revoluce. Aby rozvinul zdravou filozofickou soustavu, musí Západ zvolit nový přístup k lidské přirozenosti.
Východ chápe duševní jevy jako jednu ze schopností, které člověk má, pokládá je za přirozené a vidí v nich součást přírodních jevů. Na tom spočívá myšlení jednoty těla a mysli a nauky o li a čchi. Neexistuje ani sklon spojovat je s náboženstvím či metafyzikou, které by se opíraly o oddělenou mysl. Soustředí se na zdravou etiku, politiku a politickou ekonomii. Ve východní civilizaci je mysl v souladu s instinktem a plní úlohu, která spojuje člověka a přírodu. Na Východě spojuje člověka a přírodu filozofie tao; konfucianismus spojuje lidi navzájem. Díky těmto vazbám si člověk bez rozdělení uchovává svou celistvost (integrity). Jak řekl Goethe, „přírodu poznává celý člověk, a člověk, který žije, je celý člověk“.166 Ve východní civilizaci je možné hledat celistvou lidskou přirozenost přirozenou naukou o lidské přirozenosti. Toto myšlení tvoří základ východní civilizace. Západní nauka o lidské přirozenosti hledá smlouvu mezi Bohem a člověkem nebo společenskou smlouvu mezi lidmi založenou na lidské přirozenosti. Na významu nabývají zákony a instituce. Východní nauka o lidské přirozenosti se soustředí na pěstování povahy úsilím každého v mezích vrozené lidské přirozenosti. Tato východní nauka o lidské přirozenosti vede k rozvoji etiky a politické ekonomie.