Západní civilizace uctívání ducha (精神)

1) Počátky civilizace uctívání ducha: šiška (Pine Cone) a oko duše (Eye of Soul)

Po tisíciletí Západ pojímal ducha a instinkt odděleně a rozvíjel civilizaci, která ducha uctívá. V Řecku, Egyptě a na Středním východě se mělo za to, že stavba mozku zobrazuje existenci ducha, a vyjadřovalo se to v malbě a sochařství. Lidé si mysleli, že při pitvě člověka je šišinka (Pineal gland) ve stavbě mozku hmatatelnou podobou ducha či duše. Šišinka je anatomický název žlázy tvaru šišky. Lidé si všimli, že „šiška“ (Pine cone) v přírodě se šišince tvarem velmi podobá. Proto se na Západě a v dalších civilizacích, které vytvořily zjevená náboženství, přikládal velký význam sochám v podobě šišky, podobným šišince. Mělo se za to, že zobrazují člověkovo „srdce, duši, ducha, rozum či porozumění přijaté od Boha“. Předpokládá se také, že spirálová stavba šišky, která obsahuje Fibonacciho posloupnost a zlatý řez, ukazovala člověku řád v přírodě a spojovala jej s duchovním hledáním.

Tento jev byl po tisíciletí široce rozšířen v Mezopotámii, Egyptě, Řecku a Římě a v novější době i na Západě. Babyloňané tesali sochy svých bohů tak, že bůh drží šišku uprostřed sochy: „Tammuz“ je bůh Babylonie a Sumeru. V pravé ruce drží „šišku“, která zobrazuje duši. I žezlo egyptského boha Usira (Osiris) nese uprostřed, na nejdůležitějším místě, vytesanou šišku: na žezlu egyptského boha Usira obtáčejí dva hadi „šišku“, která zobrazuje duši. Řecký bůh Hermés (totožný s římským bohem Merkurem) si dal rovněž do samého středu své hole vytesat šišku, podobně jako na soše Usirově: Hermova hůl, „kérykeion“ (Caduceus), je zdobena šiškou a dvěma hady. Také řecký bůh Dionýsos má na konci své hole vytesanou šišku: Dionýsovu hůl, „thyrsos“ (Thyrsus), zakončuje šiška, symbol duše.

V pravé ruce drží „šišku“, která zobrazuje duši.

Dva hadi obtáčejí „šišku“, která zobrazuje duši.

Zdobí ji šiška a dva hadi

Konec hole zdobí šiška, symbol duše

Kulturní jev uctívání schopností ducha pokračoval v západní civilizaci beze změny od starověku přes středověk až do novověku. Ve středověku začala římská kurie zdobit vchod svého chrámu sochou šišky: u vchodu do Vatikánu v Římě stojí obrovská ozdoba v podobě „šišky“.

I v novověku nese zeď budovy Whitehall Building v New Yorku plastiku Hermovy hole se šiškou uprostřed: na „kérykeionu“, který zdobí newyorskou budovu Whitehall Building, je zřetelně vytesána „šiška“, ústřední prvek

„Šiška“, ústřední prvek hole, je zřetelně vytesána

Šišinka (Pineal gland), která se po tisíciletí objevovala v jádru civilizace na Západě, v Egyptě a na Středním východě v podobě sochy šišky, tak udělala další krok. Šiška byla nakonec zpodobena jako „třetí oko“. V Egyptě se značně rozšířily plastiky, které anatomicky věrně zobrazovaly stavbu šišinky v mozku, a byly zpodobovány jako „oko“. V Egyptě se mu říká „oko boha Re“ nebo „Horovo oko“. V Řecku se pak tomuto oku začalo říkat „třetí oko“ nebo „oko duše“ (Eye of Soul).

V Řecku se tomuto oku začalo říkat „třetí oko“ nebo „oko duše“

šišinky (pineal gland) limbického systému, která má podobu šišky.

Platón zpodobil „Horovo“ oko jako „třetí oko“, tedy jako „oko duše“. Měl za to, že okem duše, které je obsaženo v duchu, lze vidět a vyjádřit pravdu vesmíru.

Musíme nyní okem duše uvidět světlo vesmíru, které proniká všemi věcmi, a obrátit se k věčné pravdě. ¹⁶⁷

Volal, že věčnost máme hledat ne okem těla, nýbrž okem duše, které je desettisíckrát silnější. Důrazně tvrdil, že pravdy dosahuje jen oko duše. Je to filozofie, která náboženským a metafyzickým objevům přisuzuje absolutnost.

Oko duše je desettisíckrát důležitější než tělesné oko, neboť jen oko duše může vidět pravdu. ¹⁶⁸

Tato filozofie Středního východu a Západu, podle níž šiška představuje ducha, se šířila široce a dlouho a ovlivnila i Indii a buddhismus. Proto má na sochách indického boha Šivy na čele namalováno oko duše. Socha Buddhy z Gandháry, nalezená v Afghánistánu, má na čele „třetí oko“. Pod tímto vlivem dostaly i buddhistické sochy Buddhy na čelo „oko duše“. A Buddhovy vlasy jsou vytesány do hustých kadeří, v podobě šišky. Na sochách Buddhy, ozdobených „třetím okem“ a „účesem v podobě šišky“, vidíme vliv západní civilizace.

Oko duše jasně zazářilo ve věku ducha na Západě i po něm. V samém středu obrazu deklarace práv, kterou ve Francii roku 1789 úředně vydali, je namalováno „oko duše“ (Eye of Soul), tedy třetí oko. I na rubu jednodolarové bankovky, která se používá ve Spojených státech, je uprostřed namalováno třetí oko v podobě Božího oka. Velká pečeť Spojených států, vyobrazená na rubu americké jednodolarové bankovky: vrchol pyramidy zdobí „Boží oko“ (Eye of Providence).

Je na ní namalováno „oko duše“ (Eye of Soul).

Vrchol pyramidy zdobí „Boží oko“ (Eye of Providence).

Skrze šišku a oko duše se tak v západní civilizaci během tisíciletí dějin usadil základ myšlení, které uctívá lidského ducha. Uctívání ducha nabývá v novověku západní civilizace nové podoby. Od uctívání ducha skrze obrazy, jako je šiška a třetí oko, se přechází ke způsobu, který vstupuje do ducha samého, aby jej vyjádřil. To je „metafyzika“, jíž si západní civilizace cení ducha odděleného od instinktu.

2) Šíření civilizace uctívání ducha: od obrazu k filozofické soustavě

Typickým příkladem umělého rozdělování a vysvětlování lidské přirozenosti je postoj, který ji vykládá tak, že ji rozpůlí na instinkt a ducha (tělo a ducha, vášeň a intelekt, fyziologii a psychiku, cit a rozum, tělo a duši). Západní civilizace po dva tisíce let pokládala toto rozlišení za samozřejmé a snažila se vidět ducha jako samostatný jev, protikladný tělu. Na otázku „kdo jsme?“ předkládá nauku o lidské přirozenosti jako boji ducha a těla. Ve starověku měl Platón za to, že duše směřuje ke světu idejí, kdežto tělo, spoutané smyslovými žádostmi, duši překáží. Středověké křesťanství mělo za to, že duch je božský a dobrý a tělo, zdroj žádostivosti a hříchu, stojí proti duchu. Na Západě není Bůh bohem přírody, nýbrž Bohem spravedlnosti, dobrým Bohem: plodem ducha. A především, jak dobře ukazuje učení o Trojici, je to duchovní bytost. I člověk učiněný k obrazu tohoto Boha je pojímán jako v podstatě duchovní bytost. V racionalismu novověkého Západu hájil Descartes význam ducha uvnitř dualismu, který ducha a tělo rozlišuje jako dvě oddělené substance.

Starověká metafyzika, středověký teocentrismus, novověký racionalismus

V řecké civilizaci před Sókratem zaujímal pojem „rovnováhy“ mezi instinktem a duchem velmi významné místo. Byla to doba, kdy ještě neexistovala univerzalizace ducha ani ostré oddělení ducha a instinktu, doba rovnováhy, kdy se apollinské a dionýsovské navzájem držely na uzdě. V řecké civilizaci je Apollón (Apollo) znakem rozumu a ducha. Dionýsos (Dionysus) je znakem smyslů a instinktu. Duch a instinkt, apollinské a dionýsovské, stály proti sobě. Nietzsche tuto situaci popisuje:

Skrze dva bohy řeckého umění, Apollóna a Dionýsa, poznáváme, že v řeckém světě existoval prudký protiklad, a to co do původu i co do cíle, mezi apollinským uměním, výtvarným uměním, a dionýsovským, nevýtvarným uměním hudby… Objevily se spojeny v jedno a z tohoto spojení vzniklo umění zároveň apollinské i dionýsovské: attická tragédie.¹⁶⁹

Tento protiklad rozhodujícím způsobem rozbili tři filozofové, Sókratés, Platón a Aristotelés. Hájili metafyziku: duch je přirozeností člověka, tělo je hmota a nemá žádnou hodnotu. Tvrdili, že veškeré lidské úsilí má zkoumat ducha odděleného od těla a skrze něj dosáhnout věčné pravdy. Tradice uctívání ducha pokračovala v řecké a středomořské civilizaci, ale filozofií ji učinili oni. Mysleli si, že jen Řekové mají ducha či duši, které dává Bůh. Své myšlení uctívání duše převzali od Pythagory. Představovali také ducha jako podstatu člověka, čímž převzali Parmenidovo myšlení: „smysly klamou, pravdu poznává jen duch“. Zvláště u Aristotela nazvali studium ducha metafyzikou a pokládali je za jádro filozofie. Lidský instinkt snižovali a rozebírali jej jako totožný s instinktem zvířecím. Spojili Pythagorovo myšlení uctívání duše s Parmenidovým myšlením uctívání ducha, ztotožnili duši a ducha a měli rozhodující vliv na šíření filozofie uctívání ducha v západní civilizaci.

Pro ně byl důležitý duch, tedy duše. Zvláště Aristotelés viděl barbary, jako byli Peršané, jako zvířata bez duše. Proto tvrdil, že je třeba je všechny zotročit. Filozofie dualismu protikladu, která odděluje instinkt a ducha, prošla Sókratem a Platónem a završila se v Aristotelovi. Z hlediska filozofie bytí pokládal rozdíly v duši a duchu mezi Řeky a barbary, muži a ženami za věčné. Byl to velký filozof, položil však základy rasové a genderové diskriminace. Aristotelés zanechal ve své Politice (Politics) tato slova:

U barbarů je žena totéž co otrok. Nemůže u nich vzniknout přirozený vládce: jsou jen společenstvím otroků, mužů a žen. Proto řekli řečtí básníci: „Je spravedlivé, aby Řekové vládli barbarům.“ Je samozřejmé, že barbar a otrok jsou téhož druhu. ¹⁷⁰

Podřízenost člověka bohům, tedy poslušnost člověka vůči osudu, jak se objevuje v řecké tragédii před Sókratem, se podobá souladu mezi přírodou a člověkem, který se objevuje ve východní civilizaci. A tak jako východní poezie vyjadřuje soulad člověka a přírody, zdůrazňuje helénistické sochařství soulad ducha a instinktu. V tomto smyslu měla řecká kultura před Sókratem povahu kultury středu, zvané sófrosyné (Sophrosyne). Tento střed, tento stav rovnováhy, nacházíme v řecké kultuře před Sókratem všude. Řekové měli náboženství, ne monoteismus, nýbrž polyteismus, v němž se mnozí bohové navzájem drželi na uzdě a byli v rovnováze. A všichni bohové včetně Dia měli úděl podléhat osudu.

V řecké mytologii byly „bohyněmi osudu“ (God of Destiny) tři bohyně zvané „Moiry“ (Moirai, The Fates). I nesmrtelní bohové včetně Dia se museli podřizovat jejich osudu. Osud vyvažoval nesmrtelnost bohů. A metafyzický postoj, který chtěl hlásat absolutnost ducha a který vyjádřila skupina elejské školy v čele s Parmenidem, držel na uzdě a vyvažoval řecký způsob výchovy, který přikládal velký význam tělesnému cvičení.

Tento řecký humanismus tvoří téma řecké tragédie, jejímž námětem je lidský vzdor proti osudu a trest bohů. Aischylovy (Aeschylus) tragédie rovněž udržují rovnováhu mezi lidským vzdorem proti osudu a božím trestem, vítr však už vál ve prospěch lidského vzdoru. Tato vratká rovnováha se u Sókrata objevuje s krajním napětím. Mezi krajními postoji „neustálého tázání“ a „nelze nic vědět“ dosahuje výraz řeckého humanismu svého vrcholu. Sókratés je však zároveň koncovým bodem rovnováhy i výchozím bodem rozdělení. Klást „neustálé otázky“ a přitom vždy dojít k závěru, že „nelze nic vědět“, dokázal jen „nejmoudřejší“ Sókratés. Dějiny západní kultury po Sókratovi nám ukazují, že pro ostatní lidi to bylo téměř nemožné.

Helénistická civilizace, rozkrývající soulad a jednotu ducha a instinktu, pitvající podstatu duchovního a neustále ji zkoumající, se pustila do díla, které duchu přisuzovalo absolutní hodnotu. Nakonec si začala cenit vědění více než moudrosti. Západní civilizace po Sókratovi věřila v absolutnost vědění a pohroužila se do hledání vědění spíše než moudrosti. Jak se duch a instinkt oddělovaly a jak se oddělovalo apollinské a dionýsovské, byla zničena i řecká tragédie:

Uvažme význam sókratovské teorie. Zní: „vědět“ je ctnost, člověk „hřeší jen z nevědomosti“ a „ctnostný člověk je šťastný“. Tyto tři maximy, které vyjadřují optimismus, znamenají právě smrt řecké tragédie. ¹⁷¹

Smrt řecké tragédie znamená zničení souladu mezi instinktem a duchem, jemuž se řecká civilizace těšila. Zničení rovnováhy mezi instinktem a duchem bylo dílem filozofie Sókrata, Platóna a Aristotela. Právě oni přiměli západní civilizaci opustit neprojevené, které hájil Hérakleitos a další, a zvolit si projevené, které uctívá ducha. Projevené ovládalo dějiny západní filozofie téměř dva tisíce let, od Sókrata přes středověk až do renesance.

Je to proto, že západní civilizace přijala teorie takzvaných myslitelů projeveného řecké civilizace, označovaných jmény Sókratés, Platón a Aristotelés, a opírala se o moc náboženství. V řecké civilizaci před Sókratem bylo období několika staletí, kdy mezi Apollónem a Dionýsem panovala rovnováha. V tomto období měla filozofie myslitelů neprojeveného, jako byl Hérakleitos, stejný význam jako filozofie myslitelů projeveného, protože řecká civilizace si byla vědoma významu „rovnováhy“ mezi duchem a instinktem. Zdůrazňovali střed a uměřenost. Už v Sókratově době se však dobový proud obrátil zády k Dionýsovi a postavil se na stranu Apollóna.

Západní uctívání rozumu a ducha souvisí především s náboženstvím. Spojilo totiž ducha s Bohem. Člověk nese „Boží obraz“ (Imago Dei): „Bůh řekl: Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby“ (Gn 1,26). „Bůh je duch“ (J 4,24). Bylo přirozené, že na Západě byl člověk učiněný k Božímu obrazu pojímán jako v podstatě duchovní bytost.

Na Západě byl význam ducha zdůrazňován nejen v náboženství, ale i ve filozofické oblasti zvané metafyzika. Aristotelés, když metafyziku vymezoval, pojal ji jako studium ducha v protikladu k hmotě. Metafyziku jako filozofickou oblast, která zkoumá podstatu bytí a skutečnosti, rozdělil na několik oborů, jako je ontologie (ontology). Tento filozofický sklon byl i ve středověkém náboženství pokládán za nejdůležitější oblast a i novověká filozofie začala zdůrazňovat význam ducha. Leibniz (1646–1716), západní novověký filozof, který měl velký vliv na racionalismus, vyjádřil své názory na velikost lidského ducha.

Není nic udivujícího na tom, že člověk může poznat svět. Nosí totiž svět v sobě a sám je zmenšeným obrazem Boha.¹⁷²

To je počátek racionalismu, v němž se teocentrismus přesouvá k lidskému duchu. Úzký vztah mezi Bohem a lidským duchem se tak v západní civilizaci rozšířil ještě více. Během tisíce let středověku bylo zakázáno vydávat cokoli jiného než náboženské knihy. Scholastika je teocentrická filozofie, která studovala jen Bibli a soustředila se jen na náboženství. Boccacciův Dekameron a Machiavelliho Vladař, založené na humanismu rané renesance, nabyly významu proto, že byly prvními knihami, které ohlašovaly přechod od teocentrismu k humanismu. I na fresce klenby Sixtinské kaple, kterou zanechal velký mistr renesance Michelangelo, je výjev, jak Bůh vdechuje člověku ducha. Protože římská kurie tehdy anatomické zobrazování lidského těla přísně zakazovala, použil lsti, že za Boha umístil do pozadí lidský mozek, takže se Bůh nachází v mozku. Na Michelangelově Stvoření Adama z doby kolem roku 1510 Bůh na pozadí mozku předává Adamovi ducha: dílo zdůrazňuje význam ducha v západní civilizaci.

Západní civilizace pojímá duševní jevy jako nadpřirozené. Věřila, že nadpřirozený Bůh předal člověku nadpřirozeného ducha. Ducha dal Bůh jen člověku, a ne ostatním živočichům. Duch je ve vztahu protikladu k tělu: „Ti, kdo žijí podle těla, myslí na věci těla, ti, kdo žijí podle ducha, myslí na věci ducha. Smýšlení těla je smrt, smýšlení ducha je život a pokoj“ (Ř 8,5–6). Oddělení a protiklad ducha a instinktu nebyly jen důležitým učením křesťanství: přijímala je i řecko-římská filozofie. Jasně to ukazují slova, která před smrtí zanechal římský císař Julián (330–363): „Od filozofie jsem se naučil, oč je duše důležitější než instinkt. To, že se duše ve smrti odloučí, není důvodem k bolesti, nýbrž k radosti.“¹⁷³

Výklad lidské přirozenosti jako uctívání ducha se usadil v jádru západní civilizace. Filozofie uctívání ducha začala řeckým projeveným, prošla náboženským věkem středověku a Descartovou metafyzikou v novověku a vstoupila do své poslední fáze: do věku ideologií 20. století. V náboženském věku středověku se Západ soustředil výhradně na studium zjeveného náboženství: na studium ducha, kterého Bůh dává člověku. Středověkou náboženskou filozofii představuje Augustin ve 4. století, který se snažil naroubovat Platónovu filozofii na zjevené náboženství. Scholastika od 11. století, kterou představuje Tomáš Akvinský, byla snahou spojit náboženství s Aristotelovou filozofií. Tato snaha soustředit se na ducha ovlivnila po renesanci Descarta a Descartes položil základy novověké metafyziky, kterou představuje racionalismus. Sehrál roli při nahrazení křesťanského „ducha“ středověku metafyzickým „duchem“.

Po středověku a renesanci, kterým vládlo křesťanství, prošel Západ v 17. a 18. století filozofickou změnou. V tomto období, které nazýváme osvícenstvím či věkem ducha, prošel Západ „osvícením“, které ho osvobodilo od dogmat spjatých s náboženstvím a Biblí. Nešlo už o to věřit doslova tomu, co je napsáno v Bibli, jako geocentrismu, nýbrž to prozkoumat duchem, jímž je člověk obdařen, a posoudit, zda je to pravda, či nepravda. Podnětem k tomuto zkoumání byla velká změna paradigmatu, kdy díky rozvoji astronomie na Západě heliocentrismus nahradil geocentrismus.

Když tak byly některé pravdy absolutní pravdy zaznamenané v Bibli zpochybněny, vznikly pochybnosti o povaze Boha. Došlo se zvláště k tomu, že se zkoumalo, zda pravdy, přikázání a zákony, které proroci předávali po setkání s Bohem, skutečně pocházejí od Boha, nebo z představivosti proroků. Západní myslitelé proto ustavili nové myšlení, deismus (理神論), podle něhož Bůh existuje, ale do lidských záležitostí nezasahuje. Deismus osvobodil lidi Západu od zázraků, pekla, satana a podobně.

Deisté tvrdili, že Boží slovo předávané proroky není absolutní pravdou a že správný je úsudek lidského ducha. Věřili, že zdrojem vědění není teocentrismus, nýbrž opírání se o ducha. Tím, že posílili důvěru v myšlení a vědu, které duch podpírá, položili základy průmyslové revoluce 18. a 19. století; usilovali o uspořádání vlády založené nikoli na autoritě církve vzešlé ze smlouvy s Bohem, nýbrž na nové nauce o lidské přirozenosti; a hlásali odluku církve od státu. Počátek osvícenství byl v 17. století inspirován spisy Francise Bacona, Reného Descarta, Barucha Spinozy, Isaaca Newtona a dalších.

Je však třeba si všimnout, že v západní civilizaci se ocenění schopností ducha v průběhu věku ducha ještě posílilo. Filozoficky rozebráno měla západní civilizace při průchodu věkem ducha před sebou dvě možné volby. Západ mohl následovat filozofii, která hlásá soulad ducha a instinktu, a vrátit moc ducha na její místo; nebo následovat filozofii univerzalizace ducha, ještě více pomíjet instinkt a ještě více zvětšovat moc ducha. Západ zvolil druhou cestu: cestu univerzalizace ducha, která zdůrazňuje jeho význam.

Protože tento sklon na stranu Apollóna tvořil základ západní civilizace, bylo období renesance, kdy duch a instinkt existovaly vedle sebe, krátké a proud se už stavěl na stranu univerzalizace schopností ducha. Mezi Descartem a Machiavellim, kteří oba stejně tak obsahovali, mezi duchem a instinktem, kus pravdy i jednostranný pohled, byl Descartes oslavován a Machiavelli se stal terčem všeobecného odsouzení.

Dějiny západního ducha od Descarta po Marxe, které vévodily věku univerzalizace ducha, lze schematicky znázornit takto: Descartes – myslím, tedy jsem (reason); Kant – já, které nemyslí, neexistuje (pure reason); Hegel – člověk, který nemyslí jako já, neexistuje (absolute reason); Marx – o člověku, který nemyslí jako já, je třeba v politické skutečnosti (praxis) dokázat, že neexistuje. Všichni věřili, že duch, kterého hájili, má absolutní hodnotu. Zvláště u Marxe absolutní hodnota jeho dějinného ducha ještě zdůraznila svou absolutnost tím, že požadovala odstranění odpůrců.

Marx viděl tento svět černobíle a každého, kdo s ním nesouhlasil, bezpodmínečně pokládal za nepřítele. Jasně věděl, na čí straně stojí, a byl si jist, že bude bojovat za ně a že oni nakonec zvítězí.¹⁷⁴

Od Descarta, který věřil, že duch existuje v mozku odděleně, až po Kanta a Hegela, kteří hájili deontologii mravní povinnosti, ovládali západní filozofii racionalisté. Pod jejich vlivem se na Západě rozšířilo období, kdy se mylně věřilo, že nejdůležitější v člověku je duch a že duch vytváří všechno. Z hlediska nauky o lidské přirozenosti je nejzávažnějším problémem, který západní filozofové způsobili, obrovský omyl, podle něhož „duch může vytvořit to, co v instinktu není“. Tento sklon, který vytvořili západní racionalisté, vyústil v tragédie věku ideologií. V nauce o lidské přirozenosti existuje zásada, kterou musíme znovu a znovu zdůrazňovat a přijmout: „duch nemůže sám od sebe vytvořit to, co v instinktu není“.

Západní racionalisté se postupem času od instinktu stále více vzdalovali a vystupňovali na maximum spoléhání jen na schopnosti ducha. To je jev „absolutizace ducha“ neboli „absolutizace schopností ducha“. Čím víc však role ducha roste, tím víc se proti těmto schopnostem ducha přirozeně bouří instinkt. Proti obecnému sklonu západní civilizace, která instinktem pohrdá a hledá jen ducha, nemohla nevzniknout reakce.

Profesorka Paglia vyjadřuje vztah mezi duchem a instinktem jako vztah, pro člověka nevyhnutelný, mezi anatomickými mozky: novým mozkem a starým mozkem. Je to pronikavý postřeh vyjádřit jej ne jako „Apollón – řád vs. Dionýsos – nepořádek“, nýbrž jako „Apollón – řád vs. Dionýsos – energie“. Instinkt je energie, zdroj síly; duch je řád, který tuto energii usměrňuje.

Boj mezi Apollónem a Dionýsem je v mozku bojem mezi novým mozkem (the higher cortex) a starým mozkem (the older limbic and reptilian brains). Umění je nakonec výrazem dilematu, které člověk vždy nese: dilematu mezi řádem, který vyjadřuje Apollón, a energií, kterou vyjadřuje Dionýsos. ¹⁷⁵

Od Machiavelliho přes Hobbese a Schopenhauera až po Nietzscheho byli v dějinách západní filozofie filozofové, kteří zůstávali věrni spíše instinktu než duchu. Tento proud, věrný spíše instinktu než duchu jako u Machiavelliho, není tak zřetelný jako proud racionalistů od Descarta po Marxe, jeho stopy však lze hojně najít u Schopenhauera a Nietzscheho. Zároveň Nietzscheho filozofie, ať to zamýšlel, či ne, poskytla rozhodující teoretickou oporu fašismu Mussoliniho a Hitlera. Hitler rozvíjel fašismus pod vlivy, jako byl Nietzscheho vliv. Heslo Hitlerjugend bylo převzato právě od Nietzscheho: „Co mě nezabije, to mě posílí“ (What does not kill me makes me stronger).

Machiavelli, předchůdce tohoto proudu, se dopouštěl chyby, že se při uchopování lidské přirozenosti příliš opíral o instinkt, tak jako se Descartes dopouštěl chyby, že se příliš opíral o ducha. Machiavelliho vážnou chybou není, že je nemorální, nýbrž že dostatečně nebral v úvahu mravní činitel v politice. Machiavelli pozoroval lidské chování z amorálního (amoral) hlediska. Člověk má spolu s limbickým systémem (limbic system) i neokortex (neocortex). Cesare Borgia (Cesar Borgia), který lstí dal zabít čtyři kapitány žoldnéřů, se dopouštěl vážné politické chyby.¹⁷⁶ Dějiny novověké západní filozofie ukazují deformaci nauky o lidské přirozenosti soustředěné na ducha a zároveň, jako reakci na ni, deformaci soustředěnou na instinkt.

V tomto smyslu byla kdysi v módě filozofie, která chápala dějiny západní duchovní kultury jako vývoj ducha, jak tvrdili metafyzikové. Tato filozofie však neusilovala o uchopení pravdy: byla to teze racionalistů nakloněných na stranu ducha, která filozoficky ospravedlňovala situaci, v níž se Západ tehdy nacházel. Je skutečnosti bližší chápat novověké dějiny Západu ne jako vývoj ducha, nýbrž jako dialektickou situaci, v níž si „odcizený duch“ udržuje iniciativu a „odcizený instinkt“ se proti němu bouří.

Proud odcizeného instinktu od Machiavelliho po Hitlera lze schematicky znázornit takto: od Machiavelliho ospravedlnění života zaměřeného jen na vítězství, bez morálky (amoral), k Schopenhauerově filozofii vůle k životu (will to live), dále k Nietzscheho vůli k moci (will to power), až nakonec k Hitlerově filozofii monopolu silných na životní prostor (Lebensraum).

Význam druhé světové války pro dějiny duchovní kultury spočívá v tom, že porážka fašismu odstranila nejmocnějšího soupeře komunismu. Komunismus byl v některých kruzích ospravedlňován a opěvován, kdežto fašismus stihlo prokletí a odsouzení všech. Picasso bez okolků prohlásil, že jeho cit ke komunismu je „citem žíznivého zvířete, které spěchá k prameni“, a poválečná západní inteligence, ovládaná Sartrem a dalšími, prožila desetiletí po válce v ovzduší, kdy člověk musel předstírat, že je levicový, aby byl uznáván, a byl na to hrdý.¹⁷⁷

A k odporu proti komunismu, tomuto odcizenému duchu, zbývá jen zdravý rozum neodcizených lidí, střed, jemuž západní filozofové nepřikládají význam, a jasnozřivost, kterou si Spinoza, Voltaire, Goethe, Lessing a další dokázali uchovat i uprostřed vášně a chaosu dějin západní filozofie. Pohlédneme-li na dějiny západní filozofie od renesance, nemůžeme než souhlasit s výrokem, že „teologie je metafyzikou mas a metafyzika teologií filozofů“.¹⁷⁸

Kritika civilizace uctívání ducha: Voltaire, Nietzsche, Heidegger

Někteří myslitelé bez obalu upozornili na závažnost problému, který představuje příklon západní civilizace k metafyzické filozofii: Voltaire v 18. století, Nietzsche v 19. století a Heidegger ve 20. století. Voltaire a Nietzsche poukázali na základní problémy teologie a metafyziky, které tvoří kostru dějin novověké západní civilizace. Heidegger kritizoval západní filozofickou soustavu soustředěnou na ducha a hájil myšlenku, že je třeba soustředit se na samotnou existenci člověka. Šli ještě dál: nezůstali u novověkých dějin Západu, ale příčinu problémů, jimž západní civilizace čelila, hledali v řecké filozofii Sókrata a Platóna. Kritizovali jejich tezi projeveného. Když tito tři myslitelé poukazují na problémy metafyziky, kritizují přirozeně i Platóna, který z ní v dějinách západní filozofie učinil hlavní proud. Platón je ten, kdo tím, že ducha nazval „okem duše“, dovedl civilizaci uctívání ducha k tomu, aby ovládla západní filozofickou soustavu.

Jejich kritika dospívá skrze teologii, metafyziku a řecké myslitele projeveného k problému lidské přirozenosti. Ještě před Voltairovou a Nietzscheho kritikou metafyziky sice Spinoza poukázal na problémy západních racionalistů tím, že ukázal, že instinkt a duch nelze oddělit, západní civilizace však vedla svou filozofii a civilizaci směrem, který si v lidské přirozenosti cenil schopností ducha. A instinkt začala přehlížet či jím pohrdat. Jinými slovy, od novověkých dějin vyústila západní civilizace v problém deformace lidské přirozenosti. Antropocentrismus byl vybudován na filozofii, která lidskou přirozenost deformuje.

Západní civilizace přijala od křesťanství to, co se týká etiky, a od řecko-římské tradice to, co se týká vědění. Křesťanství je vystavěno na filozofii bytí, která ve vztazích mezi člověkem a přírodou, mezi lidmi navzájem a mezi duchem a instinktem volí spíše oddělení než soulad. Západní civilizace přijala náboženství vystavěné na této filozofii a i z řecké kultury přebrala a vstřebala to, co se hodilo spíše k oddělení než k souladu, spíše k pokroku než ke středu.

V novověkých dějinách začal Západ uctívat „metafyzickou pravdu“ jako Boha středověkého náboženství. Tato západní civilizace se začala opírat o filozofii, která lidského ducha, tedy schopnosti lidského ducha, nadhodnocuje a je jím opojena. Univerzalizace ducha nakonec v nauce o lidské přirozenosti vyvolala deformaci lidské přirozenosti; a filozofem, který proti tomuto jevu pevně vyslovil nesouhlas, byl Voltaire.

Dospěl jsem k závěru, že všechny své myšlenky o metafyzice odmítnu ještě rozhodněji. Dospěl jsem také k závěru, že jsem slabé zvíře, které kráčí po pohyblivém písku, jenž se pode mnou neustále propadá, a že nic by nebylo šílenější než věřit, že mám vždy pravdu.¹⁷⁹

O bezcennosti metafyziky, která hlásá absolutno nebo pokládá to, co hlásá, vždy za správné, mluví Voltaire takto:

Na konec téměř každé knihy o metafyzice napišme dvě slova, jichž užívali římští soudci, když nesouhlasili: non liquet, „to není jasné“.¹⁸⁰

Stejný názor na metafyziku vyjadřuje Feuerbach. Upozorňuje zvláště na to, že metafyzice a teologii je společné projevené, tedy představa, že člověk může absolutno vyjádřit a pevně v ně věřit jako v pravdu. Řekl: „Kdo se nevzdá Hegelovy filozofie, nevzdá se teologie.“¹⁸¹ V tomto smyslu zůstali metafyzikové tím, že usilovali o projevené, na téže úrovni jako teologie, a lze mít za to, že bránili rozvoji opravdové filozofie.

Metafyzika není nakonec ničím jiným než druhem teologie, která se pozvolna začala znepokojovat tím, že se filozofie rozpouští a zjednodušuje. ¹⁸²

Západní metafyziku po renesanci, v níž člověk vyjadřuje absolutno a věří v ně, lze tedy ve velkém proudu chápat jako pokračování středověké teologie. Tito teologičtí metafyzikové, hledající metafyzickou pravdu, předkládali utopii a snažili se do ní lidi hnát:

Němci našli úskok, jak znovu získat starý „ideál“ a znovu spojit „ideál“ s pravdou. Nebyl to však nakonec nic jiného než prostředek, jak ospravedlnit právo odmítat vědu a právo lhát. Leibniz a Kant! To jsou dva muži, kteří nejvíce pokřivili intelektuální poctivost Západu.¹⁸³

Proto Nietzsche prohlásil, že „Leibnize i Kanta“ lze chápat jako „teology oděné do skořápky metafyziky“:

Kantův úspěch je jen úspěchem teologa. Kant, napodobující Luthera a Leibnize, hrál roli brzdy pokroku a nebyl ničím jiným než dalším dřevákem, který vyklepával nesouzvučný takt německé strnulosti.¹⁸⁴

Pohrouženi do hledání pravdy, jíž nelze dosáhnout teologií ani metafyzikou, neustále potlačovali běžné radosti života a učinili život temným a pustým tím, že stavěli do popředí jen povinnosti, o nichž nebylo jasné, pro koho ani k čemu jsou. Boží obec, kterou Kalvín založil v Ženevě, protestantská společnost, kterou vylíčil Luther, i svět, který Cromwell na čas uskutečnil v Anglii: žádný z nich se příliš neliší od společnosti, v níž by se uskutečnil mravní zákon, jak jej pojímal Kant.

Co ničí člověka rychleji než pracovat, myslet a cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboké osobní volby, bez radosti, jako automat povinnosti? To je přímo recept na úpadek a hloupost… Kant si sám zvolil hloupost. A ten člověk byl Goethovým současníkem! ¹⁸⁵

Tento záporný postoj západní civilizace k životu se v jádru shoduje s postojem, který se projevuje v křesťanském učení o dědičném hříchu. Je přirozené, že toto křesťanské učení silně ovlivnili Sókratés a Platón, kteří z řeckých filozofů radosti ze života nepřikládali hodnotu. Uznání radosti ze života je jedním z důležitých rysů východní civilizace. V tom se velmi liší i od indického buddhismu.

Indický buddhismus vychází z výroku „život je utrpení“. Obojí přehlíží či zapomíná radost ze života, kterou vyjadřuje východní civilizace. Pro člověka však „kořenem je přirozený řád života (生理), nikoli zvrácenost (怪理) či chorobnost (病理)“.¹⁸⁶ Jestliže si východní filozofie vzala za kořen přirozený řád života (život je radost, joy), lze říci, že západní filozofie si vzala zvrácenost (život je hřích, sin) a indická filozofie chorobnost (život je utrpení, suffering).

„Radost ze života“, kterou Hovory v kapitole „Sien-ťin“ (先進) cení výše než vojenské vítězství, politický čin či uctívání předků, totiž „pozdě na jaře, když jsou jarní šaty hotové, jít s pěti šesti dospělými a šesti sedmi chlapci vykoupat se v řece I (沂水), nadýchat se větru u oltáře deště Wu-jü (舞雩) a se zpěvem se vrátit“¹⁸⁷, ze západní civilizace úplně zmizela. Hovory, nejdůležitější kniha konfucianismu, začínají svou první větu výrazem „radosti ze života“: „Když přátelé přijdou zdaleka, není to potěšení?“ Konfucius shrnuje: „Ten, kdo to zná, se nevyrovná tomu, kdo to miluje; ten, kdo to miluje, se nevyrovná tomu, kdo se z toho raduje“¹⁸⁸, a „schopnost těšit se ze života cení výše než vědění“.

Sklon nahrazovat radost ze života vášní pro povinnost je výrazný ve středověkém křesťanství i v novověké metafyzice Západu. Kořen tohoto sklonu však lze najít v řecké civilizaci, v projeveném po Sókratovi. Sókratés, jak ho líčí Platón, „rozčiluje a přivádí k zuřivosti“. Logika je přísná, výraz velkolepý a uhlazený, ale jak to vyjádřil Voltaire, když člověk procitne a zamyslí se „při prvním zakokrhání kohouta, když strašidla mizí“, najde tam spoustu nesmyslných sofismat. V Obraně Sókratově líčí Platón dojemný Sókratův konec. Odstraníme-li však krásné fráze a podivné výrazy, před nimiž se měli na pozoru a které odmítali všichni čínští mudrci v čele s Lao-c’ a Konfuciem, a ponecháme-li jen jádro, lze Platónovu filozofii smrti a života vyjádřit takto: „Smrt je buď jen dlouhý spánek, nebo vede do jiného života. Dlouhý spánek je tedy dobrá věc a odejít do jiného života a tam s dávnými mudrci, kteří tam dorazili dříve, příjemně pokračovat v rozhovoru je také dobrá věc. Nikdo tedy neví, co je lepší, zda život, či smrt.“ Zhruba tak. Jaké obrovské sofisma!

Kam se tedy poděla radost ze života? Jestliže Sókratés pokládal smrt za něco tak příjemného či dobrého, neměl by být lhostejný, či dokonce vděčný, když ho někdo zabíjí? Sókratés skutečně přijal smrt zřejmě klidně. Když jeho žena Xanthippa naříkala: „Že musíš zemřít tak nespravedlivě!“, Sókratés prý odpověděl, či ji utěšil: „A bylo by ti milejší, kdybych byl odsouzen spravedlivě?“ Platón o radosti ze života neříká nic a vůbec nebere v úvahu smutek z toho, že ji smrt odnímá.

I v předsókratovském řeckém mýtu o Sisyfovi se zapomíná na Sisyfovu lásku k radosti ze života, tak silnou, že dokázal oklamat i Háda, krále podsvětí; v západní civilizaci se jako obraz hrdiny uctívá jen obraz Sisyfa, který vzdoruje osudu valit kámen vzhůru. Sókratés je možná neochvějný člověk, který založil optimismus, podle něhož je člověku možný neomezený pokrok. Je-li však pokrok jen výmyslem, je možná i sofistou, který ve jménu pokroku odstranil „instinktivní radost ze života“. Platón tím, že tvrdil, že hodnotu má jen vědění a vše ostatní, včetně radosti ze života, žádnou, předal západní civilizaci filozofii, která metafyzickou povinnost staví nade vše.

Radost, kterou Východ pociťuje ze života, pramení z nauky o lidské přirozenosti zcela odlišné od vytržení, jež plyne z uctívání náboženského absolutna a z podřízenosti metafyzickému absolutnu. Východní nauka o lidské přirozenosti vychází z uznání jednoty instinktu a ducha, západní z pohrdání instinktem a uznání nadřazenosti ducha. Tyto nauky o lidské přirozenosti se stávají výchozími body naturalismu a supernaturalismu. Zničit rovnováhu či soulad instinktu a ducha a hlásat nadřazenost ducha se stává základem projeveného. A to se snáší s nadpřirozeností. Voltaire, který bojoval proti pověrám a dogmatům, jež si vypůjčovaly jméno náboženství, se domníval, že projevené vlastnosti Boha vytvořili lidé Západu, protože je potřebovali, a že je Bůh lidem nikdy nemohl zjevit ani přikázat.

Podle Voltaira lidé Západu pro své potřeby překrucují vlastnosti Boha, libovolně jich užívají, a aby přesvědčili druhé, nechávají Boha dokonce činit zázraky. Není snad největší svatokrádeží přimět Boha, který stvořil všechny věci a ustavil jejich řád, aby sám tento řád porušil a činil zázraky?

Proč by měl Bůh činit zázraky? Kdyby to činil proto, aby uskutečnil své záměry s několika lidmi, řekl by Bůh toto: Část svých záměrů jsem nemohl uskutečnit ani stvořením vesmíru, ani veškerým řádem, který jsem do vesmíru vložil, ani svými věčnými zákony; musím proto změnit část svých věčných zákonů a svých myšlenek, abych vykonal to, co mé zákony a myšlenky vykonat nemohly. Taková slova neukazují Boží moc, nýbrž Boží bezmoc a nepředstavitelný rozpor sám se sebou. Proto odvažovat se představovat si, že Bůh činí zázraky, je svatokrádež (kdyby člověk mohl Boha urazit). Je to, jako bychom Bohu řekli: „Jsi slabá a nedůsledná bytost.“ Věřit v zázraky je tedy pošetilost a neúcta k Bohu.¹⁸⁹

Hegel ve snaze tyto zázraky ospravedlnit vykládá ve své slavné filozofii dějin nesmyslné tvrzení, že „zázrak je něco zcela relativního, a i jevy, které ukazuje magnet, patří mezi zázraky“.¹⁹⁰ Bůh, který činí zázraky, nemůže být ničím jiným než bytostí oddělenou od přírody, která přírodě odporuje či ji přesahuje. A člověk, učiněný k jeho obrazu, se s tímto Bohem ztotožňuje, a tak prochází procesem, v němž je i on od přírody odloučen a proměněn v nadpřirozenou bytost. Jak hájila Spinozova filozofie, Bůh nemůže být nakonec ničím jiným než ztotožněn s přírodou.

„Poznej sám sebe“ (know thyself), rčení, které Sókratés učinil populárním, vyzývá obrátit zrak do vlastního nitra; metafyzickým postojem Platóna a Aristotela se proměnilo v tvrzení, že člověk může poznat svou vlastní podstatu. Postoj, podle něhož lze uchopit pravdu a poznat absolutno, je samým jádrem projeveného. Tento postoj projeveného se zřetelně ukazuje na Sókratovi, jak ho líčí Platón.

Proto se Lessing, nejupřímnější z teoretiků, odvážil říci, že mu záleží více na hledání pravdy než na pravdě samé. Těmito slovy ohromil a rozzlobil všechny pedanty, odhalil však hluboké tajemství vědy. Vedle tohoto vzácného a nanejvýš upřímného přiznání však existuje hluboce zakořeněná iluze, která se poprvé objevuje u Sókrata: neotřesitelné přesvědčení, že schopnosti ducha mohou na základě kauzality dosáhnout až ke kořenům lidské existence a nejen je poznat, ale dokonce i napravit. Tato vznešená metafyzická iluze lpí na vědě jako instinkt a neustále ji vede, dokud se nepromění v umění. V tom spočívá cíl tohoto mechanismu.¹⁹¹

Spojí-li se však rčení „poznej sám sebe“ s metafyzikou, vede to k závěru, který absolutně prosazuje pravdu, kterou člověk sám objevil. Postoj, který tvrdí, že lze poznat, a dokonce že objevil, nepoznatelnou podstatu, vede k projevenému, podstatě teologie a metafyziky. Svou vlastní podstatu však kromě Boha nezná nikdo. Tak tvrdí Voltaire:

Bylo by krásné, kdybychom mohli vidět vlastní duši. „Poznej sám sebe“ je výborné rčení, uskutečnit je však může jen Bůh: kdo jiný než on může znát svou podstatu? Duší nazýváme to, co hýbe a oživuje. Díky mezím našeho rozumu nevíme nic víc. Tři čtvrtiny lidstva se s tím spokojí a s tím, že jsou myslícími bytostmi, si dál hlavu nelámou. Zbývající čtvrtina se to snaží zjistit. Nikdo to však nenašel a nikdo to nenajde.¹⁹²

Německý filozof Theodor Lessing (1872–1933) řekl o člověku této evropské civilizace, že je „druhem masožravé opice, která kvůli svému takzvanému duchu postupně propadla velikášství“. ¹⁹³ V evropské civilizaci, zavalené tímto duchovním prvkem, Nietzscheho slovy apollinským prvkem, mohl jen celistvý člověk (全人) jako Goethe, který uchopoval celek, zvolat: „Není jádro přírody srdcem člověka?“¹⁹⁴

Homo sapiens má kromě fyziologických potřeb a tužeb, které nacházíme u všech ostatních druhů, zvlášť rozvinuté potřeby a touhy kulturního a společenského života. To je pro člověka příznačné. Výrok, že člověk je společenské zvíře (social animal), označuje právě tento rys. Tento výraz však vyžaduje zvláštní pozornost. Člověk je „společenské zvíře“, nikoli „společenské“ zvíře, ani společenské „zvíře“.

Jev „univerzalizace schopností ducha“ udržoval jako metafyzika vztah vzájemného doplňování se západní vědou, jako její teorie a základ. Když však západní věda, která hlásala absolutnost, tedy klasická fyzika projeveného, byla pojata moderní fyzikou neprojeveného, narazily na své meze filozofie, o něž se teologie a metafyzika opíraly dva tisíce let: Eukleidova geometrie a Newtonova mechanika. Einstein říká, že to, čemu lidé Západu věřili jako Bohu, totiž vědecká pravda, nemůže být absolutní a že věřit v absolutnost toho, co člověk objevil, je iluze.

Pojem „pravdy“ nelze uplatnit na výpovědi čisté geometrie. Slovem „pravdivý“ totiž nakonec označujeme shodu se „skutečným“ předmětem. „Geometrie“ se však nezabývá vztahem mezi geometrickými pojmy a předměty zkušenosti, nýbrž jen logickými vztahy mezi geometrickými pojmy samými.¹⁹⁵

Navzdory tomuto rozhodujícímu vývoji, který vyvolal změnu paradigmatu ve vědě, se však západní filozofie nevymanila ze svého historického sklonu uctívat Boha a ducha. Tak jako novověká metafyzika převzala štafetu středověké teologie, převzal protestantismus štafetu katolictví. Luther převzal a znovu vybudoval historickou tradici křesťanství.

Luther, ten osudný mnich, obnovil církev. Ještě horší však je, že obnovil křesťanství právě v okamžiku, kdy mělo zaniknout.¹⁹⁶

Že se západní civilizace takto nevymaní z mezí projeveného, je dáno její tradicí. Západní civilizace, která se od Sókrata po 2 500 let držela stranou od neprojeveného a byla pohroužena jen do projeveného, se jen velmi těžko vymaňuje z tradic projeveného, jimiž jsou náboženství, metafyzika a ideologie. Jejich projevené právě zničilo rovnováhu mezi duchem a instinktem a učinilo z proudu, který si cení jen ducha, ústřední prvek západní civilizace.

Teprve v novověku si lidé Západu mohli uvědomit zničení rovnováhy mezi duchem a instinktem a problémy metafyziky, která ducha uctívá. Zvláště Nietzscheho filozofie jasně vyjadřuje nesouhlas se Sókratovou filozofií soustředěnou na ducha a s metafyzikou. Německý filozof Heidegger upozornil, že západní civilizace je civilizací soustředěnou na ducha, a zdůraznil, že je třeba soustředit se na „bytí samo, za hranicemi ducha“. Z hlediska lidské přirozenosti zahrnuje samo bytí člověka zároveň instinkt i ducha. Heidegger ostře poukázal na jednostrannost dějin západního myšlení soustředěných na ducha. Filozofie, která se chce soustředit nikoli na ducha, nýbrž na celé lidské bytí včetně instinktu, je téhož ražení jako východní filozofická soustava, která spojuje ducha a instinkt.

Heidegger kritizoval Platónovu filozofii za její příklon ke schopnostem ducha. Viděl problém v metafyzice, která vzešla od Platóna, Aristotela a dalších, a pokládal ji za příčinu toho, že se západní civilizace vydala cestou pokřivení pravdy. Protože toto pokřivení západní civilizace pokračuje od řeckého starověku přes středověké náboženství až do novověku a současnosti, měl za to, že je nakonec třeba od základu přezkoumat celou západní filozofickou tradici. Platónova nauka o idejích nakonec podřídila bytí idejím a učinila je metafyzickým; a tento filozofický názor, spojený se zjeveným náboženstvím, vedl západní civilizaci více než dva tisíce let. Zvláště ve 20. století, kdy metafyzika dosáhla vrcholu, ovládly na čas svět ideologie nakloněné k duchu, nebo k instinktu, který se duchu vzpírá. První, nakloněnou k duchu, byl komunismus; druhou, která následovala instinkt, fašismus. Ideologie 20. století si kvůli uskutečnění neuskutečnitelných ideálů vzaly za pravidlo ničit samotnou lidskou povahu, kterou představuje etika.

Heidegger upozorňoval na západní filozofii soustředěnou na ducha a měl za to, že neztratila lidského ducha, nýbrž myšlení bytí, tedy schopnost vidět člověka v jeho celku. Descartovu větu „myslím, tedy jsem“ chápal jako výchozí bod metafyzického myšlení soustředěného na ducha, které Západ nově zahájil v novověku. Podle jeho filozofie by člověk soustředěný na „bytí samo, za hranicemi ducha“ měl říkat: „Jsem, tedy myslím.“ Heidegger tvrdil, že se ve srovnávací filozofii ducha a bytí musíme znovu naučit způsobu myšlení soustředěnému na bytí. Kritizoval západní racionalismus jako myšlení, které zapomnělo na bytí.

Z kulturního hlediska ztratila řecká kultura jasnozřivost a zanikla především proto, že, jak ukazuje příklad Sókratův, vystupňovala ducha na maximum. Vystupňovat ducha na maximum znamená zničit soulad a rovnováhu mezi duchem a instinktem, tedy zničit jasnozřivost. Tak jako příčinou pádu Athén bylo, že odmítly poslední slova Periklova, který doporučoval uměřenost, a pustily se do nerozvážné sicilské výpravy, tkví příčina zničení řecké rovnováhy v tom, že byla porušena moudrost vyrytá na průčelí delfského chrámu, která velela držet se středu, a že se vstoupilo na cestu univerzalizace schopností ducha. Viníka je třeba vidět v Sókratovi.

Sókratés a jeho nástupci, kteří neustále pokračovali v úvahách dialektikou vědění, učinili z nejvyššího mravního soucitu, oddanosti, hrdinství a stálosti srdce (恒心), tak těžko dosažitelných, které apollinští Řekové nazývali středem, věci, které se zdály naučitelné.¹⁹⁷

Konfucius pravil: „Jak velká je ctnost středu! Lidé se jí však jen zřídka dlouho drží.“¹⁹⁸ Východní civilizace, která se držela stranou od teologie a metafyziky, si dokázala střed uchovat. Křesťanská teologie a řecká metafyzika, kterou rozvinuli Platón a Aristotelés, vedly lidi Západu k tomu, že po více než dva tisíce let tvrdili, že mohou poznat nepoznatelnou podstatu člověka či přírody. Tento metafyzický sklon měl velkou moc v době, kdy Západ působil v „otevřeném světě“ a dobýval svět, po téměř 450 let od 16. století do poloviny 20. století, v době, kterou nazýváme atlantským věkem. S dokončením dobývání světa a s koncem otevřeného světa však končí i úloha metafyziky.

Jevem, k němuž dochází souběžně s univerzalizací duševních jevů, je lpění na kauzalitě. Ve východní civilizaci, která hájí filozofii proměny, se kauzalita popírá, na Západě je však nepostradatelným základním kamenem myšlenky pokroku, která ospravedlňuje univerzalizaci duševních jevů. Rozmáhá se filozofie, podle níž člověk postupně pokračuje k absolutní pravdě. Kauzalita, která pevný výraz získala u Platóna a Aristotela, byla po renesanci mocně oživena Leibnizem a přispěla k tomu, aby kultura pokroku zůstala živá. A jak jsme viděli v Darwinově evoluční teorii, přispěla i k tomu, že Darwin mohl hájit „postupnou“ evoluci. Voltaire tuto fiktivnost západní kultury ostře kritizuje.

Když jsem poprvé četl Platóna, velmi mě dojalo, jak všechna jsoucna stupňovitě uspořádal od nejlehčího atomu až po nejvyšší bytost. Když jsem se však podíval blíže, ten obrovský přízrak se rozplynul, tak jako kdysi všichni duchové mizeli při prvním zakokrhání kohouta.¹⁹⁹

Periklés, kterého lze nazvat posledním Řekem, protože v upadající řecké společnosti střed nejen chápal, ale i uváděl do praxe, vracel Athéňany na cestu středu pokaždé, když se vydali cestou krajnosti.

Když byli Athéňané v nepravou chvíli zpupní a troufalí, Periklés je zastrašil; když se báli bez důvodu, vrátil jim důvěru.²⁰⁰

Právě v době, kdy mizelo delfské heslo, které představuje moudrost, i Periklův střed, tedy v době, kdy Athény upadaly, rozšířili Platón a Aristotelés filozofický svět projeveného, který měl na Západ asi dva tisíce let drtivý vliv; a tento filozofický svět začal vést západní civilizaci. Proměňoval se a nabýval podob středověké teologie a novověké metafyziky.

Nestali se Řekové v době své slabosti a úpadku optimističtí, povrchní a řečničtí, nehledali logiku a nechtěli vykládat svět racionálně? Jinými slovy, nestali se „klidnějšími“ a „vědečtějšími“? Navzdory všem novověkým myšlenkám a demokratickým předsudkům, kdo ví, zda optimismus a jeho moderní podoba, vítězství demokracie, nejsou všechno příznaky oslabení, stáří a fyziologické únavy?²⁰¹

Že i věda, která zvláště v posledních staletích zaznamenala úžasný rozvoj, dá člověku zářnou budoucnost, jak tomu lidé Západu tolik věřili, už s koncem otevřeného světa vyzbrojeného projeveným není jisté. Jaká je podstata vědy a jaký vliv bude mít věda na budoucnost lidstva?

Co vlastně znamená naše věda, celá věda, jako výraz života? Kam věda směřuje a odkud přišla? Není vědecký duch jen strachem z pesimismu a únikem před ním, jakousi obranou? Není to, mravně řečeno, podvod a zbabělost? A nemravně řečeno, lest? Ó Sókrate, Sókrate, je snad v tom tvé tajemství? Ó tajemný mistře ironie, je snad v tom tvá ironie?²⁰²

Většina západních filozofů tlačí své otázky dál, a když se domnívá, že něco objevila, staví to jako absolutní. Projevené a filozofie pokroku jsou spjaty. Jen tak se totiž v otevřené společnosti dá „pokrok“ dál ospravedlňovat. Jestliže však „absolutní pravda“ leží ve skutečnosti mimo dosah lidské ruky, musí si člověk možná, jak řekl Lessing, „cenit víc hledání pravdy než pravdy samé“. Je-li to lidský úděl, pak, jak řekl Konfucius, „říkat, že víme, co víme, a že nevíme, co nevíme“, je mezí vědění, jaké člověk může mít. Přijmeme-li taoistickou filozofii, podle níž „život má mez, ale vědění meze nemá“, lze mít za to, že volba schopností ducha, kterou učinila západní civilizace hájící metafyziku, naráží na své meze a nakonec se vydává cestou úpadku.

3) Pád civilizace uctívání ducha: ideologie, spolčení ducha a vědy

Západní myšlení uctívání ducha, které se bez konce řítilo vpřed, vstoupilo ve 20. století na cestu úpadku. Duch vyzbrojený „racionalismem“ se spolčil s „vědeckým“ sociálním darwinismem a vytvořil věk ideologií. Ideologie, založená na mylné nauce o lidské přirozenosti, však uvedla svět západního myšlení na cestu zkázy. Na Západě se uskutečnilo spolčení ducha a vědy. Duch nemůže působit odděleně od instinktu, západní racionalismus se však mylně domníval, že to možné je, a neověřená myšlenka, postupná a bojová teorie sociálního darwinismu, se ve 20. století rozšířila v západním světě jako věda. Podstatou ideologie je spojení odděleného ducha s iluzorní vědou.

Darwin hájil evoluční teorii, podle níž člověk nevznikl zvláštním Božím stvořením, byl však přesvědčen, že stvoření přírody, včetně prvních forem života, je dílem Božím. Darwin tak tvrdil, že jeho náboženské přesvědčení a evoluční teorie mohou jít ruku v ruce, a vysvětloval, že jeho víra v Boha se nezměnila:

Nelze se neobdivovat velikosti počátku života, kdy Stvořitel na počátku vdechl život jedné či několika formám. Zatímco Země podle zákonů a gravitace stanovených na počátku pokračuje ve svém oběhu, z tak prostého počátku se vyvinulo a vyvíjí nesčetné množství krásných a úžasných forem.²⁰³

Darwinova evoluční teorie se tak nakonec stala spojením „Božího stvoření a přírodní evoluce“. Není to důsledně naturalistická evoluční teorie, nýbrž teorie, v níž Boží stvoření a evoluce přírody existují vedle sebe. Tak jako mnoho západních myslitelů, včetně deistů osvícenství, nedokázali západní myšlení zcela přetvořit v naturalismus a zvolili cestu, kdy Bůh a příroda existují vedle sebe. I Darwin přinesl velkou myšlenku, jeho filozofická soustava však beze změny převzala západní filozofické myšlení. Tak silně v jejich myšlení stále působil sklon k projevenému řecko-římského starověku a radikální projevené středověkého náboženství.

Sociální darwinismus: „příroda nedělá skoky“, „válka všech proti všem“

Sociální darwinismus (Social Darwinism) vyšel z darwinismu (Darwinism), na rozdíl od Darwinových předpokladů však sehrál rozhodující roli při otevření věku ideologií. Darwinismus tvrdí, že člověka a živé bytosti na Zemi nevytvořil Bůh každou zvlášť, nýbrž že vznikly evolucí uvnitř přírody. Je to revoluční teorie, která ničí kreacionismus, jádro dogmatu zjeveného náboženství. Darwinova evoluční teorie vyšla roku 1859.

Problémem není Darwinova evoluční teorie sama, nýbrž sociální darwinismus, který z ní vzešel. Sociální darwinismus sehrál vědeckou roli tím, že vedl ke spolčení filozofie a vědy, jehož bylo třeba k vystupňování moci ducha na maximum. Přijmeme-li myšlenku, že „velký objev je úsilím objevitele a problémy, které obsahuje, jsou problémy jeho doby“, je evoluční teorie velkým Darwinovým dílem. Že však Darwin ve své evoluční teorii beze změny použil učení o boji a gradualismus, hluboce zakořeněné v západním myšlení, byl omyl všech omylů.

Evoluční teorie vznikla uvnitř západní myšlenkové soustavy. Proto posloužily jako mechanismus k vysvětlení Darwinovy evoluční teorie výroky, které v novověké západní filozofické soustavě všichni pokládali za samozřejmé vědecké pravdy. Tyto výroky se spojily s civilizací uctívání ducha, která tehdy ovládala západní filozofii, a vytvořily sociální darwinismus. Tyto mechanismy jsou dva: „příroda nedělá skoky“ (Natura non facit saltum, Nature does not make leaps) a „válka všech proti všem“ (Bellum omnium contra omnes, War of all against all). Mnozí tehdejší myslitelé rádi užívali latinských formulací, aby posílili závaznost svých výroků.

Sociální darwinismus vznikl z mylné domněnky, že Darwinova evoluční teorie vyvolá v lidských dějinách postupnou a bojovnou evoluci.²⁰⁴ Jádrem této teorie jsou pojmy „příroda nedělá skoky“ a „válka všech proti všem“. Tím uvrhla lidské záležitosti Západu do věku ideologií.

Zakladatel sociálního evolucionismu Spencer (1820–1903) tvrdil, že přežití nejzdatnějších a přírodní výběr platí beze změny i v lidské společnosti. Protože se společnost stejně jako příroda rozvíjí soutěží, vyvozoval myšlenku, že „uměle pomáhat neschopným brzdí rozvoj společnosti“.

Ideologie, které tyto teze vstřebaly, aktivně využívaly sociálního darwinismu k ospravedlnění nerovnosti, rasismu a imperialismu. Zvláště představa, že lidská přirozenost se může „vyvíjet“, umožnila politiku, která vyhlazovala veškerou etiku a veškerý humanismus. Gradualismus a učení o boji sociálního darwinismu se užívaly jako „věda“ v komunismu, nacismu, rasismu a eugenice. Užívaly přežití nejzdatnějších a přírodního výběru jako náhradních výrazů pro gradualismus a boj a snažily se tak rozšířit svou vědeckost. Tento sociální darwinismus se po strašlivých omylech 20. století ukázal jako mylné myšlení. Jde totiž proti lidské přirozenosti. Dnes je opuštěn.

Filozofie gradualismu a boje byla ohlášena už na počátku Darwinovy evoluční teorie. Darwin do své evoluční teorie beze změny převzal západní filozofii, podle níž se každá změna děje „postupně“: „příroda nedělá skoky“. Toto rčení bylo základním kamenem myšlení západní filozofie a vědy 19. století. Pojmem, který s ním souvisí, je „učení o boji“: „válka všech proti všem“. Tento pojem je spolu s gradualismem jádrem Darwinovy evoluční teorie. Darwin jej vyjádřil jako přežití nejzdatnějších (Survival of the fittest). Gradualismus a učení o boji, ústřední filozofie Darwinovy evoluční teorie, způsobily mnoho problémů. Darwinova evoluční teorie nakonec zvrhla v sociální darwinismus a přispěla ke vzniku krutého a nelítostného „věku ideologií“ (the Age of Ideology), kdy se mělo za to, že kvůli uskutečnění utopie je dovoleno porušovat lidskou etiku.

Někteří myslitelé však vyjádřili nesouhlas s tímto způsobem, jímž byly tehdy módní gradualismus a učení o boji beze změny použity v evoluční teorii. Huxley, který se Darwinovy evoluční teorie zastal, napsal Darwinovi ještě před vydáním knihy O vzniku druhů dopis, v němž upozornil na problém, že Darwin v evoluční teorii beze změny užívá gradualismu.

Kvůli vaší evoluční teorii jsem připraven i vystoupit na hranici. Na obranu evoluce si brousím drápy a zobák. Vy jste si však sám přivodil zbytečnou překážku tím, že jste bez jakékoli výhrady plně přijal pravidlo „příroda nedělá skoky“. ²⁰⁵

Postupná povaha Darwinovy evoluční teorie je však mocným proudem, který se táhne pod povrchem západní kultury. I Lamarckova (Lamarck) evoluční teorie, „teorie užívání a neužívání“, kterou Darwin cituje v knize O vzniku druhů, měla postupnou povahu. Výrok „příroda nedělá skoky“, který Darwin rád opakoval, aby zdůraznil postupnost evoluce, byl zase pojmem široce přijímaným vědci i filozofy. Sám Darwin to v knize O vzniku druhů zdůrazňuje:

Protože přírodní výběr hromadí drobné, postupné a užitečné změny, nemůže vyvolat velké ani náhlé proměny. Působí jen malými a pomalými kroky. Pravidlo „příroda nedělá skoky“, jehož pravdivost potvrzuje každé nové poznání, je zřejmé i v teorii přírodního výběru. ²⁰⁶

Leibniz, o němž se říká, že výrok „příroda nedělá skoky“ učinil populárním, píše ve své knize Nové úvahy o lidském rozumu:

Nic se neděje najednou. Výrok, že příroda nedělá skoky, je jednou z mých velkých a nejlépe potvrzených zásad, kterou rád užívám. ²⁰⁷

Kvůli gradualismu a učení o boji měli zastánci sociálního darwinismu za to, že lidská přirozenost se může vyvíjet: že se vyvíjí během lidského života nebo z pokolení na pokolení. Darwin a další evolucionisté věřili, že lidstvo se od svého vzniku neustále vyvíjí; Comte, Marx, Hitler a další z této evoluční teorie vyšli nebo jí byli rozhodujícím způsobem ovlivněni.

Darwinova teorie přírodního výběru, podle níž evoluce probíhá postupně a bojem, je v přírodních vědách možná jen prostým omylem. Sociální darwinismus, který vzniká, když Darwinova evoluční teorie opustí oblast přírodních věd a uplatní se ve společenských vědách, však není prostým omylem: je velkou tragédií, jak vidíme na Hitlerově rasistické eugenice. Darwinovy a Hitlerovy záznamy vykazují překvapivou podobnost. Hitler ve své knize Mein Kampf píše:

Toto poznání ukládá státu povinnost, aby v souladu s věčnými a neměnnými zákony, jež vládnou vesmíru, pěstoval to nejlepší a nejsilnější a potlačoval to špatné a slabé. ²⁰⁸

Darwin uzavírá část o „instinktu“ v 8. kapitole knihy O vzniku druhů takto:

Konečně je mnohem uspokojivějším vysvětlením, i když ne logickým důsledkem, chápat všechny tyto instinkty nikoli jako zvlášť dané či stvořené, nýbrž jako výsledek obecného zákona, který živé bytosti rozmnožuje a obměňuje, silné nechává žít a slabé umírat, a vede tak k pokroku. ²⁰⁹

Tak jako se Hitlerův fašismus silně opíral o Darwinovu evoluční teorii, chtěl i komunismus věřit teorii „války všech proti všem“, vyjádřené v darwinismu, jako vědecké pravdě a opírat se o ni. Marx projevoval o Darwinovu evoluční teorii vytrvalý a silný zájem. Svému dvojníkovi Engelsovi poslal nadšený dopis.

Darwinův postřeh je pozoruhodný. Ve světě zvířat a rostlin jasně prohlédá dělbu práce, soutěž, otevírání nových trhů, vynálezy a „malthusovský (Thomas Malthus) boj o existenci“. To znamená válku všech (萬人) proti všem (萬人). ²¹⁰

Marx, který chtěl, aby jeho ideová soustava byla pokládána za vědeckou, hledal v darwinismu vědecké důkazy, které by podepřely jeho komunismus. V dopise Lassallovi (Lassalle) z roku 1861 tento záměr zřetelně odhaluje.

Darwinovo dílo má velký význam. Může tvořit přírodovědecký základ mé myšlenkové soustavy a dějinně dokazuje nutnost třídního boje. ²¹¹

Spojení ideologie se sociálním darwinismem vychází především z Darwinova výkladu bojovné a postupné evoluce. Ideologie se snažily učinit z darwinismu „pravdu“ svého boje a své postupné změny. Darwin ve své knize O vzniku druhů opakovaně zdůrazňuje, že nové druhy vznikají „postupným a bojovným“ přírodním výběrem (natural selection).

Přírodní výběr den co den, hodinu co hodinu po celém světě podrobně zkoumá každou změnu, i tu nejnepatrnější. Špatné vyřazuje, dobré uchovává a hromadí. ²¹²

Bojovnou povahu své teorie přírodního výběru převzal Darwin, jak sám napsal, z Malthusovy Úvahy o principu populace.

V následující kapitole pojednáme o „boji o existenci“, který nevyhnutelně vzniká mezi všemi živými bytostmi na zemi v důsledku jejich geometrického rozmnožování. Je to Malthusova zásada uplatněná na celou říši živočichů a rostlin. ²¹³

Tyto názory Malthuse a Darwina lze chápat jako opakování a zdůraznění rysu, který leží pod povrchem západní kultury: chápat přežití jako boj, jak to vidíme v Machiavelliho Vladaři či v Hobbesově Leviathanovi. Machiavelli, který ospravedlňoval všechny prostředky k přežití a vítězství bez ohledu na morálku (amoral), Hobbes, který viděl ve „válce všech proti všem“ přirozený stav,²¹⁴ Malthus, který uplatnil boj o existenci na lidskou společnost i přírodní svět, i Darwin se svou evoluční teorií, ti všichni stojí v proudu západní kultury.

Proti názoru většiny tehdejších přírodovědců, založenému na kreacionismu, podle něhož „každý druh byl stvořen zvlášť“ a je neměnný,²¹⁵ hájil Darwin mechanickou, přímočarou a reaktivní evoluční teorii, podle níž druhy vznikly „pomalou, nepatrnou a souvislou evolucí“.²¹⁶ Tím, že tvrdil, že lidská přirozenost se vyvíjí v každém okamžiku, poskytl Darwin rozličným ideovým hnutím 19. století mýtus evoluce a pokroku. Sociální darwinismus, který absolutně přispěl ke vzniku věku ideologií ve 20. století, byl tak přímo ovlivněn Darwinovou evoluční teorií.

Člověk může volit změny, které mu dává příroda, a skutečně je volí a hromadí podle svého přání. Tak přizpůsobuje zvířata a rostliny svému prospěchu či potěšení.²¹⁷

Darwin předpokládal, že toto postupné hromadění se v přírodě volí jen ve prospěch živých bytostí a u člověka jen ve prospěch člověka samého. Tvrdil, že se řídí zákonem přírody i člověka, který se nazývá přežití nejzdatnějších.

Člověk volí jen ve svůj vlastní prospěch; příroda volí jen ve prospěch bytosti, o kterou pečuje.²¹⁸

Může se člověk dovolávat přírodního principu přežití nejzdatnějších? Darwin měl za to, že to může dostatečně dokázat. Sociální darwinismus se stal základem teze, podle níž může člověk princip přežití nejzdatnějších, který působí v evoluci přírody, využít a uplatnit mezi lidmi v lidské společnosti.

Platí princip výběru, o němž jsme poznali, že je v lidských rukou tak mocný, i v přírodě? Myslím, že mohu dokázat, že tam působí velmi účinně.²¹⁹

Takové uchopení lidské přirozenosti je přesným opakem nauky o lidské přirozenosti založené na bytí, která se objevila ve zjeveném náboženství. Zjevené náboženství mělo za to, že vrozená lidská povaha se nemění. Darwinova evoluční teorie tvrdí, že lidská přirozenost v každém okamžiku prochází procesem evoluce. Liší se i od východní nauky o lidské přirozenosti založené na proměně. Východ má za to, že lidé se rodí se stejnou lidskou přirozeností, ale po narození se jejich povaha mění v mezích přirozenosti, s níž se narodili. Východní nauka o lidské přirozenosti, podle níž mysl nemůže překročit meze přirozenosti, s níž se rodí všichni lidé, ale působí uvnitř těchto mezí, se od nauky o lidské přirozenosti Darwina a sociálního darwinismu zásadně liší.

Postupnost a boj jsou pro pokrok a evoluci nepostradatelnými rysy. Prostupovaly západní vědu a filozofii po renesanci, utvářené kolem determinismu a kauzality a popírající relativitu a autonomii. A Darwin je převzal. Darwin nedokázal odmítnout předsudky, v něž západní filozofie pevně věřila: „příroda nedělá skoky“ a „válka všech proti všem“. Postupnou a bojovnou povahu Darwinovy evoluční teorie lze proto chápat ne jako novou teorii, nýbrž jako něco, co bylo vlastní tehdejší západní kultuře.

Darwinova evoluční teorie vs. teorie přerušovaných rovnováh (Punctuated equilibrium)

Postupná evoluční teorie, kterou hájil Darwin, tedy teorie, podle níž se vše neustále vyvíjí, se začala vědecky postupně otřásat. Hlavním důvodem je, že chybějící články (missing link), které by gradualismus podepřely, se navzdory velkému úsilí nenašly. Chybějící články jsou hypotézou, podle níž existují druhy, jimiž měla živá bytost během postupné evoluce projít, ale jejichž stopy se nenacházejí. Nebudou-li se tyto stopy nadále nacházet, je revize Darwinovy evoluční teorie nevyhnutelná. Jednou z takových revidovaných teorií je „teorie přerušovaných rovnováh“ (punctuated equilibrium). Podle této teorie, kterou roku 1972 zveřejnil profesor Gould, procházejí druhy dlouhými obdobími stability a pak se v krátkých obdobích prudce rozrůzní. S výjimkou těchto chvil vykazuje lidstvo od své evoluce v Homo sapiens „neevoluční adaptaci“ (non-evolutionary adaptation).

Teorie přerušovaných rovnováh se liší od kreacionismu, podle něhož Bůh učinil člověka z hlíny. Liší se i od Darwinovy evoluční teorie, podle níž se všechny živé bytosti včetně člověka neustále postupně vyvíjejí. Teorie neevoluční adaptace člověka se však dobře shoduje s filozofií proměny, kterou zdůrazňuje civilizace tao. Barva kůže či očí, tvar nosu či rtů jsou rysy jednotlivých ras, z nichž se skládá současné lidstvo. Západní vědci kdysi z pohodlnosti dělili současné lidstvo na žlutou rasu (Asie), bílou rasu (Západ), černou rasu (Afrika), hnědou rasu (Indie) a rudou rasu (Amerika) a tvrdili, že jde o různé rasy. Dnes se však přijímá, že všichni patří k témuž druhu a že rasové rysy se jen změnily, nikoli že by se člověk vyvinul.

Poslední změna v Homo sapiens proběhla zřejmě na více místech současně. Z genofondu (pool) raného Homo sapiens vyrostly geny současného lidstva na více místech Země a současné lidstvo, které je sdílelo, pak pokrylo celou Zemi. Všechny rasy, které dnes žijí po celém světě, jsou poddruhy (亞種) jednoho druhu, Homo sapiens. Rozdíly mezi rasami vycházejí ze zeměpisné izolace a z přizpůsobení odlišnému podnebí: jsou to jen rozdíly uvnitř jednoho druhu (種). ²²⁰

Co znamená, že máme tělo Homo sapiens a „tělesné rysy“ rozrůzněné rasy? Jsou tělesné rysy, tedy rozdíly v barvě kůže, barvě očí a tvaru nosu, procesem, jímž se vyvíjí samo tělo Homo sapiens? Nebo je máme chápat jako pouhé změny, které s evolucí nesouvisejí, tak jako se barva kůže chameleona mění podle prostředí? Západní civilizace Boha, založená na kreacionismu, se tu ještě v první polovině 20. století snažila pokládat tělesné rysy lidstva za rysy lidí stvořených jako odlišní. V tom nebyl rozdíl ani po Darwinově evoluční teorii na konci 19. století. Jinými slovy, i když se připouštělo, že člověk nebyl stvořen v dnešní podobě, nýbrž se do ní vyvinul, snažili se s ním zacházet tak, že se vyvinul v odlišné lidi.

Darwin a další evolucionisté věřili, že se Homo sapiens od svého vzniku neustále vyvíjí, a myslitelé jako Comte či Marx vybudovali na tomto předpokladu své filozofické soustavy. Jak však opadala myšlenka pokroku, která jako horečka ovládla Západ 19. století, začaly se měnit i teorie evoluce. I představa, že se lidská společnost neustále vyvíjí, prošla změnou, když se zhroutila teze evolucionistů, že se biologický druh, jímž je člověk, neustále mění.

Podle svědectví fosilií neexistuje žádný důkaz, že by se objem či stavba mozku od vzniku Homo sapiens změnily.²²¹

„Na hranici evoluce druhů je mozek už sto až dvě stě tisíc let v neměnném stavu.“ ²²² Přijmeme-li tento názor, tedy pokud se Homo sapiens od svého vzniku nevyvíjí, nemůže evoluce probíhat „postupně“, jak tvrdil Darwin: je třeba mít za to, že probíhá náhle, „skoky“, které se on tolik snažil popřít. Chybějící články, o nichž mluvil, nejsou články, které existují, ale nebyly nalezeny: musí prostě neexistovat. Lidský mozek je třeba chápat tak, že nerostl postupně, nýbrž náhle a skokem v poměrně krátké době a od té doby se nemění. Teorie evoluce lidského mozku se vykládá takto.

Člověk se nevyvíjel tak, že by mu mozek postupně rostl v každém pokolení: druhy s malým mozkem byly nesouvisle nahrazovány druhy s velkým mozkem.²²³

Navzdory čilému vykopávání fosilií od Darwinových dob se chybějící články skutečně nenašly. Důkazy geologie a paleontologie Darwinovu postupnou evoluci popírají. Tyto hmotné důkazy byly přijaty jako fakta a byla zveřejněna nová evoluční teorie, odlišná od Darwinovy postupné evoluční teorie: teorie přerušovaných rovnováh. Je natolik převratná, že může zvrátit všechny ideje založené na evoluční teorii a myšlence pokroku 19. století. Sociální darwinismus tím totiž ztrácí svůj základ.²²⁴

Jádro teorie přerušovaných rovnováh se vykládá takto: druhy se nemění postupně, nýbrž se v měřítku geologického času objevují poměrně naráz a miliony let přetrvávají téměř beze změny.²²⁵ Dosavadní paleontologické důkazy ukazují dva rysy: stabilitu stávajících druhů a náhlý vznik nových druhů. Při proměně a evoluci druhů dokazuje stabilitu stávajících druhů to, že rané a pozdní fosilie téhož druhu jsou téměř shodné, a náhlý vznik to, že nové druhy se objevují v hotové podobě, a ne hromaděním drobných změn.²²⁶ Podle důkazů, které podávají fosilie, se nové druhy objevují náhle, a když mizí, mizí také náhle.²²⁷ Evoluce obvykle probíhá v izolované části a jen zřídka se druh vyvíjí tak, že by se pomalu a souvisle měnil.²²⁸

Proč právě teorii výběru spojovat se zbytečnou a nejspíš mylnou hypotézou? Fosilie, které známe, pojem postupné evoluce nepodpírají. Skupina zvířat vymírá ve velmi krátké době a nové druhy se objevují vždy náhle. Žádný fosilní doklad neukazuje přechodné druhy, které by tvořily spojení. I kdybychom v téže oblasti obrátili všechny staré kameny, takový fosilní doklad nenajdeme.²²⁹

V Darwinově evoluční teorii je postupná povaha neoddělitelná od povahy bojovné. Proto, jakmile se reviduje postupná povaha, musí se revidovat i povaha bojovná. Svět zvířat, jak si ho představovali Darwin a jeho stoupenci v 19. století, byl krutý: svět, v němž každé zvíře věnuje každou minutu a každou vteřinu boji o existenci. Měřítkem úspěchu byl počet vyhraných bojů, počet podrobených nepřátel. Dnes se však ukazuje, že boje mezi zvířaty nejsou často bojem na život a na smrt, nýbrž pouhým rituálem, a že symbióza a spolupráce jsou pro život a evoluci stejně důležitou součástí jako boj na život a na smrt.²³⁰ Boj o existenci nemá v evoluci tak velký význam, jak si myslel Darwin. Teorie přerušovaných rovnováh význam boje o existenci popírá.

Jedinci téhož druhu spolu soutěží jen v rozmezí proměnlivosti, s nímž se narodili, když druh vznikl. Proto boj o existenci mezi jedinci nemá téměř žádnou evoluční hodnotu, a tudíž ani velký smysl.²³¹

Sám Darwin v knize O vzniku druhů píše, že způsob, jak dokázat správnost jeho teorie přírodního výběru, je stejný jako způsob, jak dokázat správnost vlnové teorie světla.²³² Jak však víme, od té doby, co Einstein roku 1905 fotoelektrickým jevem dokázal, že světlo má i vlastnosti částice, je obecně přijímáno, že světlo má vlastnosti vlny i částice zároveň.²³³ A je zajímavé, že sám Darwin připustil, že geologická a paleontologická fakta postupnou evoluci nedokládají, a napsal, že tato fakta mohou být výzvou pro jeho teorii přírodního výběru; dnes k tomu skutečně došlo.

Geologie rozhodně neukazuje, že by se živé bytosti vyvíjely drobnými a postupnými kroky. A tato skutečnost je ze všech námitek, které lze proti teorii přírodního výběru vznést, nejzřejmější a nejvážnější.²³⁴

Tak jako Galileiho a Newtonova mechanika, která až do 19. století vládla s nezmenšenou silou nejen fyzice, ale i filozofii, ztratila ve 20. století svou absolutnost a byla pojata Einsteinovou teorií relativity, přišla doba, kdy i Darwinova evoluční teorie musí být pojata širší evoluční teorií, jako je „teorie přerušovaných rovnováh“, kterou hájí profesor Gould. Západní myšlenková soustava v okamžiku ztratila nejen fyzikální, ale i biologické základy. Myšlenka pokroku ztratila oporu a stala se vzdušným zámkem.

Že byla Darwinova evoluční teorie vyvrácena, však samozřejmě neznamená, že by se popírala skutečnost evoluce, kterou odhalil. Darwinova vědecká zásluha spočívá v tom, že rozbil dogma zjeveného náboženství, podle něhož byl každý druh stvořen, a jako nezpochybnitelnou skutečnost ustavil, že druhy vznikly evolucí. Darwin byl muž s odvahou a jasnozřivostí, který neustoupil od svého přesvědčení, ani když se mu posmívali lidé zajatí předsudky své doby. Podle myšlenky, že přednosti velké myšlenky náležejí jednotlivci a její slabiny vlivu doby, zanechal Darwin nepochybně velké dílo, které ukázalo, že člověk je bytostí evoluční. Stejně nepochybné však je, že se pod vlivem své doby při výkladu skutečnosti evoluce dopustil dobových omylů.

S Darwinovou evoluční teorií už nelze hájit kreacionismus toho druhu, podle něhož byla každá květina učiněna zvlášť pro hmyz, který jí odpovídá. V tomto smyslu evoluční teorie odporuje tradičnímu kreacionismu. O tom nemůže být sporu. Nelze však popřít, že ústřední otázka náhody zůstává nevyřešena. V tom, že se v uspořádaném vesmíru vyvíjí život a objevují se vyšší bytosti, plody evoluce, není vůbec žádný rozdíl. Myslet si, že je to dílem náhody, se dodnes pokládá za pošetilou iluzi.²³⁵

Darwinova evoluční teorie podle toho, jak se vykládá, umožňuje člověku odstranit Boha, posadit se na místo transcendentna a vládnout přírodě. V tomto smyslu mohl Darwin zůstat křesťanem. Sám Darwin skutečně říká: „Nevím, proč by má teorie měla uvádět do rozpaků náboženské cítění lidí.“ ²³⁶ V tomto smyslu se židovsko-křesťanský kreacionismus a Darwinova evoluční teorie shodují v postoji k otázce vztahu mezi člověkem a přírodou: člověk je bytost, která může přírodě vládnout. To stojí v přímém protikladu k východnímu pojmu tao, podle něhož je člověk plodem přírody a má se přírodou řídit.

Kromě řecké kultury západní civilizace nikdy neobjala ani neuvedla v soulad zároveň osud a svobodu. Zhruba řečeno, až do středověku byl za základní přijímán osud a po renesanci svoboda. A když byl v 19. století židovsko-křesťanský Bůh nahrazen duchem, stala se i svoboda osudovou nutností. Ti, kdo pojem středu přehlížejí a posmívají se mu, neměli kulturní základ, aby pochopili smysl pravé svobody: „svobody uvnitř osudu“. Darwin pojmu středu, který měli Číňané a staří Řekové, nejen nerozuměl, ale projevuje k němu chladně sarkastický postoj.

Chovatelé střed neobdivují, ani obdivovat nechtějí. Mají rádi krajnosti.²³⁷

Darwin tvrdil jako neměnný přírodní zákon, že jedinci či druhy, kteří nepostupují k dokonalosti, zaostávají, jsou poraženi a sami se zničí:

Protože přírodní výběr působí jen pro prospěch každé bytosti a skrze něj, budou všechny tělesné i duševní vlastnosti mít sklon postupovat k dokonalosti.²³⁸

Jestliže se však jedinci či druhy nevyvíjejí, nýbrž mění, nelze ospravedlnit nelítostné násilí a úskočnou lest, které kvůli falešné evoluci a falešnému pokroku mobilizují horečnatí a lehkomyslní lidé. Základní pojmy oddělení a boje, vlastní západní civilizaci, jsou rubem a lícem západních myšlenek evoluce a pokroku. Darwinismus je proudem západní filozofie 20. století, který vzešel z představy, že biologická evoluce člověka neustále pokračuje. Se zánikem antropocentrických ideologií 20. století však v 21. století už není myslitel, který by navrhoval společenské vědy na základě biologické evoluce člověka.

4) Ideologie 20. století: protietický antropocentrismus (人間主義)

Západní filozofie po univerzalizaci ducha ve starověku a absolutizaci ducha v novověku dospěla nakonec k antropocentrismu (人間主義, anthropocentrism) ducha moderní doby. Takový je tok dějin západní filozofie. Antropocentrismus je něco zcela jiného než humanismus (humanism).²³⁹ Ve výkladu mezilidských vztahů je humanismus myšlením, které stojí proti metafyzice či teocentrismu. Je to ústřední myšlení východní filozofie, které zachovávají taoismus i konfucianismus. V dějinách západní filozofie zakusil Západ humanismus, když přečkal tisíc let temného středověku a vstoupil do renesance. Je to jméno, které dostal jeho návrat k humanismu řeckého starověku, poprvé od chvíle, kdy se zjevené náboženství ve 4. století stalo státním náboženstvím Říma. Na rozdíl od humanismu hlásá antropocentrismus, že metafyzické či teocentrické myšlení, které se opírá o moc lidského ducha, může přesáhnout mezilidské vztahy: je to filozofie, podle níž může „pravda“ mezilidské vztahy přesáhnout. Je to soustava založená na typickém západním projeveném. Jestliže totiž podle neprojeveného člověk pravdu vyjádřit nemůže, nemůže taková pravda mezilidské vztahy přesáhnout.

Mimo dogmata projeveného jsou na Západě k údivu myslitelé, kteří ve jménu vědy rozvíjejí filozofii odporující etice. Patří k nim Herbert Spencer (1820–1903). Po přečtení Darwinovy knihy O vzniku druhů uplatnil pojem přírodního výběru na společnost a rozvinul sociální darwinismus (Social Darwinism). Výraz „přežití nejzdatnějších“ (Survival of the fittest) poprvé použil ve své knize Základy biologie (Principles of Biology) z roku 1864. Toto tvrzení se opírá o gradualismus a učení o boji Darwinovy evoluční teorie. Darwin v knize O vzniku druhů (On the Origin of Species) z roku 1859 vysvětlil „jeden obecný zákon, který vede k pokroku všech organických bytostí, totiž: množte se, proměňujte se, nechť nejsilnější žijí a nejslabší hynou“. Sám Darwin od pátého vydání z roku 1869 přijal Spencerův výraz „přežití nejzdatnějších“. Myslitelem, který to přenesl na společnost, byl Spencer. Spencer rozvíjel úvahu, že „společnost se stejně jako příroda rozvíjí soutěží“, a měl proto za to, že „uměle pomáhat neschopným brzdí rozvoj společnosti“. Spencer hájil protietickou filozofickou soustavu, jaká by ve východní filozofii nemohla existovat. Konfucianismus hájí etiku, podle níž „vůdce (ťün-c’, 君子) pomáhá těm, kdo jsou v nouzi, a nepřidává bohatým k jejich bohatství“ (Hovory 6,4). Spencerova filozofie silných měla velký vliv na ospravedlnění kapitalismu laissez-faire a imperialismu. Západní imperialisté ji uvítali s otevřenou náručí. Aktivně ji využívaly i komunistická a fašistická ideologie.

Marx věřil, že se lidská přirozenost může měnit podle prostředí, zvláště podle hospodářských činitelů. Darwin ve své evoluční teorii tvrdil, že „přírodní výběr den co den, hodinu co hodinu po celém světě podrobně zkoumá každou změnu, i tu nejnepatrnější. Špatné vyřazuje, dobré uchovává a hromadí.“ Marx vycházel z hypotézy, že lidskou přirozenost mění přírodní výběr. Kdyby byl Marx věřil jako východní civilizace v existenci neměnné lidské přirozenosti, nebyl by snil o utopii, která se nemůže uskutečnit. Nemohl by ani ospravedlnit užití násilí k uskutečnění „společnosti, v níž každý pracuje podle svých schopností a dostává podle svých potřeb“, či „společnosti, v níž jsou podmínky rozvoje jednotlivce totožné s podmínkami rozvoje celé společnosti“. Komunistická teorie, která chtěla vybudovat utopii na základě sociálního darwinismu, nemohla než selhat, protože deformovala lidskou přirozenost. A kvůli tomu ospravedlnila diktaturu a snažila se etiku přesáhnout. Komunistickou teorii lze hodnotit různě. Tím, že kvůli budoucí utopii, která se nikdy neuskuteční, zradil přítomnou etiku, je však komunismus krutou a nesmyslnou ironií filozofie, která si zaslouží odsouzení.

Jedním z důležitých prvků dědičnosti je však atavismus (隔世遺傳). Obvykle se vlastnosti rodičů projevují přímo u dětí, někdy se však u rodičů neprojeví, přeskočí jednu generaci a objeví se u vnuků. V angličtině se užívá širšího pojmu atavism, který vysvětluje, jak se u potomků znovu objevuje vlastnost předků, jež během evoluce zmizela. Znovuobjevení vlastností předků se netýká jen dvou generací, nýbrž širšího okruhu předků. Že člověk, který je dnes neschopný, může mít v příští generaci či u svých potomků velmi schopné dítě, to je tajemství dědičnosti. Platí to i naopak. Je to zákon dědičnosti, který gradualismus a učení o boji zneškodňuje. Uměle pomáhat neschopným je součástí instinktu sebezáchovy lidské společnosti. Etika tuto hodnotu odráží. Gradualismus a učení o boji, mechanismy Darwinovy evoluční teorie 19. století, byly na konci 20. století přehodnoceny v Gouldově evoluční teorii, „teorii přerušovaných rovnováh“, a ztratily svou relevanci.

Všechny ideologie, které hlásají absolutní pravdu, jako komunismus či fašismus, jsou výmysl. Předkládají totiž cíle, které jsou vzhledem k lidské přirozenosti neuskutečnitelné. A aby tyto vymyšlené ideály uskutečnily, nutí lidi obětovat to, čeho se člověk nemůže vzdát, jako je etika. Ani ostatní ideologie nejsou výrazem objektivní pravdy, nýbrž vyprávěními psychologicky vytvořenými podle společenských potřeb své doby. Svoboda, rovnost a bratrství jsou velké myšlenky, protože se však jejich rozsah uplatnění mění podle okolností, nemohou být objektivními pravdami. Stejně tak socialismus, nacionalismus, liberalismus a další hlásají univerzální pravdu, psychologicky rozebrány však nakonec slouží k ochraně zájmů a moci určitých skupin. Jádrem je instinkt sebezáchovy.

Antropocentrismus, zvláštní podoba západní civilizace, nevznikl jednoduše tak, že by ho vymyslelo několik myslitelů. Utvořil se přes deismus, který vznikl v západním osvícenství, tím, že vystupňoval roli ducha na maximum a spojil se s „vědou“. Protože se role ducha neustále rozšiřovala, začal duch v antropocentrismu zaujímat místo celého člověka. Tak vstoupil Západ ve 20. století do věku krajního boje o dobytí světa rozličnými ideologiemi, které vymyslel člověk.

Humanismus je filozofická soustava zcela odlišná od antropocentrismu. Výraz humanismus se často užívá jako protiklad teocentrismu (Theocentrism) ve smyslu, že renesance, osvobozená od náboženského pohledu, hledala lidskou přirozenost. A protože filozofie, kterou představuje renesance, je humanismu blízká, nazývá se humanismem i tehdejší humanitní vzdělanost. Základní filozofie konfucianismu se často označuje jako humanismus. Humanismus západní renesance a konfuciánský humanismus se sice podobají tím, že stojí proti teocentrismu, ukazují však rozdíl mezi Východem a Západem. V humanistickém myšlení zdůrazňoval Západ svobodu a racionalitu jednotlivce, kdežto konfucianismus si cení mravní odpovědnosti a společenského souladu. Jinými slovy, ukazují rozdíl mezi západním individualismem a východním relacionismem.

Antropocentrismus je pohled, který staví člověka do středu světa: filozofický postoj, který dává postavení člověka přednost před přírodou či jinými jsoucny (někdy i před Bohem). Jinými slovy, je to myšlení, podle něhož je člověk středem všech věcí. Antropocentrismus je filozofická soustava zcela odlišná od humanismu. Zásadní rozdíl se ukazuje zvláště v otázkách etiky. Humanismus se nejzřetelněji projevuje ve východní civilizaci či v západní renesanci: jde o to uspořádat lidskou společnost kolem lidské přirozenosti, a ne kolem náboženství. Antropocentrismus naproti tomu neuznává mez, podle níž je lidský duch spjat s instinktem. Chce v něm vidět nekonečnou možnost. Stanoví proto ideál a k jeho dosažení pokládá všechny prostředky za oprávněné, takže se snaží překročit základní lidskou etiku. Že je zdůrazňována role ducha, znamená, že duch jako „zdroj světla“ řídí i etiku. To se rovná odmítnutí myšlenky, že etika pochází z instinktu.

Podstatné je, že antropocentrismus spočívá na projeveném: na představě, že člověk může uchopit absolutní pravdu. Antropocentrismus je svoboda bez míry, která neuznává osud, jenž je jí dán. Znamená, že člověk, plod přírody, užívá bez jakéhokoli omezení toho, co mu příroda dává, a smí s přírodou zacházet podle libosti, se sebou ve středu. Člověk pak přehlíží instinkt, který ho poutá k jídlu, oděvu a obydlí, a upadá do velikášské iluze, že je tvorem, který žije jen s novým mozkem, bez starého. Pak se člověk, jak řekl Lessing, stává „opicí, která propadla velikášství při hodnocení schopností svého ducha“. Je to upadnutí do iluze, že lidský duch může nahradit Boha, a do iluze, že člověk může tao, cestu přírody, vysvětlit a libovolně ho užívat. Toto filozofické vysvětlení antropocentrismu je důležitým prvkem srovnání civilizací Východu a Západu, protože ukazuje stránku dějin civilizací, která vznikla na Západě a byla na Východě odmítnuta.

Jak se západní civilizace skrze deismus osvícenství ještě více nořila do metafyziky, směřovala k absolutizaci ducha. Toto období nazýváme věkem ideologií. Člověk, který příliš důvěřoval moci ducha, vstoupil do velikášského stavu, v němž by lidský duch mohl dělat vše, co v teismu dělá Bůh. Zkoumáme-li tento problém z hlediska lidské přirozenosti, vidíme, že jev absolutizace ducha obsahuje podstatný problém. To, že nový mozek získal určitou schopnost řídit lidské instinkty a city, znamená, že se člověk o tolik „emancipoval“ (emancipate) od zvířecího instinktu. Je však třeba dávat pozor na povahu této emancipace. Nový mozek může část projevů zvířecího instinktu usměrnit, ale tím to končí. Člověk má tu mez, že zvířecí instinkt nemůže ani vytvořit, ani odstranit. Čisté metafyzické vědění odpoutané od instinktu, tedy vědění, které by se opíralo jen o moc ducha, je proto nemožné.

Descartův racionalismus, v němž se duch snaží zaujmout místo člověka, se přes Berkeleyho, Kanta, Fichta, Hegela a další stal hlavním proudem západní filozofie. Toto uctívání ducha západní filozofie však nakonec dospělo k „šílenému stavu“, k antropocentrismu, podle něhož nadlidští lidé tvoří nový svět.

Novověká filozofie začíná Descartem. Descartes pevně věřil ve vlastní myšlení a v jeho existenci a myslel si, že z ní je třeba vyvodit vnější svět. Tento postoj se dál rozšiřoval a přes Berkeleyho a Kanta dospěl až k Fichtovi, který věřil, že vše je jen výrazem já. Je to jedním slovem šílenství. Filozofie, která následovala, se od tohoto krajního postoje neustále snažila uniknout ke zdravému rozumu každodenního života.²⁴⁰

Věk ideologií, který se hlásil k antropocentrismu, se nakonec stal konečnou stanicí uctívání ducha západní civilizace. Ústřední roli v něm sehrál sociální darwinismus. Tato kniha zkoumá jen Sókrata, výchozí bod filozofie uctívání ducha, a věk ideologií, její konečnou stanici. Při zkoumání věku ideologií je zvláště důležité prozkoumat jádro sociálního darwinismu, který jej umožnil. Sociální darwinismus totiž rozličným ideologiím posloužil k ospravedlnění imperialismu, rasismu a hospodářské nerovnosti. Ospravedlňovaly je ovšem kvůli neuskutečnitelné utopii, protože přenesením Darwinovy evoluční teorie na společnost pokládaly přetvoření lidské přirozenosti za možné.

To, že ideologie projevovaly sklon lidskou etiku překonávat, přesahovat či přehlížet, se počítá mezi největší problémy, na které upozorňují jejich odpůrci. Že etika pochází z instinktu, znamená uznat meze schopností lidského ducha. Že pochází z ducha, naproti tomu znamená uznat, že schopnosti lidského ducha žádné meze nemají. Z etického hlediska z toho vzniká antropocentrismus, který pokládá „člověka za prostředek pokroku“. Krutá tvář, kterou antropocentrismus ukazuje, pochází z toho, že přehlíží etiku a lidskou přirozenost, na níž etika spočívá.

„Získání životního prostoru“ fašismu či „společnost, v níž každý pracuje podle svých schopností a dostává podle svých potřeb“ komunismu jsou neuskutečnitelné iluze, které vznikají ze snahy dosáhnout utopie mobilizací ducha a přehlížením instinktu. To, že fašismus kvůli získání životního prostoru prováděl s nasazením vojenské síly politiku rasového vyhlazování, i to, že komunismus kvůli směřování k utopii hájil diktaturu proletariátu, odpovídá právě iluzi, že základní lidskou etiku lze pošlapat. Ideologie však nakonec nemůže překročit mez, kterou je lidská přirozenost; proto dočasné oběti, předkládané kvůli dosažení utopie, zůstávají trvalou politikou antropocentrismu. Všechny ideologie, protože lidskou přirozenost nebraly v úvahu a chtěly ji překročit, nemohly než selhat.

Aby duch v západní civilizaci vstoupil do „šíleného stavu“, bylo třeba vědeckého posílení, které by moc ducha vystupňovalo na maximum. Tuto roli sehrála Darwinova evoluční teorie. Darwin zveřejnil evoluční teorii roku 1859 a šokoval západní svět spoutaný kreacionismem. Přijmeme-li myšlenku, že „velký objev je úsilím objevitele a problémy, které obsahuje, jsou problémy jeho doby“, je evoluční teorie velkým Darwinovým dílem. Že však Darwin ve své evoluční teorii beze změny použil metodu hluboce zakořeněnou v západním myšlení, učení o boji a gradualismus, byl omyl všech omylů.

Jak se Darwinova evoluční teorie spojovala se společenskými vědami, vytvořil Západ dogmatickou filozofii, kterou nazýváme „sociálním evolucionismem“. Rozhodující roli při otevření věku ideologií sehrál právě sociální darwinismus. Dosáhne-li věc krajnosti, obrátí se (物極必反): darwinismus začal znamenat spuštění opony za věkem ducha na Západě.

Věk ideologií lze rozebírat a vykládat rozličnými filozofickými metodami. Nejlepší metodou je však rozbor a soud podle lidské přirozenosti. Ideologie vychází z předpokladu, že lidský duch může uchopit absolutní pravdu a v budoucnu ji vytvořit. Je to poslední stupeň, k němuž dospěly zvláštní podmínky Západu 20. století v postupu teologie – metafyzika – ideologie. Nejpodstatnějším bodem je tu úloha lidského ducha. Přijmeme-li nauku o lidské přirozenosti, podle níž se lidská přirozenost skládá z instinktu a ducha a duch nemůže překročit oblast, kterou mu poskytuje instinkt, stává se ideologie filozofií, která vyšla z hrubého pokřivení této nauky o lidské přirozenosti a nemohla nakonec než zcela selhat.

Duch nemůže vystoupit z mezí instinktu a těšit se vlastní svobodě. Protože je instinkt zdrojem světla a duch zrcadlem, nemůže být teze, že „je třeba spoléhat na ducha“, ničím jiným než výmyslem. Západ tuto základní filozofickou soustavu přehlížel a ve věku ideologií 20. století se snažil vyřešit lidské problémy zcela tím, že se spoléhal na ducha. A výsledek nám přinesl strašlivé tragédie. Problémy, které věk ideologií způsobil, lze vysvětlovat mnoha způsoby. Lze v nich vidět především plod pokřivení nauky o lidské přirozenosti, která přehlíží instinkt a spoléhá jen na ducha.

Východní civilizace a Prótagorův humanismus: „Člověk je měrou všech věcí“

Antropocentrismus soustředěný na ideologii ovládl svět západní filozofie 20. století. Antropocentrismus tvrdí, že „pravda“, kterou hlásá metafyzika, či „dogma“ teocentrismu se stávají „měrou všech věcí“. Přesahují totiž člověka. Východní civilizace je naproti tomu v podstatě humanistická. Žádná pravda ani dogma nemohou poškodit mezilidské vztahy. Jádrem taoismu i konfucianismu je myšlenka, že středem lidské společnosti je člověk, a ne metafyzická pravda či Bůh. Jejich ústředními hodnotami jsou lidská přirozenost a sebekultivace. Myšlení Konfucia, Meng-c’ i Sün-c’ zdůrazňuje mravní možnosti a společenskou odpovědnost člověka, aniž by se opíralo o Boha či metafyziku: to je právě rys humanismu.

Když se žák Konfucia zeptal, jak sloužit duchům, Konfucius odpověděl: „Ještě neumíš pořádně sloužit lidem, jak bys mohl sloužit duchům?“ To je odpověď, která vylučuje teocentrismus a zdůrazňuje význam humanismu. A když se ho týž žák zeptal na smrt, Konfucius odpověděl: „Ještě dobře neznáme život, jak bychom mohli mluvit o smrti?“ (Hovory 11,12). To je odpověď, která vylučuje metafyzickou abstrakci a zdůrazňuje, že je třeba soustředit se na skutečný život na tomto světě, tedy na humanismus. I Meng-c’ navázal na Konfuciův humanismus tím, že ze své filozofie vyloučil Boha a metafyzickou pravdu a soustředil se na lidskost, spravedlnost, obřadnost a moudrost (仁義禮智), tedy na skutečnost lidské společnosti. I Sün-c’, který prohlásil, že „i bez obřadu za déšť prší“, hájil mravní výchovu lidské společnosti vzděláním a zákonem. Jde o to spravovat jednotlivce i stát humanismem a držet se dál od Boha a metafyzické pravdy. I taoismus se drží dál od Boha, metafyzické pravdy a ideologie a jeho filozofická soustava, která chce uvádět do praxe tao, jemuž se člověk naučil od přírody, rovněž sdílí myšlení humanismu.

Tato filozofická soustava existovala i na Západě. Myšlenková soustava zvaná humanismus (humanism), stojící proti teocentrismu (theocentrism) i antropocentrismu (anthropocentrism), se objevuje v řeckém starověku a v renesanci: je to humanismus, který existuje od řeckého starověku a jehož představitelem je Prótagorás. Příkladem je pozdější snaha Západu uskutečnit znovuzrození civilizace, renesanci, ve smyslu návratu k humanismu řecké civilizace proti teocentrismu středověkého zjeveného náboženství. Přinejmenším dokud se projevené nestalo hlavním proudem řecké civilizace, byl humanismus jedním z jejích ústředních prvků. Prótagorás (481–411 př. n. l.) prohlásil, že člověk nemůže než stát ve středu civilizace.

Člověk je měrou všech věcí: všeho, co nyní je, každé záležitosti, toho, co existuje, i toho, co neexistuje. ²⁴¹

Je to myšlenka, že je třeba cenit si autonomního myšlení člověka samého, a ne se poutat k učením daným Bohem: výraz jakéhosi humanistického myšlení renesančního typu. Bůh či ideologie se, jakmile jsou jednou stanoveny, stávají středem místo člověka: středem je učení či ideologie. Co si člověk myslí, už není důležité a vládu nad člověkem přebírá stanovené učení. Prótagorás byl myslitel, který žil v době, kdy se střed řecké filozofie přesouval k posvěcení náboženství a k představě, že absolutní pravdu lze vyjádřit. V takové době Prótagorás odmítal, aby člověk věřil ve vyjádření absolutna a poutal se k nim, a tvrdil, že je třeba uchovat humanismus.

Prótagorás tvrdil, že co je správné, není absolutní měřítko, nýbrž se liší podle lidské zkušenosti a vnímání. Tehdy byl měřítkem soudu Bůh, Prótagorás se však snažil chápat svět tak, že za měřítko vzal člověka. To je filozofie humanismu. Byl to ve starověkém Řecku důležitý zlom, kdy se přešlo od mytického pohledu na svět k myšlení soustředěnému na člověka. Jeho výrok se stal filozofickým základem toho, že si všechna rozmanitá mínění zaslouží úctu. Řečtí myslitelé projeveného byli jiného názoru. Platón tento výrok kritizoval a upozorňoval, že kdyby byla všechna mínění pravdivá, vznikly by rozpory. I Aristotelés tvrdil, že pravda musí mít univerzální měřítko.

Prótagorův výrok stojí proti ideologii. Ideologie totiž stojí proti humanismu. Ideologie je téhož ražení jako teocentrismus. Stane-li se člověk středem v tom smyslu, že by měl schopnost vyjádřit absolutní pravdu, stává se to jinou podobou teocentrismu. Neliší se to ničím od života soustředěného na Boha: člověk jen nahrazuje Boha. Člověk pak může libovolně nakládat i s etikou zjeveného náboženství. V ideologii totiž lidský duch nahrazuje Boha. Proto se náboženství jen těžko snáší s ideologií. Ve věku ideologií otevřeně odsuzovaly ideologie teismus, který slouží Bohu, aby prosadily absolutnost ideologie, kterou hlásaly. Komunismus hlásal ateismus; ve fašismu, protože absolutno držel vůdce, se tradiční náboženství stalo nástrojem režimu.

Ideologie má svůj zdroj v západním racionalismu. Racionalisté nakonec západní civilizaci neustále hnali ke stavu, v němž lidský duch po vzoru Boha přehlíží starý mozek a může působit sám. Protože je však duch zrcadlem, a ne zdrojem světla, nesl racionalismus, a tím spíše ideologie, základní omezení. Humanismus spočívá na neprojeveném, podle něhož člověk nemůže absolutní pravdu vyjádřit. To neznamená, že by se mělo vzdát lidského úsilí. Znamená to naopak, že právě proto, že ji vyjádřit nelze, je třeba se o to tím víc snažit až do konce: člověk nemůže dosáhnout absolutní pravdy, ať se snaží sebevíc; proto má vynaložit všechny síly, aby nalezl relativní pravdu a vybavil se filozofií, kterou potřebuje svět, v němž žije. Důležité je tu, že relativní pravdu nelze vnucovat druhým. Antropocentrismus spočívá na projeveném. Proto se metafyzická pravda, kterou hlásá, stává absolutní a může ji vnucovat druhým, jak se mu zlíbí. Kvůli dosažení absolutní pravdy, která slibuje vyřešit vše, přehlíží i etiku.

Západní humanismus ustavil v renesanci proti teocentrismu, který vládl středověku, výrok, že člověk je měrou všech věcí. Když se však humanismus proměnil v Descartův racionalismus, klonil se po několik staletí k myšlení uctívání ducha, jádru teocentrismu. A když dospěl do 20. století, spolčil se se sociálním darwinismem a dospěl k antropocentrismu, v němž duch nahrazuje Boha. Navíc antropocentrismus předvádí ironii v dějinách filozofie vzácnou: odhazuje i Boží etiku, které si cenil teocentrismus.

I o oprávněnosti humanismu a antropocentrismu nakonec rozhoduje lidská přirozenost: to, jak stanoví vztah mezi duchem a instinktem. Každá filozofie a každá věda souvisí více či méně s lidskou přirozeností. Ať se zdá, že se od lidské přirozenosti vzdalují sebevíc, nakonec se k ní vracejí. Náboženství, projevené, neprojevené, přírodní filozofie, přírodní víra: vše je spjato s lidskou filozofií. Přijmeme-li myšlenku, že lidská přemýšlivá mysl existovala dříve než Bůh a tao, uznáváme humanismus, v jehož středu stojí člověk. Vyjdeme-li naopak z filozofie, podle níž Bůh existoval dříve než člověk a člověka stvořil, ubírá se civilizace k teologii, metafyzice a antropocentrismu. Novověký racionalismus Západu sehrál roli, která západní civilizaci do tohoto proudu uvedla. Zesílí-li tento sklon, promění se humanismus nakonec v antropocentrismus.

Jak přijal Východ západní ideologii?

Opakujme: Darwin zanechal jako biolog velké dílo, evoluční teorii. V mechanismu, jímž evoluční teorii vysvětloval, se však Darwin dopustil velkého omylu, a ten vytvořil darwinismus jako kulturní evoluci. Darwin totiž beze změny přijal vliv tehdejší západní civilizace, která se krajně kloní ke schopnostem ducha. Darwinova evoluční teorie, jak je sepsána v jeho knize, se důsledně řídí západní filozofií a teoriemi klasické fyziky: gradualismem a učením o boji. Na tomto základě se Darwinova evoluční teorie setkala s ideologií a zamířila k sociálnímu evolucionismu. Díky sociálnímu evolucionismu pokládala ideologie vybudování budoucí utopie za možné a bez zaváhání k tomu činila mocná a krajní opatření. Vyvolala situaci, kdy se kvůli budoucí utopii, která se nemůže uskutečnit, přehlížela neměnná etika přítomnosti.

V západní civilizaci Boha existují duch a instinkt v protikladu, či dokonce v nepřátelství. Po tisíciletí měl Západ filozofii, podle níž „člověk je duch, který by se mohl stát Bohu podobným, ale drží ho instinkt“. Táhla se od světa řecké filozofie po novověkou racionalistickou filozofii. A toto pojetí lidské přirozenosti, tedy pojetí, že středem člověka je duch, působí jako zdroj, z něhož vzešla jejich teologie, metafyzika a ideologie.

V otázce lidské přirozenosti se Východ řídí filozofií, která je západní v samém kořeni protikladná. Z tohoto hlediska bylo pro Východ obtížné uctívat západní ideologii tak jako lidé Západu. Jev absolutizace schopností ducha, na němž Západ lpěl, tedy vytvoření věku ideologií, je možný jen v civilizaci, která pěstuje iluzi, že se člověk pohybuje výhradně podle toku ducha. Vydávali obrovské pokřivení lidské přirozenosti za průkopnické poslání pokroku a evoluce. Těmito „šílenými“ metafyzickými teoriemi Západu byla mimo Západ uchvácena jedna země: Japonsko konce 19. a první poloviny 20. století.

Japonsko, ač bylo východní zemí, propadlo proudu, který uctíval a beze změny následoval západní civilizaci, jež propadla rasismu. Zcela přehlíželo rozdíly mezi Východem a Západem a začalo věřit, že budoucí úspěch Japonska umožní jen západní myšlení. Fukuzawa (1835–1901) měl v 19. století, v době reforem Meidži, velký vliv na svět japonského myšlení. Uvedl do Japonska vyspělé západní instituce, jako je tisk či podvojné účetnictví, a stal se kladnou osobností, bez níž by se modernizace Japonska neobešla. Rozsah jeho myšlení byl úžasný, takže by se dal nazvat „renesančním člověkem“. Úcta, kterou k němu Japonci chovají, je tak velká, že jeho portrét zdobil desetitisícjenovou bankovku.

Chtěl však beze změny zavést do mezinárodních vztahů Japonska západní ideologickou metodu přežití nejzdatnějších. Jinými slovy, chtěl do východní Asie zavést Darwinovu evoluční teorii přežití nejzdatnějších a teorii války, jako je Lebensraum (životní prostor), kterou později postavil do popředí Hitler.²⁴² Teorii životního prostoru použil německý geograf Ratzel ve své knize Politická geografie z roku 1897: přirovnával stát k živému organismu a tvrdil, že Německo potřebuje k růstu a přežití větší území. Bylo to uplatnění teorie „války všech proti všem“ na mezinárodní společnost. Fukuzawa vyznával myšlení Spencera (1820–1903), které bylo tehdy na Západě v módě, a chtěl je uplatnit na Východě. Spencer byl přesvědčen, že principy přežití nejzdatnějších a přírodního výběru působí beze změny nejen ve vědecké evoluční teorii, ale i v lidské společnosti. Fukuzawa chtěl tuto teorii uplatnit v mezinárodním měřítku na jiné země.

Fukuzawa hodnotil Koreu a Čínu jako evolučně zaostalé země, věčně opožděné, s nimiž Japonsko nemůže žít. Postavil do popředí teorii „opustit Asii a vstoupit do Evropy“ (脫亞入歐) a dospěl k myšlence dobýt zaostalé sousední země Asie. Celé jeho myšlení podpírala představa, že Japonsko může v budoucnu přežít a prosperovat jen tehdy, opustí-li Asii a stane se podobným Evropě, tedy Západu. Japonsko uzavřelo spojenectví s Hitlerovým Německem. Japonci chtěli napodobit vše, co pocházelo z Německa, které pokládali za nejpokročilejší v představování budoucnosti. Výsledkem bylo, že tak jako Hitlerovo Německo strhlo celý Západ do války a nechalo ho v troskách, strhlo Japonsko do války celou východní Asii a nechalo ji v troskách.

Fukuzawova západní teorie přežití nejzdatnějších nakonec selhala na Východě, tak jako byl Hitler poražen na Západě. Fukuzawa zcela odhodil východního ducha neprojeveného, etiky, jinu a jangu a vzájemného doplňování a pohroužil se do západní teorie přežití nejzdatnějších, založené na projeveném, vládě zákona, dobru a zlu a boji. Je to jev člověka zdolaného západní civilizací, která vytvářela ideologie, jak její duch propadal šílenství. Dlouhou tradici, hlubokou kulturu a filozofii Východu, podle nichž musí i mezi státy existovat etika, odbyl jako logiku slabých bez nejmenší hodnoty. Japonsko beze změny napodobilo barbarské a necivilizované způsoby jednání Západu: dobývání, vykořisťování a právo silnějšího opřené o vojenskou sílu. Toto obsahuje článek „O opuštění Asie“, který Fukuzawa zveřejnil roku 1885:

Když západní civilizace dorazí na Východ, sklánějí se všechny stromy a všechna stébla trávy na Východě pod západním větrem. Podle mého soudu, až západní civilizace dobude Východ, nebudou dvě země, Čína a Korea, moci přežít jako nezávislé. Je to podobné, jako když vedle vesnice, která žije v nevědomosti, bezpráví, násilí a krutosti, žije spravedlivý člověk. Nemůžeme čekat na dobu, kdy se Čína a Korea rozvinou a my s nimi budeme společně rozvíjet Asii. Musíme spíše zcela opustit řady Asie a vrhnout se do toho, abychom svou budoucnost vsadili na země Západu. Kdo se stýká s barbary, je pokládán za barbara. Proto musíme barbarské země Asie ze svého srdce úplně vyrvat. ²⁴³

Navzdory tomuto úsilí Fukuzawy a japonského militarismu však šíření západní ideologie na Východě nakonec selhalo. Východní země vykazují vůči ideologii jiný vzorec než Západ. Západní země se upřímně snažily uskutečnit ideologie fašismu či komunismu, a tyto země se všechny s nezdarem ideologie zhroutily. Příčinou jejich zhroucení bylo, že ideologie spočívala na nepochopení, či dokonce mylném úsudku o lidské přirozenosti. Východ však k ideologii zaujímal jiný postoj než Západ. Japonsko se snažilo vstřebat německý fašismus, Čína sovětský komunismus. Východní země však místo západního způsobu, kdy se ideologii zůstává věrný a vsadí se na ni celý osud národa, zvolily tradiční východní způsob: synkretismus (syncretism), který ideologii využívá pro osud národa.

Když věk ideologií skončil pádem fašistického Německa a zánikem komunistického Sovětského svazu, stalo se předmětem zájmu, jak s těmito ideologiemi naloží východní země. Přijímají západní ideologii ve východní podobě synkretismu. I východní země, které se hlásí ke komunismu, nelpí na komunistické ideji, nýbrž postupují s postojem, že z toho, co obsahuje, využívají to, co potřebují ke správě státu. Díky tomuto východnímu, synkretickému způsobu správy státu tak země hlásící se ke komunismu na Západě všechny zmizely a zůstaly jen ve východní Asii.

Japonsko se v době militarismu snažilo opustit rysy východní civilizace a následovat západní dichotomickou filozofii oddělení a boje. Po porážce od Spojených států ve druhé světové válce však náhle opustilo fašismus, vyhlásilo americké demokratické zřízení a snažilo se je následovat: úžasná proměna. Že mohlo prudce přejít od fašismu k demokracii, bylo dáno tím, že se Japonsko na rozdíl od Západu nakonec snažilo najít východní způsob, jak západní ideologii využít. Lze mít za to, že Japonsko takto krajně a oklikou projevuje rysy východní civilizace. I sklon poválečné japonské vnitřní politiky, kdy se vlády nestřídají jako na Západě mezi vládami rozdělenými ideologií, nýbrž vyrovnáváním mezi frakcemi uvnitř jedné strany, ukazuje rysy východní civilizace.

Čína užívá způsobu, jak využít západní ideologii a zároveň si uchovat základ východního myšlení. Čína pokládá komunismus v mezích filozofie synkretismu za jeden z prostředků správy státu a využívá ho. Na rozdíl od západního způsobu projeveného, který správu státu svěří komunistické filozofii a beze změny ji následuje, se Čína nadále snaží řídit rysy východní civilizace. Komunistické země Západu všechny komunismus opustily a zhroutily se, Čína si však komunismus uchovává a některé jeho potřebné části využívá ke správě státu. Tak jako Čína v dějinách využívala ke správě státu taoismus, konfucianismus i buddhismus, využívá i z komunistické ideje ty části, které potřebuje. Čínská vláda využívá komunismu a zároveň využívá i konfuciánského myšlení: staví Konfucia do popředí jako představitele čínské civilizace a šíří ho do světa prostřednictvím „Konfuciových institutů“. Čínská civilizace se tím, místo aby se poutala k nějaké filozofii či hypotéze, řídí rysem východní civilizace, který spočívá v tom, že podle synkretismu (syncretism) využívá ke správě státu všechny filozofické soustavy, které člověk vytvořil.

Jak v dovozu myšlenek, tak v osudu národa ukazuje synkretický postoj komunistických zemí východní Asie civilizační rozdíl oproti dogmatickému postoji, do něhož se pohroužily dnes zaniklé komunistické země Západu. Toto východní pochopení ideologie, kterou vytvořil Západ a která ve 20. století na čas ovládla svět, a přizpůsobení se jí, je dáno skrytými rysy východní civilizace. Tyto rysy nacházíme především v chápání lidské přirozenosti, které je východní civilizaci vlastní. Je to možné proto, že východní civilizace se z hlediska lidské přirozenosti neřídí jako Západ příkazy ducha, nýbrž naukou o vzájemném doplňování, která uvádí instinkt a ducha do souladu po způsobu jinu a jangu.