1) Žen (仁) a láska (愛): etika, která přesahuje všechna učení
Lidstvo vynalezlo písmo kolem roku 3000 př. n. l. Odtud začínají takzvané „dějiny“. A zhruba o dva tisíce let později začaly lidské společnosti na mnoha místech rozvíjet úžasný květ civilizace. Takové období výbuchu civilizace bylo jen jedno. Je to doba, kterou Karl Jaspers nazval „osovou dobou“. V rozmezí pouhých několika staletí se jeden po druhém narodili velcí učitelé lidstva, Konfucius, Lao-c’, Sókratés, Buddha a Ježíš, a o něco později i Mohamed. Soustředili se na základní otázku, jak máme v lidské společnosti žít. Na otázku „Jak máme žít?“ předložili velcí učitelé lidstva každý svou odpověď: křesťanskou lásku k bližnímu (love your neighbor), konfuciánské žen (仁, empathy), buddhistický soucit (compassion) a islámskou bratrskou lásku (brotherly love).
Podíváme-li se pozorně, sjednocují se tyto odpovědi v jednu. To, co lidstvu předložili, je tatáž etika. Způsob vyjádření se liší, ale všechny znamenají „lásku k bližnímu“.
Žen (仁) znamená milovat druhé. (Hovory 12, „Jen Jüan“)
Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. (Lv 19,18; Mt 22,39)
Proč láska k bližnímu? Souvisí to s lidskou přirozeností. Každý člověk se bez výjimky rodí s „mocným sobectvím a slabým altruismem“. Lidská společnost se udrží jen tehdy, uvedeme-li je do souladu. Slabý altruismus tedy musí obejmout mocné sobectví. Cestou k tomu je láska k bližnímu.
Chamtivost po majetku a touha po poctách jsou v člověku nejmocnější, a kvůli nim lidé soupeří, aby předstihli druhé. Několik vynikajících lidí altruismus pochopí, uplatní jej ve svém životě a stanou se vůdci (君子). Většina lidí (小人) se však stává bytostmi, které strhává sobectví a které celý život žijí, aniž se dokážou vymanit z chamtivosti. Přirozeností se vůdce od účastníka neliší. Nejmocnější lidskou přirozeností, společnou vůdci i účastníkovi, je tedy sobectví, čili chamtivost. Tuto chamtivost mysl někdy usměrňuje a spravuje, v mnoha případech ji však mysl ještě rozšiřuje a posiluje. Jádrem etiky je nakonec správa chamtivosti.
Správa chamtivosti se uskutečňuje myslí. V lidské přirozenosti je úloha mysli rozhodujícím způsobem důležitá, ale omezená. Mysl nemůže požívat svobody zdroje světla. Mysl je jen zrcadlem. To je oblast, která je mysli v lidské přirozenosti vymezena. Pokusí-li se mysl vymanit z oblasti jednání vlastní instinktu a jednat jako zdroj světla, vystaví člověka smrtelnému nebezpečí. Mysli se pak totiž užívá k ospravedlnění honby za chamtivostí a k přehlížení etiky. Právě v tom spočívá důležitost etiky. Etika je tím, co brání mysli sejít z cesty.
Rozdíl mezi Východem a Západem ve vztazích mezi lidmi se jasně ukáže, srovnáme-li východní konfucianismus a západní křesťanství. Učení Konfucia a Ježíše se hluboce podobají: v žen (仁), tedy v lásce k bližnímu. Navzdory tomuto stejnému výchozímu bodu se však Západ nakonec snažil řešit lidské vztahy přikázáními (vládou práva), Východ etikou. Ježíš nás stejně jako Konfucius učil společné etice lidstva, lásce k bližnímu. Žen (仁), které konfucianismus stanovil jako nejvyšší hodnotu mezi lidmi, vyložil Konfucius jako lásku k lidem. I Ježíš nám zanechal podobenství o milosrdném Samaritánovi: miluj bližního bez ohledu na víru či kmen. Zanechal univerzální etiku. Východní civilizace pevně zachovávala své ústřední myšlenky: tao přírody a na něm založené žen (仁) lidské společnosti. Je to univerzální etika, která přesahuje všechna náboženství, kmeny i vědecké myšlení. Západní civilizace se naproti tomu podle náboženského učení neustále zmítala a bloudila mezi skutky (etikou) a vírou (náboženstvím). Pod vlivem křesťanství, navzdory mnohému úsilí smířit víru a lásku, náboženství ve skutečnosti a v dějinách upřednostňovalo víru před skutky. Působila zásada sebezáchovy.
Západní dějiny ukazují, že důležitým měřítkem při posuzování člověka nevyhnutelně nebylo, zda koná dobré skutky, nýbrž zda je křesťanem. Teprve po polovině 20. století dospěl Západ k tomu, že se snaží vymanit z Aristotelovy etiky nadvlády soustředěné na kmen a z etiky nadvlády soustředěné na náboženství a přijmout univerzální etiku nezávislou na kmeni či náboženství. To je štěstí. Dědictví etiky nadvlády, praktikované po dlouhou dobu, však zůstává těžkým břemenem. Prostupuje totiž do posledního koutu západní filozofii i myšlenkové soustavy.
Mnozí západní filozofové až do počátku 20. století tvrdili, že lidé Západu jsou biologicky nadřazeni lidem Východu, a proto mají nadřazenou civilizaci. Pak bychom nemuseli příčinu dále zkoumat. Stačilo by přijmout, že lidé Západu jsou biologicky nadřazeni lidem Východu, a proto se západní civilizace stala nadřazenou východní. Sdílejí-li však lidé Východu a Západu jako Homo sapiens na stejném stupni evoluce tytéž genetické rysy, je tomu jinak. Rozdíl mezi civilizacemi Východu a Západu totiž nevychází z rasového rozdílu. Je třeba přijmout, že rozdíl mezi civilizacemi Východu a Západu vychází ze vzájemného působení člověka a prostředí, jinými slovy z rozdílu prostředí, tedy civilizace.
Protože ve východní civilizaci je jádrem civilizace sama etika bez náboženství, není třeba vnucovat etiku obsaženou v náboženském učení. Etiku činí politickou filozofií, když rozlišuje taoistického mudrce a lid a konfuciánského vůdce a účastníka. Mudrc a vůdce jsou právě vyjádřením etické politiky. V západní civilizaci je otázka etiky spjata s otázkou dobra a zla. Člověk snědl ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého a byl vyhnán z ráje, ze zahrady Eden. Než ovoce snědl, žil prý člověk v ráji v Edenu, aniž pracoval, spolu s ostatními zvířaty. Když však ovoce snědl, byl z ráje vyhnán.
Protože má mysl, upadá člověk na rozdíl od ostatních zvířat do pasti nekonečné honby za vlastní chamtivostí. Jak vypráví náboženství, když člověk získal ovoce poznání dobrého a zlého, tedy mysl, musí na rozdíl od ostatních zvířat neustále pracovat, aby se hnal za svou chamtivostí. Tím, že ovoce snědl, otevřel člověk oči mysli, a protože má mysl, rozlišuje dobro a zlo. Myslí-li však a jedná-li, jako by mysl mohla dobro a zlo rozlišovat libovolně a dělat, co se jí zlíbí, činí v mnoha případech rozhodnutí, která porušují slib dané Bohu. To je mez mysli a past, která se v ní skrývá. Mysl může chamtivost skrytou v instinktu vést k dobru, ale může ji vést i ke zlu. V tom je varování člověku spjaté s ovocem poznání dobrého a zlého. Toto varování je nutností etiky, tedy důvodem existence Desatera.
Dějiny však v mnoha případech neukazují, že by se toto učení v etice uskutečňovalo tak, jak bylo dáno. Podle okolností se utvářejí dogmata, která lásku k bližnímu ničí. Tato dogmata však vytvořil člověk a mají jen hodnotu omezenou časem a prostorem. V náboženství jsou dogmata zabalená do víry. I konfucianismus má svá dogmata, například přísná pravidla uctívání předků. Buddhismus přejal dogmata, která nesouvisejí s jeho původním učením, například peklo a ráj. Dogmaty však nelze lásku k bližnímu přikrýt. Proto je láska k bližnímu o to potřebnější:
Nemůžeme tedy dojít k jinému závěru než k tomu, že kdo pronásleduje poctivého a spravedlivého člověka jen proto, že má jiný názor, jiné krédo či jiné učení, je sám Antikrist (anti-Christ). 326
Mojžíšovo Desatero vzniklo v době, kdy Židé zakládali a pozvedali svůj národ, tedy kdy se mohli dovolávat spravedlnosti. Vycházelo z prostředí, v němž samotné zdůrazňování víry mohlo pomoci k přežití. V době, kdy žil Ježíš, však Židé nebyli v postavení, kdy by se mohli dovolávat spravedlnosti. Židovský národ byl dobyt Římem. A protože se tehdy ve Středomoří rozšířilo helénistické myšlení, i judaismus potřeboval rozšířit svůj obzor od židovského národa na lidi celého světa. To byla příčina zrodu křesťanství.
V Ježíšově době se helénismus stal duchem doby. Helénismus je řecké myšlení rozšířené do středomořského světa. Vznikl po výbojích Alexandra Velikého do Egypta, Persie a Indie. Po Alexandrově smrti založili jeho vojevůdci několik říší ve Středomoří, v Persii, v Egyptě a v části Indie, a helénismus se zrodil tím, že řecká civilizace pohltila civilizace dobytých zemí. Helénismus nabyl geopoliticky silně kosmopolitní povahy a časově se shoduje s obdobím, kdy se šířila filozofie projeveného, usilující o absolutní pravdu, kterou představují Sókratés, Platón a Aristotelés.
I křesťanství vzniklo v okamžiku, kdy se Bůh musel vymanit z kmenové povahy judaismu a rozšířit se do celého světa. Za těchto okolností nebylo možné dovolávat se spravedlnosti „oko za oko, zub za zub“ jako v Mojžíšově zákoně. Nemohla vzniknout než nová etika: „Milujte své nepřátele“, „Udeří-li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i levou“, „Chce-li ti někdo vzít košili, dej mu i plášť“. Lze říci, že Ježíš uchopil relativitu zákona a vyzýval k jeho překročení. „Ježíš nebyl poslán, aby zachoval národ a ustanovil zákony, nýbrž aby učil jedinému univerzálnímu zákonu.“ 327 Ve Starém zákoně je Božím přikázáním stanoveno, že kdo pracuje v sobotu, má být usmrcen. Ježíš však jasně řekl, že sobota je tu pro člověka. Ježíšova hodnota spočívá v tom, že uprostřed proudu, který se dovolával židovské spravedlnosti, aby zachoval kmenový stát, a v době vrcholné moci Říma, kdy síla platila za právo, sám objevil etiku, která přesahuje čas i prostor: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“
„Nejsem-li já pro sebe, kdo bude pro mne? A jsem-li jen pro sebe, co jsem?“ Nedal odpověď na tuto záhadnou otázku Talmudu právě Ježíš? I Konfucius předkládá odpověď, která vyjadřuje stejnou myšlenku jako Ježíš: „Nemohu žít ve stádě s ptáky a zvěří. Nejsem-li člověkem, který žije mezi lidmi, co jsem?“ (Hovory 18,6) Konfucianismus vyvolal mnoho sporů tím, že po smrti rodiče požadoval tříletý smutek. I v Hovorech se objevují místa, která tříletý smutek požadují. Konfuciovo žen (仁) se však ničím neliší od Ježíšovy lásky k bližnímu, lásky milosrdného Samaritána (Samaritan Love). Konfucius jasně říká, že žen znamená milovat lidi: „Žák se zeptal na žen. Konfucius odpověděl: Žen znamená milovat lidi“ (Hovory 12,22, „Jen Jüan“). S’-ma Niou řekl ustaraně: „Ostatní mají všichni bratry, jen já ne.“ C’-sia řekl: „Slyšel jsem, že smrt a život jsou osudem a bohatství a pocty závisejí na nebi. Je-li vůdce bedlivý a nedopouští se chyb, je-li ve styku s druhými uctivý a zdvořilý, jsou všichni lidé mezi čtyřmi moři jeho bratry. Proč by se měl vůdce trápit, že nemá bratry?“ (Hovory 12,5). Konfuciův hluboký smysl nikdy nespočíval v tom, učit bezpodmínečné věrnosti a synovské úctě či strnulým vztahům otce a syna, panovníka a poddaného.
Jako nejvyšší ideální společnost vylíčil Konfucius společnost Velké jednoty (大同社會), v níž „člověk nepokládá za své rodiče jen vlastní rodiče a za své děti jen vlastní děti“. 328 I politika směřuje ke společnosti Velké jednoty: politika znamená, že král jedná jako král, ministr jako ministr, otec jako otec a syn jako syn. 329 V této souvislosti Meng-c’ zdůrazňoval, že král, který opustí svůj lid, se stává pouhým lupičem (殘賊), který porušil spravedlnost a žen, a takový král musí být odstraněn. Meng-c’ je možná prvním filozofem na Východě i na Západě, který hájil práva lidu vůči vládci. Na Západě se podobná filozofie objevuje až u Locka v 17. a u Rousseaua v 18. století. Meng-c’ zdůrazňoval důležitost politiky a odpovědnost vládce: tak jako není rozdíl, zabije-li se člověk holí, či mečem, není ani rozdíl, zabije-li se mečem, či špatnou vládou.330 Lidí Západu, kteří pochopili pravý smysl Konfucia, je velmi málo. Většina ho zná jen jako člověka, který hlásal zastaralé uctívání předků.331
Buddhistický soucit vs. nirvána
Stěhování národů, které vyvrátilo římskou říši, a s ní přineslo pád starověké západní civilizace, se neomezilo na Evropu. I do Číny ve stejné době masově vtrhli „barbaři“ a obsadili celé její území, a protože do ní pronikla cizí kultura, buddhismus, prožívala Čína asi tři sta let, od 3. do 6. století, v takzvaném období Šesti dynastií (六朝), největší krizi ve svých dějinách, nejen politickou, ale i kulturní. Byla to velká krize, srovnatelná s pádem dynastie Čching a s přílivem západní civilizace, které Čína zažila asi o 1 500 let později.
Kdyby byla východní kultura stejně jako západní kulturou projeveného, nebo kdyby se buddhismus neomezoval na etiku, nýbrž byl jako západní či východní kultura všezahrnující kulturou, která obsáhne všechny stránky kultury, politiku, vojenství, hospodářství a další, možná by čínská říše zanikla jako římská. Čína však nejen jako stát znovu ožila a založila dynastii Tchang, ale buddhismus „sinizovala“, načerpala z něj novou sílu, aniž ztratila podstatu čínské kultury, a prožila i kulturní renesanci. Čína si tak asi tisíc let udržela vůči Západu kulturní i politickou převahu.
Jaký vliv měl na Čínu buddhismus, který umožnil renesanci čínské kultury? A naopak, jaký vliv měla čínská kultura na buddhismus? Co znamená výrok, že „buddhismus se více sinizoval, než se Čína buddhizovala“? Jak to lze vysvětlit ve světle oddělení či souladu mysli a těla, které jsme brali za měřítko rozlišování kultur, tedy kultur projeveného a kultur neprojeveného? Tradiční indické náboženství, bráhmanismus, odděluje stejně jako Mojžíšův judaismus mysl a tělo. Brahma (Brahma) indického náboženství odpovídá Bohu zjevených náboženství; oba jsou nadpřirozené. Dobře to vyjadřují upanišady (Upanishad).
Člověk nevědomostí zahaluje své pravé já a pokládá obal hmoty za sebe sama; když jej přesáhne, stane se jedním s brahmanem, který je čirou blažeností.332
V Indii se mysl (átman, Atman) oddělená od těla snaží dosáhnout brahmanu, a v tomto úsilí o nedosažitelný brahman je tělo překážkou. Nezbývá tedy než z těla vystoupit. Buddha šokoval a zděsil svých pět druhů, když odmítl pokračovat v askezi a žádal jídlo, jaké jedí obyčejní lidé. Pochopil, že jakékoli pravdy, které může člověk dosáhnout, lze dosáhnout mozkem dostatečně živeným ve zdravém těle. Taková myšlenka byla v té době a v té zemi zcela nová a cizí.333 To, co současně pocítil Buddha, který pochopil soulad mysli a těla, bylo přirozeně to, že ty a já nemůžeme být odděleni a musíme být v souladu: to se projevuje v myšlence soucitu.
Realistický postoj soustředěný na tuto myšlenku soucitu se zdůrazňuje v Buddhově buddhismu. To, že Buddha odmítl transcendentní postoj tradičního hinduismu, tedy jeho metafyzické zaujetí, a kladl důraz na skutečné problémy života, na problémy tebe a mne, dobře ukazuje příhoda uvedená v Madždžhima-nikáji (Majjhima Nikāya). Málunkjaputtovi (Māluṅkyaputta), který žádal vysvětlení otázek podobných Kantovým metafyzickým antinomiím, zda je svět věčný, či ne, zda je nekonečný, či konečný, zda jsou duše a tělo totožné, či oddělené, zda dokonalý (聖者) po smrti žije, či prostě přestane být, odpovídá Buddha takto.
Málunkjaputto, náboženský život nezávisí na dogmatu, zda je svět věčný, či ne. Ať takové dogma existuje, či ne, zůstává zrození (生), stáří (老), smrt (死), žal (哀), nářek (悲嘆), neštěstí a zoufalství, utrpení tohoto života, jehož zničení učím·····.334
Buddhismus na rozdíl od judaismu či bráhmanismu nepředpokládá protiklad mysli a hmoty. Činnost mysli se chápe jako jedna z lidských funkcí, stejně jako činnost kterékoli jiné části těla. Buddha nekáže o átmanu (atman), jádru bráhmanismu. Nevykládá ani žádnou trvalou a neměnnou metafyzickou substanci. Buddha se stejně jako Konfucius pokládal prostě za člověka. Nespoléhali na moc Boha či nějaké transcendentní bytosti. Buddhismus, stejně jako konfucianismus, jen vykládá, jak zlepšit tento svět a jak může člověk žít lepší život. V tomto smyslu není buddhismus, stejně jako taoismus a konfucianismus, náboženstvím projeveného, nýbrž etickou filozofií založenou na neprojeveném. Vytvořit absolutní či transcendentní bytost a ztotožnit se s ní vychází nakonec ze sobecké představy sebezáchovy a je prvním krokem na cestě, která odděluje mne od tebe.
V psychice každého jednotlivce jsou dva kořeny: instinkt sebeochrany a instinkt sebezáchovy. Kvůli sebeochraně začal člověk hledat Boha. Kvůli sebezáchově si člověk vymyslel átman, který žije věčně, tedy nesmrtelnost duše. V nevědomosti, slabosti, strachu a touze člověk těmto dvěma věcem věří, utěšuje se jimi a uklidňuje. Proto se jich člověk drží a projevuje k nim fanatickou vášeň.335
Odmítnout rozlišování instinktu a mysli, jaké panovalo v Buddhově době, a popřít rozdíl mezi mnou a tebou je skutečně revoluční postoj. Buddha zřejmě stejně jako Ježíš předvídal, že jeho učení narazí na velký odpor. Buddha, který odmítal metafyzické myšlení, varoval před samospravedlivým postojem, který metafyzické myšlení často vyvozuje jako závěr.
Není správné, aby ten, kdo miluje pravdu, samospravedlivě usuzoval, že jen toto je pravda a vše ostatní je klam. Člověk může mít přesvědčení. Řekne-li: „Toto je mé přesvědčení“, mluví pravdu. Nesmí však jít dál a zaujmout absolutní postoj, že správné je jen jeho přesvědčení. Nikdo není v postavení, aby mohl říci, že jen toto je pravda a vše ostatní klam.336
Tím, že se rozešel se zvykem askeze a popřel existenci átmanu, odmítl Buddha oddělení mysli a těla. Tím, že zavrhl bráhmanismus, odmítl Buddha oddělení tebe a mne. Buddhovo učení spočívá na hluboké filozofii, která ztotožňuje druhého a sebe (彼我). Měl za to, že vztahy mezi lidmi musí být ovládány soucitem více než čímkoli jiným. V tom sdílí Buddhova myšlenka soucitu podstatu s Konfuciovým žen (仁), Ježíšovou láskou a Mohamedovým bratrstvím. Stejně jako Ježíš a Konfucius nezanechal ani Buddha své učení písemně. Jeho učení si Indové připomínali a sestavovali během tří až sedmi set let po jeho smrti.337 Je proto velmi těžké rozlišit, co je pravé a co ne, mezi podstatou Buddhova učení a tím, co předali jeho žáci.
V tomto procesu začal lidový buddhismus přikládat velký význam nirváně (nirvana; nir znamená nicotu či prázdnotu, vā dech, 氣). Nirvána je stav, kdy oheň vyhasl: vášně a ulpívání zcela uhasly. Vstoupí-li člověk do nirvány, prý zcela přetne řetěz utrpení a znovuzrození a dosáhne vysvobození. Mnoho lidí si myslí, že nirvána je jádrem buddhismu. A někteří věří v buddhismus, aby sami dosáhli nirvány, protože si myslí, že jí dosáhl Buddha. Buddha však o nirváně mnoho nemluvil. Kromě toho, že nirvánu vymezil jako nicotu (無) či prázdnotu (空), ji téměř nevykládal. Nirvána jde stejnou cestou jako křesťanské nebe a štěstí Řeků. Má svůj půvab, ale nakonec je metafyzickým výrazem a souřadnicí.
Všichni velcí myslitelé lidstva došli k závěru, že základem lidské etiky je „láska k bližnímu“. Etika lásky k bližnímu, kterou nám zanechali Buddha, Konfucius, Ježíš a Mohamed, je zkratkou výroku „miluj bližního, jako miluješ sebe sama“ (love your neighbor as you love yourself). Láska k bližnímu se nakonec stává jedinou etikou lidstva: „Nový zákon učí, že celý zákon se shrnuje v jediný zákon: ‚Miluj svého bližního.‘“ 338 „Opakujme si navzájem den co den: morálka je jedna a pochází od Boha, dogmata se liší a vytvořil je člověk.“339 Na tuto etiku, kterou už dávno jasně vyložili, se přesto mnozí dosud mýlí. 340
Žijeme stále v nepochopení učení Konfucia a Ježíše. Člověk nemůže žít sám. Ať děláme cokoli, jednání pro sebe a jednání pro druhé se nutně mísí. Žen (仁) znamená vztahovou lásku k bližnímu. Konfucius se v Hovorech ptá: „S ptáky a zvěří nelze žít pospolu. Nejsem-li se svými bližními, s kým budu?“ A Talmud se ptá: „Nejsem-li já pro sebe, kdo bude pro mne? A jsem-li jen pro sebe, co jsem?“ Odpověď už byla dána.
Protože Buddha nehledal spásu jednotlivce, nemůže být nirvána podstatou jeho učení. Buddha toužil po vysvobození a spáse všech bytostí. Znamená-li nirvána „spásu jednotlivce“, „přetnutí touhy“, „uhašení žízně“, „osvobození od nenávisti“, „únik z klamu“, „stav dokonalé moudrosti“, „záchranu“ a podobně, neliší se od stavu, kdy se v bráhmanismu átman sjednotí s Brahmou. V tom případě se buddhismus od bráhmanismu ničím neliší.
Gautama řekl: Obyčejným lidem se káže opravdu těžko. Lpějí na přízemních pověrách a snadno se řídí vším, co jim šeptají city.342
Indická země tehdy Gautamu nepřivítala. Ani dnes Buddhu nevítá. Bráhmanismus po krátkém ústupu znovu povstal v plné síle (捲土重來) a zakořenil v indické zemi pevněji než kdy předtím. S Ježíšem je tomu stejně. Galilea byla Ježíšovi nepřátelská. Ani dnes ho nevítá. Judaismus si Galileu podmanil znovu a pevněji než dříve. Zdá se, že proroci jsou předurčeni k pronásledování ve vlasti. Ježíšovi apoštolové zahalili jeho jasné učení „miluj svého bližního jako sebe sama“ nejrůznějšími mýty a dogmaty. Gautamovi žáci jednali stejně. Vymysleli mýtus nirvány a zahalili jím Buddhovo pravé učení, soucit.
Buddha vystoupil proti bráhmanismu proto, že stav nirvány, o němž bráhmanismus mluvil, v němž se átman a Brahma sjednotí (Brahmanic Nirvana), znamenal chladnou a vyprahlou spásu jednotlivce bez jakéhokoli ohledu na druhé. Buddha jednou vytkl bráhmanským kněžím, že se nesnaží o vysvobození bytostí a nemají soucit s druhými. Proto je třeba nirvánu myslet ve spojení se soucitem s druhými. Nirvány, kterou Buddha učil, nebylo možné dosáhnout o samotě. Je to nirvána, které se dosahuje skrze druhé.
V každodenním životě tehdejších Indů viděl Buddha duhkhu (苦, bolest a úzkost). A aby toto utrpení odstranil, chtěl odstranit touhu. Proto Buddha kázal o nirváně jako o nicotě (無) či prázdnotě (空). Lidské srdce však nemůže zůstat nicotou či prázdnotou. Zákon „Příroda se děsí prázdnoty“ (Nature abhors vacuum) platí i pro lidské srdce. Vytrhneme-li z lidského srdce špatné touhy, které jsou příčinou nenávisti, závisti, boje a sváru, musí jejich místo zaplnit něco jiného. Buddha měl za to, že toto místo musí zaplnit právě soucit.343 Když z lidského srdce zmizí záporné touhy a naplní se kladnou a plodnou touhou, tedy soucitem, nabude člověk pocitu, že se už neodlišuje od druhých.
Nirvány lze tedy dosáhnout jen skrze vztah mezi mnou a druhými, tedy skrze soucit. Nirvána je se soucitem neoddělitelně spjata. Nirvána je naplněný soucit a čirý soucit je nirvána. Právě chvíle, kdy v tomto procitnutí zakoušíme jednotu tebe a mne, a dále jednotu sebe s přírodou a vesmírem, je chvílí, kdy zakoušíme nirvánu.344 Podle buddhistické legendy zakusil Buddha tento stav v pětatřiceti letech. A chtěl o něm dát vědět všem bytostem.
2) Jak se může uctívání Boha a láska k bližnímu vyhnout vzájemnému rozporu?
Prostou odpovědí na otázku „Proč žijeme?“ může být oddanost pokroku. Hnát se za vizí může být nejjistějším způsobem, jak najít smysl života. Pokrok začne mířit k vizi, o kterou usiluje mysl v čele. Usilování o vizi je rysem západní civilizace od zjeveného náboženství až po věk ideologií 20. století. Problém je, že ve světle dějin žádné usilování o vizi nedosáhne cíle, který si původně stanovilo. Zároveň se na této cestě ztrácí etika. Vize, kterou předkládá zjevené náboženství či ideologie, spočívá v šíření a následování Božího učení či metafyzické pravdy, a když se aktivně uskutečňuje, nemůže než poškozovat lásku k bližnímu. Vyvolává takzvaný konflikt mezi etikou a vizí.
Konfucianismus a křesťanství se neliší v tom, že předkládají jedinou etiku, lásku k bližnímu. U Konfucia a Ježíše však Hovory a Bible vykazují zřetelný rozdíl. U Konfucia je učení jasné a zřetelné. Konfucius neuznával žádnou jinou hodnotu, která by bránila ustavení vztahů mezi lidmi. Drží se hlubokého humanismu, podle něhož lze žen (仁) uskutečnit jen lidskou silou. Zajímá se tedy veskrze jen o skutečný svět a odmítá jakoukoli úlohu či existenci onoho světa, smrti či Boha. To znamená Konfuciovo učení: „V lidskosti neustupuj ani svému učiteli“ (Hovory 15,35, „Wej Ling-kung“). Smysl žen je v tom, že je třeba potkat dobrého učitele či dobré druhy a společně k němu procitnout; žen se neuskutečňuje učením posvátných textů, vtloukáním učitele ani Božím příkazem či donucením. Jediná etika, kterou Východ předkládá lidské společnosti, se dobře projevuje i v politické etice, ve filozofii vůdce, který „spolupracuje, i když není stejný“: „Vůdce spolupracuje, i když není stejný. Účastník je stejný, ale nespolupracuje“ (Hovory 13,23).
U Ježíše však učení, které zanechali jeho žáci, není tak zřetelné jako u Konfucia. Nový zákon zaznamenává, že zaujal postoj, který se zajímá o tento i onen svět, o život i smrt, o lidi i o Boha. Jeho poučení lze shrnout do dvou: víra a láska. Křesťanství vyjádřilo svůj postoj jasně výslovným zákonem: „Boží zákon je dvojí. Prvním je uctívat Boha, druhým milovat bližního jako sebe sama“ (Mk 12,30–31; Mt 22,36–40). Zároveň učení o lásce k bližnímu, „miluj svého bližního jako sebe sama“, jasně předává apoštol Jakub: „Víra bez skutků je mrtvá… člověk je ospravedlněn ze skutků, a ne jen z víry“ (Jk 2). Křesťanství má tedy nakonec dvě absolutní učení: lásku k bližnímu a uctívání Boha. Učí etice i víře.
V dějinách se však „láska k bližnímu“ (love your neighbor) a „uctívání Boha“ (obey your God) velmi často střetávaly.
Rysem civilizace Boha je, že víra a etika se nutně navzájem zrazují. Existuje-li jediná cesta, jak by se víra (zákon) a etika (láska) navzájem nevylučovaly, pak je to věřit, že „miluj svého bližního jako sebe sama“ je jediným Božím zákonem. Pak se etika a víra stávají jedním a etika se stává absolutní, něčím, od čeho se nesmíme za žádných okolností vzdálit. Víra viděná z tohoto hlediska má však daleko k definici víry, kterou zastávali lidé Západu. Je to totiž prohlášení, podle něhož etika předchází víru. I apoštol Pavel, který sehrál klíčovou úlohu v šíření křesťanství, skutečně vyvolává zmatek tím, že mezi vírou a láskou jednou hájí víru, jindy lásku:
Víra: Máme totiž za to, že člověk je ospravedlněn ne skutky zákona, nýbrž vírou. (Ř 3)
Láska: Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, ty tři věci, ale největší z nich jest láska. (1 K 13)
Zdá se, že tato učení vznikla v procesu šíření křesťanství. Mnozí myslitelé psali, že Boží zákon zaznamenaný ve Starém zákoně je zákonem, který si lidé představili (či o němž se domnívali, že jej obdrželi od Boha zjevením), a který byl zahalen do zázraků. Skutečně existují rozdíly nejen mezi Ježíšovým historickým životem a Ježíšovým životem v Novém zákoně, jak jej zaznamenali apoštolové, ale i mezi tím, jak Ježíšův život vylíčili jednotliví apoštolové. Tak jako se křesťanství v dějinách skutečně mnohokrát proměnilo, například když bez souvislosti s Ježíšovým učením začalo pod vlivem kultu egyptské bohyně Isidy (Isis) či řecké bohyně Artemidy uctívat Pannu Marii345, zdá se, že i evangelia, když se křesťanství šířilo do jednotlivých krajů Středomoří, přejala mnoho místních věr a mýtů:
Aby nové učení nedráždilo uši lidí, upravili je apoštolové, nakolik jen mohli, podle vkusu lidí své doby a vystavěli je na základech, které byly v té době nejznámější a nejpřijímanější 346
Navzdory důležité úloze Ježíše v etice ukazuje křesťanství, jak je ukazují dějiny, kolísání mezi dvěma posláními: „uctívat Hospodina celým srdcem a celou silou“ a „milovat bližního jako sebe sama“. Láska k bližnímu je sice jedinou etikou lidstva, ale každá denominace a každé společenství ukazovaly, že se řídí spíše vlastní zásadou sebezáchovy než láskou k bližnímu. Učení papežské kurie „Mimo církev není spásy“ ukazuje, že zásada sebezáchovy má přednost před láskou k bližnímu. Stejně je tomu u jednotlivých denominací uvnitř křesťanství. Dějinné křesťanství zakládalo jednu denominaci za druhou. Každá kvůli sebezáchově prosazovala jiné formy a tvrdila, že má pravdu. Voltaire na to upozornil:
Každá sekta, ať je jakéhokoli druhu, je shromaždištěm pochybnosti a omylu. Skotisté, tomisté, realisté, nominalisté, papeženci, kalvinisté, molinisté, jansenisté nejsou ničím než válečnými jmény. V geometrii žádné sekty nejsou; nikdo neříká euklidovec, archimédovec. Je-li pravda zřejmá, nemohou povstat strany a frakce. Nikdy se nikdo nepřel o to, zda je v poledne den. 347
Tento rozpor mezi vírou a etikou ve východní civilizaci tao nenastává. Není v ní totiž místo pro absolutní bytost, která stvořila přírodu, a sama příroda se jako tao stává oporou etiky, pro člověka nejdůležitější. Proto bylo v civilizaci tao žen (仁), tedy láska k bližnímu, filozoficky přijato tak, jak je, jako nejvyšší etika. Rozložíme-li znak 仁, znamená „dva lidé“. Neuznává tedy žádnou autoritu ani učení, které by zasahovalo do vztahu mezi člověkem a člověkem. Rysem východní civilizace tao je, že popírá jakoukoli entitu či hodnotu, která zasahuje do etiky žen. I Bible má stejnou filozofii: „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu.“ A také výslovně stanovená „láska milosrdného Samaritána“ (Samaritan Love): milovat všechny lidi bez ohledu na kmen.
V teocentrismu se však přikázání, podle něhož je Boží příkaz třeba stavět výše než etiku rodinných vztahů, zakořenilo mnohem hlouběji než na Východě. Důležitost zákona se neustále zdůrazňuje v judaismu a opakuje se i v křesťanství. Předznamenává se tu střet s křesťanským přikázáním lásky k bližnímu, s poučením o milosrdném Samaritánovi:
Kdosi mu řekl: Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit. On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Pak vztáhl ruku ke svým učedníkům a řekl: Hle, má matka a moji bratři. Kdokoli činí vůli mého Otce v nebesích, ten je můj bratr, má sestra i má matka. (Mt 12)
V civilizaci Boha byl zákon uctívání Boha nezbytný pro sebezáchovu a nezbytná byla i láska k bližnímu, jediná etika lidstva. Dějiny však ukazují případy, kdy si v západní civilizaci tato dvě učení, náboženství a etika, odporují. Jak se rozporu vyhnout? Je-li absolutní pravda vyjádřena, je třeba, aby byla chráněna před rozporem, hlásat „neomylnost“ (infallibility) jejího vyjádření. To je základ, na němž západní náboženství hlásá neomylnost Bible a církve. Podle logiky „tao kche tao fej čchang tao“ (道可道非常道, tao, které lze vyjádřit, není věčné tao) však absolutní pravdu vyjádřit nelze. Stejná filozofie se vyjadřuje v konfucianismu. Výrok „Vůdce není nádoba“ (Hovory 2,12) v sobě obsahuje myšlenku, že žen nelze vyjádřit metafyzickou teorií. Jádrem je, že žen se neutváří pouhým napodobováním: člověk si je musí osvojit sám. Žen není vědění získané zvenčí učením, nýbrž etika, která musí vyrůst v nás samých a dovršuje se praxí.
Protože tao je věčné, neměnné a nepatří nikomu, dává etice absolutní povahu, a zároveň znemožňuje, aby kdokoli tvrdil, že absolutní etiku má či objevil. Konfucianismus tuto povahu etiky zdůrazňuje, a tím se velmi liší od západního náboženského dogmatu. Meng-c’ vysvětlil: „Věřit všemu, co stojí v Knize dokumentů (書經), je horší, než kdyby žádná Kniha dokumentů nebyla“ (Meng-c’ 7, „Ťin-sin, druhá část“). Konfucius tuto myšlenku vykládá jako ctnost nezbytnou pro společenský život: „Vůdce je v souladu, ale není stejný (和而不同), účastník je stejný, ale není v souladu (同而不和).“ Je to filozofie, podle níž vůdcové mohou jednat společně, i když nesdílejí stejné myšlenky, kdežto účastníci se navenek družně spojují, ale stejné smýšlení nesdílejí. Je to společenská filozofie protikladná západní filozofii projeveného, která zdůrazňuje absolutnost.
Neomylnost se stává dogmatem a nakonec jde cestou, na níž ji skutečnost popírá. Jak se jediná, absolutní a životně důležitá pravda světa dostává k člověku? Přichází od Boha k člověku skrze proroka, který Boha a člověka spojuje. V monoteismu nabývá důležitosti zákon a jeho výchozím bodem je absolutní poslušnost člověka vůči Bohu. Zde vyvstává problém ve skutečném životě. Kdyby v dějinách existoval jediný takový jediný Bůh, který představuje absolutní moc a pravdu, nebyl by problém. Dva až tři tisíce let lidských dějin však ukazují jinou skutečnost.
Co se stane, je-li jediných bohů několik? Judaismus, křesťanství a islám se projevují jako boj mezi jedinými bohy. Dosud žádný jediný Bůh jiného jediného Boha neodstranil. A problémy vznikají i uvnitř jednoho jediného Boha. Vzniknou-li v jednom náboženství odlišné výklady, jaké budou vztahy mezi nimi? Každý nemůže než prohlašovat svůj výklad za absolutní. Boj o sebezáchovu mezi nimi je pak nevyhnutelný. Proto když v monoteismu vznikne více denominací, je boj mezi nimi neméně prudký než boj s jinými náboženstvími. Vzniká zoufalý boj o přežití jako občanská válka uvnitř jedné země. Dokazuje to strašlivý boj mezi protestanty a katolíky v době reformace. Věřící ctí toho, kdo přijal zjevení, jako proroka a poslouchají ho bezvýhradně. Slovo proroka se totiž stává Božím slovem.
Ježíšova úloha spočívá v etice, která přesahuje zákon judaismu, dějinně však křesťanství zanechalo stopy spíše většího lpění na zákoně. Řecké a římské polyteistické soustavy uctívání jiných bohů trpěly. Když se však ve 4. století křesťanství stalo římským státním náboženstvím, byly na Západě podle zákona ve velkém ničeny podoby a sochy jiných bohů než křesťanského. Dějinně bylo křesťanství nejvýlučnějším a nejnesnášenlivějším z náboženství na Zemi.348 A po renesanci zdědili západní metafyzikové nesnášenlivý postoj středověkých křesťanských teologů tak, jak byl. Nejkrajnějšího vyjádření se mu dostalo u Marxe. Aby se vybudovala proletářská utopie „dokázaná“ dějinami, pokládal pronásledování odpůrců za nezbytné opatření: „Marx viděl tento svět černobíle a každého, kdo se k němu nepřidal, bezpodmínečně pokládal za nepřítele. Jasně si uvědomoval, na čí straně stojí, a byl si jist, že bude bojovat za ně a že oni nakonec zvítězí.“349
Jak prohlásil Spinoza, všechny věci ve vesmíru, včetně člověka, existují kvůli sebezáchově. Všechna ostatní vysvětlení, včetně tao a Boha, úlohy mysli, úlohy etiky a zákona, jsou jen obsažena ve všezahrnující zásadě sebezáchovy. Lidé Východu i Západu jako tíž lidé, Homo sapiens, existují a jednají jen kvůli sebezáchově. Podle této zásady sebezáchovy vytvořili lidé Východu a Západu odlišné civilizace a jen se snažili zachovat sami sebe. Filozoficky zásada sebezáchovy zahrnuje vlastní zájem i zájem bližního. My jsme však dlouho tonuli v zásadě sebezáchovy, která vidí jen vlastní zájem. Tato zásada sebezáchovy, která vidí jen vlastní zájem, v civilizaci Boha často využívala pojmu Boha. A při usilování o tento cíl zdůrazňuje úlohu „mysli“. Civilizace Boha takovou situaci často ukazuje. Když se zdůrazní úloha mysli, dochází k oddělení mysli a instinktu. Věřit v nadpřirozeného Boha je možné jen při oddělení mysli a instinktu. Oddělení mysli a instinktu je rubem oddělení člověka a přírody, a to nutně odděluje tebe a mne.
Proto „uctívat Hospodina celým srdcem a celou silou“ nakonec znamená oddělení věřících a nevěřících, tebe a mne. Což skutečně mezi těmi, kdo celým srdcem a celou silou uctívají Hospodina, a těmi, kdo celým srdcem a celou silou uctívají Alláha, nezačala ve středověku válka, která trvá dodnes? „Miluj svého bližního jako sebe sama“ naopak požaduje, abychom neoddělovali tebe a mne. I dva tisíce let křesťanských dějin ukazují, že víra a etika nebyly v souladu. V lidské bytosti pochází nadřazené postavení mysli nad instinktem od Boha. V křesťanském učení má mysl zvláštní postavení, které od Boha dostává jen člověk. Tak západní civilizaci Boha prostoupila filozofie, která ztotožňuje existenci Boha a existenci lidské mysli. A to mělo absolutní vliv na etiku mezi lidmi. Je-li schopnost mysli zobecněna a absolutizována, mění se její závěry snadno ve víru, metafyzickou pravdu či ideologii. Tyto závěry se pak stávají pro člověka nejdůležitějším cílem a absolutní pravdou. Před touto absolutní pravdou musí být etika i jiné ohledy obětovány.
Přijmeme-li výchozí podmínku, že se budeme řídit svobodou nového mozku uvnitř osudu, lidskou podmínkou, kterou představuje starý mozek, a vybudujeme-li na tomto základě etiku, není problém střetu víry a etiky. V tom případě platí humanismus. Láska k bližnímu se stává nedotknutelnou etikou. Neuznáme-li však osud, etika se zhroutí a humanismus se zvrhne v antropocentrismus. Východ tvrdí, že přirozenost existuje, a že v jejích mezích lze etikou a výchovou učinit z člověka člověka. Důležitá je tu etika. Západní teze o čisté desce umožňuje etiku opustit, cílem Východu je utvářet lidi, jejichž základem je etika. Řídíme-li se náboženstvím, metafyzikou a ideologií, někdy přehlížíme či překračujeme nejdůležitější etiku lidstva, „lásku k bližnímu“. Židé, křesťané a muslimové se se svým náboženstvím nenarodili, naučili se je tak, jak bylo, od rodičů. Ani imperialismus, komunismus a fašismus nejsou vrozené, naučili se je od rodičů a ve škole. V náboženských i ideologických válkách se etika „lásky k bližnímu“ přehlíží. Všechny totiž kladou na první místo nebe či utopii, o nichž tvrdí, že stojí výše než láska k bližnímu. Konflikt mezi myšlenkou pokroku a etikou je nevyhnutelný.
Myšlenka pokroku vzniká absolutizací schopnosti mysli. To je rys západní civilizace. Západní civilizace místo toho, aby viděla duševní schopnost jako jednu z biologických funkcí lidstva, má sklon pojímat ji jako zvláštní schopnost a oddělovat ji od všech tělesných schopností, a tak odděluje mysl a instinkt. Vnějším vyjádřením oddělení mysli a instinktu je oddělení člověka a přírody, a naopak vnitřním vyjádřením oddělení člověka a přírody je oddělení mysli a instinktu. Protože je plodem duchovní kultury, která oddělila mysl a instinkt, je přirozené, že má sklon instinkt popírat, přehlížet a pokládat za hříšný. Katolictví tím, že hájilo dědičný hřích, popíralo instinkt ve prospěch mysli, a protestantismus jen změnil vyjádření: rozlišování mysli a instinktu pokračovalo. Ve vztazích mezi lidmi vyvolalo toto rozlišování tím, že oddělovalo věřící a ateisty, sklon oddělovat tebe a mne. Jak vidíme u Kalvína či Luthera, milovat sebe sama bylo pokládáno za hříšné či zakázáno, a u Kanta to nabylo filozofického vyjádření: milovat sebe sama bylo pokládáno za zcela bezcenné.350 Ježíšova slova „Miluj svého bližního jako sebe sama“ se zvrhla v „Miluj svého bližního a nemiluj sebe“, nebo prostě „Miluj jen svého bližního“.
Střet mezi usilováním o vizi, včetně víry, a etikou je nakonec nevyhnutelný. Organizace, které vytvořili ti, kdo hlásají uctívání Boha, se totiž snaží přežít podle zásady sebezáchovy. Dostane-li se láska k bližnímu do rozporu s uctíváním Boha, vzniká nakonec střet zájmů sebezáchovy mezi univerzální etikou lidstva a kněžskou vrstvou, která Boha střeží. Církev kvůli sebezáchově předkládá učení „Mimo církev není spásy“. V době západního dobývání světa, kterou Západ nazývá věkem objevů (Age of Discovery), vyhlásil Západ ve jménu papeže výnosy, podle nichž „je třeba nekřesťany na celém světě učinit otroky“. Lidé Západu tyto výnosy po staletí vítali. Mělo to daleko k Ježíšově etice lásky k bližnímu, k Samaritánovi. Cílem bylo spíše upevnit a rozšířit moc církve či státu. 351
3) Je etika Božím příkazem, nebo radou přírody?
Láska k bližnímu je jedním z nejdůležitějších učení křesťanství. To, co lidi Západu vedlo k lásce k bližnímu, je Boží příkaz. To je základ západní etiky. Láska k bližnímu neslouží vlastnímu sobectví. Proto lidé Západu vidí altruismus jako něco, co vychází z obětování sebe sama. Západní filozofie si myslí, že etika vychází z obětování sebe sama. V západní filozofické soustavě jsou základy, jak uvést altruismus (lásku k bližnímu) a sobectví do souladu v nauce o lidské přirozenosti, slabé.
Protože v západní civilizaci je etika Božím příkazem, nezasahuje-li Bůh do lidských záležitostí, může se člověk od etiky, kterou Bůh přikázal, osvobodit. Není-li Boha, není třeba obětovat vlastní zájem. Jinými slovy vyvstává otázka: „Není-li Boha, proč bych měl milovat bližního?“ Ti, kdo náboženství opustili, se pak začnou ptát, proč by měli etiku zachovávat.
Je těžké pochopit, jak to, že v zemích, jako je Čína, na rozdíl od Evropy, náboženský skepticismus nevyvolal skepticismus etický. 352
I po deismu naráželi západní myslitelé na obtížné problémy týkající se víry a etiky. Comte, který odmítal teologii i metafyziku, volal: „Jediné absolutní je, že všechno je relativní“, a projevoval tak v podstatě stejný postoj jako Dostojevskij se svým „Je-li Bůh mrtev, je všechno dovoleno“; i Nietzsche se prohlásil za ateistu.
„Bůh“, „nesmrtelnost duše“, „vykoupení“, „onen svět“: to jsou pojmy, jimž jsem nikdy nevěnoval pozornost. Neztrácel jsem s nimi čas ani jako dítě. Snad jsem nikdy nebyl dost naivní, abych jim věřil? ··· Ateismus pro mne není výsledkem něčeho, tím méně důležitou událostí v mém životě. Je pro mne samozřejmý, je instinktivní.353
Russell prohlašuje: „Nejsem křesťan“, a i Lin Jü-tchang, který Západu představil jednu tvář čínské civilizace, kdysi prohlásil: „Jsem ateista“ (roku 1959 se ke křesťanství vrátil).354 Tyto postoje ukazují, že nepochopili ani podstatu křesťanství, kterou tak jasně vyložil Spinoza, ani podstatu myšlenky žen (仁), kterou nám s takovým úsilím zanechal Konfucius. Comte, Dostojevskij, Nietzsche, Russell, Lin Jü-tchang a další mohou být z hlediska východního myšlení nikoli ateisty, nýbrž mysliteli neprojeveného. Záporný soud Západu o ateistech je postojem myslitelů, kteří si nedokázali představit rozdíl mezi projeveným a neprojeveným; vychází ze snahy rozebírat světové dění a dějiny filozofie jen ze západního hlediska projeveného a stává se obrovským filozofickým problémem, vlastním jen Západu, zvláště v rovině etiky.
Zdá se, že ani filozof jako Russell nepochopil podstatný rozdíl mezi civilizacemi Východu a Západu. Kdo nepochopí nauku o lidské přirozenosti, která vzešla z východní přírodní filozofie, nemůže pochopit, že etika je projevem sobectví, které slouží nám samým. Tento obtížný problém začínají řešit západní naturalisté. Neuznávají absolutní spojení mezi zjeveným náboženstvím a etikou. Začali chápat, že etika není Božím příkazem, nýbrž radou přírody. I Dawkins vyjadřuje pochybnosti o úloze, kterou západní zjevené náboženství přisuzuje náboženství v etice:
Věřící lidé často pochybují, jak může být člověk dobrý bez náboženství a proč by dobrý měl být. 355
Deismus staví před lidi Západu vážný problém, kde hledat zdroj etiky. Když metafyzika nedokázala vzkřísit křesťanského Boha, kterého už zasáhla středověká teologie, a naopak urychlila jeho rozhodující pád, začali lidé Západu popírat vše absolutní. Zmizení etiky je úkolem, před nímž stojí většina lidí Západu, kteří žili v civilizaci projeveného. Lidé Západu, kteří zažili deismus (理神論) 18. století, Darwinovu evoluční teorii 19. století a tyranii ideologií 20. století, ztratili v etice cestu. Deismus na základě teze, že Bůh existuje, ale lze ho pochopit ne zjevením, nýbrž myšlením mysli, a že myslí lze objevit morálku i pravdu, předkládá jako zdroj etiky kategorický imperativ Kanta (1724–1804), ten však má malou přesvědčivost. Jeho metafyzická stránka, opřená o racionalismus, je totiž velká.
Rousseau (1712–1778) předložil lidskou přirozenost odlišnou od zjeveného náboženství. Tvrdil, že člověk se rodí dobrý, ale lidská civilizace dobrou lidskou povahu kazí. Proto vysvětloval, že pro člověka je důležitá citlivost (sensibility), vyjádření původní lidské přirozenosti. A předložil hypotézu, že jedná-li člověk podle své citlivosti, je všechno dobré, a získal v celém Západě velký kladný ohlas. Vyzývat lidi, aby věřili své citlivosti, znamená tvrdit, že ani jednání, které přehlíží etiku, není problémem, protože je to jednání lidí od původu dobrých. Nakonec vysvětloval, že nejdůležitější u člověka je mít „citlivost a vřelé srdce“.
Tato situace vdechla Evropanům sklon, kterému říkáme „romantismus“. Vychutnávali novou svobodu a začali přehlížet etiku obsaženou v civilizaci, protože měli za to, že to, co člověka kazí, souvisí s civilizací. Rousseau ve Společenské smlouvě tvrdí: „Člověk se narodil svobodný, ale ve společenském životě je spoután řetězy.“ V této době, kdy se hlásal romantismus, se proto na Západě objevují zvláštní lidé. Jsou to ti, kdo Rousseauovu citlivost skutečně uskutečnili v praxi: Rousseau, Sade (1740–1814), Byron (1788–1824), Shelley (1792–1822) a další.
Hlásali život, který se řídí jen vlastní citlivostí, protože za vše špatné může civilizace, kterou lidé dosud vytvořili. Všichni pokládali za samozřejmé půjčovat si peníze od přátel a nevracet je, všichni měli nevázané milostné vztahy a z nevěry si udělali zvyk, jednali, jak jim velely instinkty, pohrdali dodržováním slibů, například věrností, a bouřili se proti citu, jímž je etika a který se společnost snažila zachovat. Rousseau se z mysli a vášně od mysli vzdálil a postavil se rozhodně na stranu vášně. A Rousseau cenil náboženství ne po stránce mysli, nýbrž citlivosti, a podpíral je citem, srdcem, posvátnou bázní, mysticismem a podobně. Sám Rousseau, když všechny své děti svěřil do nalezince, zaujal postoj, že může žít, jak se mu zlíbí, podle své citlivosti.
Po Rousseauovi, když věk ducha přešel ve věk ideologií (Age of Ideology), nahradila deismus ideologie. Etika se stala služkou ideologie. Ideologie věřila, že lidé mohou spoluprací vybudovat na tomto světě ideální svět, utopii. Šlo o to obětovat etiku „prozatím“, aby se dosáhlo cíle, utopie, která měla brzy nastat. Stává se z toho logika, která přehlíží základní směr etiky a ospravedlňuje nelítostnou diktaturu a válku. Příkladem jsou komunismus a fašismus. Komunismus má diktátorský kodex deseti přikázání, který hlásal Karl Marx: deset opatření diktátorské soustavy, napodobujících biblické Desatero. Tento kodex zahrnuje převedení všech výrobních prostředků na stát, konfiskaci veškerého majetku emigrantů a vzbouřenců, převedení všech dopravních prostředků na stát a podobně. Desatero, které se v Bibli stalo normou etiky a vedlo lidi Západu k důslednému dodržování etiky, bylo nahrazeno desaterem diktatury. I Hitler jednal, jak se mu zlíbilo: rozdělení Polska se Sovětským svazem, následná invaze do Polska, útok na Sovětský svaz. Hitler se těmito činy chlubil jako nejúčinnějším způsobem, jak dosáhnout své utopie. Vyhlazování Židů zdůrazňoval jako opatření nezbytné k dosažení téže utopie. Problém je, že tyto činy jsou samy o sobě krajně neetické, a porušují tak „lásku k bližnímu“, kterou předložili proroci lidstva. A protože se utopie ve skutečnosti neuskuteční, stává se ono „prozatím“ do jejího uskutečnění „věčným“ a ničení etiky vystupuje jako největší problém ideologie.
Před deismem byla nejdůležitější etika mezi lidmi poškozována střetem uctívání Boha a etiky; po deismu, kdy se svět stal světem bez Boha, nastala situace bez etiky. Nejenže Desatero a láska k bližnímu, které Bůh stanovil jako zákon, byly otevřeně pošlapávány, ale věk ideologií vytvořil ohromující svět, v němž se nová etika, která je nahradila, „antietika“ sloužící k dosažení utopie, vydávala za „etiku“. Diktatura a etnické čistky se staly jejich „etikou“. Vytvořili svět, v němž se tři ideologie, kolonialismus, komunismus a fašismus, navzájem proplétaly v boji na život a na smrt. Lidé Západu kvůli tomu ve 20. století neváhali rozpoutat dvě světové války. A potom zatáhli svět do studené války.
Od vzniku deismu bloudí mnozí západní myslitelé při hledání původu etiky. Odkud má etika pocházet? Jak jsme rozebrali, Kant se snažil nahradit etiku „transcendentální mravní deontologií“ založenou na mysli. Dostojevskij (1821–1881) volal: „Není-li Boha, je všechno možné“, a snažil se Boha vzkřísit. Nietzsche usiloval o mravního nadčlověka, ne o superhrdinu (super hero) ve smyslu lidských funkcí, nýbrž o člověka, kterého vytvoří jeho vlastní vnitřní vůle, mravně nespoutaného křesťanským učením.
Východní filozofie, jak vidíme v taoismu a konfucianismu, měla od počátku za cíl angažovanost ve skutečnosti založenou na etice. Prvním předpokladem, jak napravit sám sebe, je pochopit soulad sobectví a altruismu. Bez něj nelze vládnout rodině, zemi ani světu: „Napravit sebe, uspořádat rodinu, vládnout zemi, přinést mír světu“ (Velké učení, 8. kapitola). Na Východě se tato filozofie dovršila už před dvěma tisíci lety. Lidské společnosti v zásadě nedodává původní sílu altruismus, nýbrž mocné sobectví. Společnost se však udrží jen tehdy, odráží-li slabý altruismus obsažený v lidské přirozenosti. Veškerá naše filozofie je tedy nakonec spjata s naukou o lidské přirozenosti.
Je-li altruismus pojivem, které vytváří zdravou společnost, stává se lidská společnost něčím, co má k přírodě daleko. Z tohoto dilematu však existuje jedna cesta ven. Může být to, co na první pohled vypadá jako altruismus, z hlediska darwinismu „sobecké“? Jinými slovy, může oběť jednotlivce nakonec posloužit kontinuitě jeho vlastních genů? Odpověď na tato protikladná tvrzení zní ano. 356
Před deismem nebylo vůbec třeba zkoumat člověka. Protože člověk byl učiněn k Božímu obrazu, zkoumat Boha znamenalo zkoumat člověka. Člověk byl bytostí, která se rodí zatížena dědičným hříchem, žije v trápení na světě a nakonec stane před posledním soudem. Když však lidé Západu začali věřit v deismus, podle něhož Bůh do lidských záležitostí nezasahuje, poprvé si začali klást otázku, co je člověk, v rovině přírodní filozofie.
Na Západě tvořili teisté naprostou většinu, v poslední době se však teisté, kteří chodí do kostela, stali menšinou. To však neznamená, že by se z lidí Západu stali ateisté. Nemálo ateistů, aniž by to sami uznávali, patří k neprojevenému: jsou to lidé, kteří se jako Spinoza nakonec prohlašují za teisty věřící v Boha, ale církevní zákon s nimi zachází jako s ateisty. David Mills, autor knihy Atheist Universe, Richard Dawkins, autor Božího bludu, a Christopher Hitchens, autor knihy Bůh není veliký, jsou na Západě ateisty, na Východě však mohou být mysliteli neprojeveného. Věří v absolutní pravdu, ale nevěří ve víru zjevenou skrze proroky, jak ji předkládá zjevené náboženství. Na Západě je odsuzují zastánci projeveného, na Východě se však stávají svobodnými mysliteli neprojeveného, kteří věří v absolutní pravdu.
Jak zachovávat etiku ve světě bez Boha: to zůstává na Západě úkolem mnoha lidí. Odpověď je však třeba hledat ne ve filozofii projeveného, která se dovolává absolutní pravdy, nýbrž ve filozofii neprojeveného. Osmá kapitola Tao-te-ťingu vykládá, jak má člověk žít: „Přátel se s laskavými. Mluv s věrností. Vládni správně. Pracuj, jak nejlépe umíš. Jednej, když přijde vhodná chvíle.“ To je etika tao, kterou může v přírodě najít každý, a ne Boží přikázání.
Východní civilizace se opírá o přírodní filozofii, podle níž etika „pro vlastní prospěch i prospěch druhých“ může i bez Boha zjeveného náboženství sama vzniknout a udržet se. Zdrojem etiky je „osvícený vlastní zájem“, pro druhé i pro sebe. Důležité je, že zdrojem etiky není Boží příkaz, nýbrž zásada sebezáchovy obsažená v lidské přirozenosti, která chrání sama sebe.
Podle lidské přirozenosti má být zdrojem etiky instinkt, a ne mysl, ve fázi, kdy se etika vytváří, má však mysl důležitou úlohu. V této fázi může mysl instinkt ovlivňovat. Ve fázi, kdy mysl instinkt ovlivňuje, musí mít v instinktu oporu: tou je altruismus, který v instinktu existuje. Když zkoumáme lidskou přirozenost, zjistíme, že instinkt obsahuje vedle mocného sobectví i altruismus, slabý, ale skutečný. Podíváme-li se hlouběji, je tento „soulad mocného sobectví a slabého altruismu“ tím, co lidskou společnost dynamicky pohání. Kdyby se člověk rodil s přirozeností složenou z mocného altruismu a slabého sobectví, lidská společnost by se podobala nebi, byla by však naprosto nudná a člověk by neměl žádný důvod žít. Lidská společnost se tak v etice nakonec stává procesem boje a dohody, který probíhá na úrovni jednotlivce, společnosti i vedení státu: těžkým a namáhavým, ale dynamickým úsilím o rovnováhu mezi altruismem a sobectvím prostřednictvím mysli. Tak se utváří konfuciánský vůdce či Spinozův moudrý člověk.
Takovým rozborem docházíme k jedinému závěru: nejdůležitějším prvkem lidské etiky není „mysl“ po způsobu Descarta či Kanta, nýbrž „lidská přirozenost, která zahrnuje instinkt i mysl zároveň“. Docházíme ke Spinozově filozofii, která hájí racionalismus instinktu a mysli dohromady.357 Jestliže zdroj lidského jednání nespočívá v mysli, nýbrž v instinktu, provází mechanismus instinktu člověka jako osud od narození do smrti. Zároveň lidská mysl, protože hraje roli správce instinktu, jej až do okamžiku smrti spravuje ne jako zdroj světla, nýbrž jako zrcadlo.
Máme-li tuto filozofii, která uznává lidskou přirozenost jako zdroj světla, zatímco lidská mysl hraje roli zrcadla, je směr, kterým se má etika mezi lidmi ubírat, dán. To je pojem „svobody (mysli) uvnitř osudu (instinktu)“. Instinkt se uznává, a zároveň výchova lidské povahy rozhoduje o všem, co může člověk po narození dělat. Výchova lidské povahy připadá zcela na odpovědnost jednotlivce. Tato odpovědnost trvá až do smrti: platí tu východní filozofie „Lidský život má konec, vědění konec nemá“. Ponoření do učení, metafyzického objevu či ideologie nemůže výchovu lidské povahy nahradit. „Vůdce není nádoba“ (君子不器). (Hovory 2,12).
Morálka (道德, Moralism) není v souladu se zákony přírody
Filozofie, podle níž morálka není v souladu se zákony přírody, poskytuje ve vztahu k nauce o lidské přirozenosti důležité měřítko. Takovou filozofii lze jen těžko najít v západní civilizaci, které vládne filozofie projeveného. Filozofie projeveného má totiž za to, že lidské záležitosti se řídí proudem dobra a zla, a morálka je v ní proto tím, co posuzuje člověka. Takovou filozofii můžeme najít, vrátíme-li se do řecké doby před Sókratem. U řeckých myslitelů neprojeveného vidíme možnost hájit, že nauka o lidské přirozenosti nemá s morálkou nic společného. Například Karneadés (214–129 př. n. l.), jeden z řeckých myslitelů neprojeveného, se stavěl proti ontologii a determinismu a zanechal názor, že je třeba všímat si nahodilosti a pravděpodobnosti. Řekl, že „morálka není v souladu se zákony přírody“, a vyjádřil názor, že to, čemu říkáme spravedlnost, nemůže být věčné, je iracionální a hájí se jen z potřeby určité chvíle. Byl vyslán do Říma jako člen poselstva a pronesl proslulé řeči: jeden den řeč, která oslavovala spravedlnost, a druhý den řeč, která ji kritizovala, čímž posluchače hluboce šokoval. Karneadova filozofie se řídí naturalistickou teorií, která chce vidět morálku a lidskou přirozenost takové, jaké jsou, a ne racionalismem založeným na mysli. Tvrdil, že je třeba pochybovat o absolutní povaze mravních pojmů, jako je spravedlnost, svoboda a lidská práva, a argumentací poznávat jejich relativitu.
Západ však, řídě se filozofií řecko-římské doby a středověkou křesťanskou filozofií, dal morálce absolutní povahu jako Božímu příkazu. A i se vstupem do osvícenství tuto filozofii projeveného dále pěstoval. Kantova filozofie, podle níž je morálka „transcendentální mravní deontologií“, kterou přikazuje mysl, se přizpůsobila situaci, kdy mysl nahradila Boha, a získala mnoho stoupenců. Kantova filozofie je v souladu s tezí o dobré lidské přirozenosti, kterou hájil Rousseau. Západní filozofie raného novověku byla takto okouzlena tezí o dobré přirozenosti a mravním idealismem.
Proti těmto tvrzením o lidské přirozenosti se objevila empiristická filozofie, která na Západě poprvé postavila protiteorii vůči racionalistům, kteří se kloní na stranu mysli. Jedním z jejích představitelů je Hume (1711–1776). Rozvinul naturalistickou teorii lidské přirozenosti, a protože stála přímo proti náboženské lidské přirozenosti, byl obviněn z kacířství a ocitl se v nebezpečí, mimo jiné před soudem.
Morálka vzněcuje vášně a jednání posiluje či oslabuje. Mysl sama nic nezmůže. Mravnost proto neurčuje naše mysl. 358
Současníci pokládali Huma za ateistu či skeptika. Západní myslitelé ho dodnes řadí mezi skeptiky. Rozšíříme-li však obzor, lze jeho myšlení zařadit ne k zápornému skepticismu, nýbrž k řeckým skeptikům či k východním myslitelům neprojeveného. V Humově době byla západní filozofie v rukou přesvědčených racionalistů jako Descartes a Kant. Měli za to, že vše řídí mysl. Hume se z tohoto proudu vymanil a otevřel nový obzor. Překvapivě zdůraznil důležitost ne mysli, nýbrž instinktu:
Rozum je a má být jen otrokem vášní. Nemůže si nikdy osobovat jiný úřad než sloužit vášním a poslouchat je. 359
Na svou dobu to byla ohromující teorie. I dnes se může mnoha lidem zdát teorií, která budí pochybnosti. Humova etika se dodnes nazývá „etickým antiracionalismem“ (Ethical Anti-rationalism). Humova teorie však má své stoupence. Humovu tezi lze najít už v řecké době. Jak jsme viděli, podobá se tezi Karneadově: „Moralismus (moralism) není v souladu se zákony přírody.“ To, čemu říkáme spravedlnost, nemůže být věčné. Mravnost je iracionální a hájí se jen podle potřeby doby. Například otroctví bylo po tisíciletí, až do 18. století, přijímáno jako racionální etika lidské společnosti. V 21. století se však otroctví stalo nejodpornější etikou lidské společnosti. Etika v mnoha případech závisí na tom, jak vidíme lidskou přirozenost. Zvláště důležitý je vztah instinktu a mysli. O úlohách instinktu a mysli užil Russell výrazů: instinkt je jednání, mysl usměrňování:
Touha, emoce či vášeň (které slovo zvolíte, je na čtenáři) jsou jediné, co lze pokládat za princip jednání. Mysl není zdrojem jednání, nýbrž pouze jeho regulátorem 360
Hodnocení lidské přirozenosti úzce souvisí s tím, jak civilizace Východu a Západu filozoficky hodnotí přísloví „Pomoz si sám a Pán Bůh ti pomůže“. V civilizaci tao to nepředstavuje žádný problém, „neboť je to člověk, kdo činí tao velkým“. Kdo si pomáhá sám, dostává požehnání tao. V civilizaci Boha se však vede spor kvůli představě, že člověk si může pomoci sám jen s Boží milostí (grace). Mají za to, že „Bůh pomáhá těm, kdo si sami pomoci nemohou“, kvůli víře, podle níž Bůh učinil člověka a řídí všechny lidské záležitosti. Přísloví „Pomoz si sám a nebe ti pomůže“ bylo na Východě po dva tisíce let důležitým příslovím pro pěstování lidské povahy. Na Západě se však po svém vzniku v Ezopových bajkách před naším letopočtem ve středověku ztratilo, dokud je v 18. století znovu nerozšířil deista (理神論者) Benjamin Franklin.
Filozofie lidské přirozenosti Locka a Adama Smithe do velké míry závisejí na náboženství. Lidské úsilí je důležité, silná je však filozofie, podle níž se nakonec musíme spolehnout na Boží moc. A ať člověk dělá cokoli, protože je to člověk, kterého učinil Bůh, spoléhají na optimismus, podle něhož nakonec vše dobře dopadne. Ve své víře totiž věří, že „Bůh je laskavý“. Civilizace tao se však opírá o filozofii negativní teologie: „Tao není laskavé.“ Věří tedy, že lidské záležitosti nevyřeší tao, nýbrž že je nakonec musí v mezích tao vyřídit člověk. Není to optimismus, nýbrž realismus. Podle východního myšlení nepomůže nebe ani člověku, který si nepomůže sám. Filozofie Boha a tao jsou v zásadě spjaty s naukou o lidské přirozenosti, která vymezuje, „kdo jsme“.
4) Co je altruismus? Západ: obětování vlastního zájmu vs. Východ: osvícený vlastní zájem
Altruismus je nezbytný k udržení společenského řádu i k vnitřnímu míru jednotlivce. Konfucianismus i křesťanství činí altruismus jádrem lidských záležitostí. Co je altruismus? V rozboru altruismu vykazují Východ a Západ zásadní rozdíl, pokud jde o lidskou přirozenost. Ve východní civilizaci je altruismus druhem vlastního zájmu: vlastním zájmem osvícené povahy, který slouží sobě tím, že slouží druhým. Osvícený vlastní zájem, tedy altruismus, je lidské přirozenosti vlastní. Podle nauky o lidské přirozenosti západní civilizace altruismus v lidské přirozenosti není. Altruismus je Božím příkazem. Sobectví je celou lidskou přirozeností. Altruismus se stává zvláštní etikou, která vyvažuje lidskou přirozenost a vzniká z Božího příkazu či z příkazu mysli. Je altruismus lidské přirozenosti vlastní, nebo je to Boží příkaz (či etika založená na mysli), který s lidskou přirozeností nesouvisí? To je rozdíl mezi Východem a Západem v pojetí altruismu.
Na Západě se altruismus chápe jako stav, kdy se člověk vzdal vlastního zájmu a nahradil ho. Mezi vlastním zájmem a altruismem nezbývá než si zvolit jedno. V západní civilizaci je altruismus obětováním sebe sama. Ve vztahu vlastního zájmu a altruismu se znovu ukazuje rozdíl mezi východní filozofií „vzájemného doplňování“ a západní filozofií „protikladu“. Hledáte-li altruismus (altruism) v západních slovnících či textech, užívá se jednotně ve smyslu toho, co jde proti vlastnímu zájmu, co slouží jen druhým, co není pro sebe. Altruismus v sobě nese význam „nebýt pro sebe“ (selflessness or unselfishness). I Bible vyjadřuje protiklad altruismu a vlastního zájmu.
Žádný nehledej svého, ale jeden každý toho, což jest bližního. (1 K 10,24)
Tato filozofie, po zákonu zjeveného náboženství, byla beze změny převzata i racionalismem osvícenství, podle něhož lidská mysl může zaujmout místo Boha. Filozof osvícenství Kant definoval „pravou mravní lásku“ jako „praxi ve službě druhým“. Zdůrazňoval, že s člověkem je třeba zacházet „jako s cílem, a ne jako s prostředkem“, což je v souladu s touto filozofií. Jako výchozí bod etiky hájil Kant mravní deontologii (deontology) založenou na kategorickém imperativu (categorical imperative), který spočívá na mysli. Měl za to, že člověk se rodí s mravním zákonem ve své mysli. V rámci filozofické soustavy deismu osvícenství, podle níž Bůh do lidských záležitostí nezasahuje, byla tato Kantova filozofie západními racionalisty oslavována jako „koperníkovský obrat“ (Copernican Revolution). Nakonec je to však podoba, v níž „Boží zákon“ nahradila „lidská mysl“.
Východ rozebírá altruismus jako „osvícený vlastní zájem“ (Enlightened self-interest). Altruismus je prvkem nezbytným k usilování o trvalý, dlouhodobý vlastní zájem. Obecné dobro (共同善) se stává osvíceným vlastním zájmem. Ve východní filozofii se jen těžko najde západní protikladný požadavek vzdát se kvůli obecnému dobru vlastního zájmu a usilovat o zájem druhých. Na Východě obecné dobro znamená usilovat o vlastní zájem i o zájem druhých zároveň. To je rozdíl mezi důležitostí „já“, kterou hájí individualismus, a důležitostí „my“, kterou hájí relacionismus. Protože jádrem východní civilizace je důležitost „my“, opřená o relacionismus, je možné obecné dobro, které hájí můj zájem i zájem druhých zároveň. Konfucius vykládá v Hovorech podstatu obecného dobra, tedy osvíceného vlastního zájmu:
Chceš-li prosadit vlastní zájem, prosaď spolu s ním i zájem druhých. Přeješ-li si něco, uskutečni zároveň i to, co si přejí druzí. (Hovory 6,30)
Důležité tu není „obětovat sebe“, nýbrž usilovat „kvůli vlastnímu zájmu i o zájem druhých“. Je to vztahová filozofie, podle níž je brát ohled na zájem druhých nakonec nejlepší i pro vlastní zájem. Západní teze „Žádný nehledej svého, ale jeden každý toho, což jest bližního“ vychází ze západního protikladného oddělení sebe a druhých. Z pohledu východní civilizace, založené na vzájemném doplňování, je realistické jen „usilovat o vlastní zájem a zájem druhých zároveň“. Protikladná teze západní etiky předpokládá lidskou přirozenost, která je v rozporu s „instinktem sebezáchovy“. Protikladné tvrzení, že je třeba se vzdát sebe, abychom sloužili druhým, postrádá realismus. Etika musí být nakonec pro nás samé. Sün-c’ vysvětluje, že etika a zákon jsou tu pro „nás“. Etika je tedy osvíceným vlastním zájmem, nezbytným pro sebezáchovu:
Představme si například, že bychom odstranili veškerou etiku a zákony, odstranili všechno, co dělá vláda, i jakoukoli možnost trestu, a podívejme se, jak by se lidé chovali. Silní by trápili a utiskovali slabé. Většina by škodila menšině a snažila se ji vyhubit. Etika i řád by zmizely. Společnost by se vydala na cestu zkázy. (Sün-c’ 23,7)
Etika nakonec patří k lidské přirozenosti, jíž je sebezáchova. Na Východě není etika ani mravním příkazem, ani obětováním sebe. Je osvíceným vlastním zájmem, který patří k sebezáchově. Zdá se, že Západ nyní začíná takto filozoficky uvažovat.
Biologická skutečnost sebezáchovy vytváří lidskou etiku. Kvůli nezcizitelné potřebě chránit sami sebe musíme pomáhat, aby byli chráněni i druzí. Selžeme-li v tom, zahyneme sami, protože sami zradíme a opustíme měřítko obsažené v základní zásadě sebezáchovy. 361
Člověk se na rozdíl od kteréhokoli jiného živočicha rodí s chamtivostí. Chamtivost může vyléčit etika. Jak jsme viděli, všichni velcí průkopníci lidstva předložili jako měřítko etiky lásku k bližnímu. Ve východní civilizaci není etika Božím příkazem, nýbrž přichází přirozeně z vlastního procitnutí.
Že se tao ctí a ctnost (德) váží, není dáno žádným příkazem, nýbrž děje se to samo sebou. (Tao-te-ťing, kapitola 51)
Ve východní civilizaci nepochází etika od Boha, nýbrž z přírody. Je to etika tao, která chce vidět přírodu takovou, jaká je, a učit se od ní. Pojem souladu vlastního zájmu a altruismu, vlastní východní civilizaci, je filozofie, kterou Západ nemá. Lidé Západu spoléhali v etice na Boha. Lidé Východu spoléhají v etice na přírodu: následují tao, které příroda člověku předkládá. Tao předkládá způsob, jak uvést vlastní zájem a altruismus do souladu.
Ústředním úkolem východní nauky o lidské přirozenosti je, jak zacházet s mocným sobectvím a slabým altruismem, které v lidské přirozenosti existují. Konfucianismus i taoismus pojímají altruismus jako osvícený vlastní zájem, který slouží nám samým. Altruismus tedy není obětováním vlastního zájmu, nýbrž nakonec jeho součástí. Konfucius předkládá soulad vlastního zájmu a altruismu jako důležitou ctnost výchovy lidské povahy: „Chceš-li sám obstát, pomoz obstát i druhým“ (Hovory 6,30). Tak jako příroda zachovává biologickou rozmanitost, udrží člověk rovnováhu jen tehdy, naučí-li se kvůli sebezáchově omezovat sobectví a uplatňovat altruismus. I Tao-te-ťing mluví o přírodním řádu, který udržuje rovnováhu: „Příroda ubírá tomu, čeho je mnoho, a přidává tomu, čeho je málo“ (Tao-te-ťing 77).
Příbuzenský výběr a reciproční altruismus
Západní vědečtí filozofové v poslední době poskytují teorii založenou na naturalismu, která podpírá „osvícený vlastní zájem“, jejž hájí východní civilizace. S objevem, kterému západní vědci říkají „příbuzenský výběr“ (Kin selection) a který byl učiněn ve druhé polovině 20. století, nabývá osvícený vlastní zájem pevného vědeckého zdroje. Příbuzenský výběr dokazuje na úrovni lidské přirozenosti, že zdroj etiky nespočívá v mysli, nýbrž v citu. V tom kontrastuje s Kantovou filozofií, která je na Západě v oblibě. Příbuzenský výběr se řídí spíše filozofickou soustavou Davida Huma než Kantovou. Hume tvrdí, že lidská etika je omezena lidskou přirozeností, s níž se člověk rodí, Kant naopak tvrdí, že etika je plodem svobodné mysli, kterou neomezuje přirozenost, jíž je cit. Kant viděl etiku jako něco, co vychází zcela z mysli. Hume měl za to, že etika nespočívá na mysli, nýbrž na instinktu.
V myslích některých západních myslitelů konečně nacházíme zárodek osvíceného vlastního zájmu. Mravní soud nepochází z mysli: začali tvrdit, že jeho zdrojem je cit. Britský biolog Hamilton předložil roku 1964 myšlenku příbuzenského výběru. Vycházela z objevu, že altruismus patří ke genetickému výběru, který slouží nám samým. S tímto objevem o lidské přirozenosti se na Západě poprvé objevuje filozofie, podle níž se příbuzenský výběr řídí vlastním zájmem. Profesor Dawkins vykládá altruismus jako něco, co patří veskrze k sobectví.
I když se příbuzenský výběr na první pohled zdá vycházet z altruismu, na úrovni biologických genů je projevem důsledného sobectví. 362
Geneticky má člověk velmi sobeckou přirozenost, která altruismus projevuje jen výjimečně. Je to tvrzení, že lidská přirozenost se rodí s mocným sobectvím a slabým altruismem.
Geny, které jsou geneticky úspěšné, působí velmi sobecky. Proto i člověk jedná sobecky. Výjimečně však mohou být naše sobecké cíle dosaženy, projevíme-li omezený altruismus. Důležitá jsou slova výjimečně a omezený. Ať si to přejeme sebevíc, je třeba uznat, že věci jako všeobecná láska či obecný blahobyt v evoluci, kterou ovládají naše geny, neexistují. 363
Přesto musíme pěstovat altruismus a ohleduplnost jako etiku proto, že sobectví, s nímž se rodíme, je velmi mocné. Soužití mocného sobectví a slabého altruismu je skutečností lidské přirozenosti, které se nemůžeme vyhnout.
Musíme horlivě učit ohleduplnosti a altruismu, protože se rodíme sobečtí. Pak mohou geny ovládané naším sobectvím uplatnit funkci, která sobectví tlumí a která u jiných živých bytostí nemá šanci existovat. 364
Altruismus vzniká u člověka i u zvířat stejně. Příbuzenský výběr je logika, podle níž člověk, když se obětuje a pomáhá příbuzným, dlouhodobě a geneticky rozmnožuje geny, které jej tvoří, i když sám zemře. Reciproční altruismus (Reciprocal altruism) je altruistické chování, při němž si nepříbuzní jedinci vzájemně poskytují pomoc. Ve zvířecím světě se takové altruistické chování neoslavuje jako eticky dobré. Altruismus je druhem vlastního zájmu. Reciproční altruismus se však oslavuje jen v lidské společnosti. S ohledem na to se v západní civilizaci, která altruismus pojímala jen jako obětování sebe, objevil výraz „reciproční altruismus“, aby se tato otázka vyřešila. Profesor Gould to vysvětluje takto:
Podle Darwinovy evoluční teorie mohou být paradoxně evolucí vybrány altruismus i sobectví. Altruismus může vytvářet prospěch jednotlivce, protože s druhými ustavuje vztahy vzájemné povinnosti nebo pomáhá příbuzným, a tak umožňuje kopírovat geny altruismu. 365
Nakonec tedy i reciproční altruismus patří ke konečnému cíli sebezáchovy. Pod touto tezí v člověku soužije mocné sobectví a slabý altruismus a my žijeme uprostřed těchto vlastností. Profesor Gould vidí v tomto soužití jakousi hru vězňova dilematu:
Mezi sobectvím a altruismem tedy živočichové, rostliny i lidé hrají hru „vězňova dilematu“. Jejím cílem je sebezáchova. 366
Rozšíříme-li tuto hru na celou společnost, vidíme, že na Zemi existují civilizace prosperujících společností i civilizace společností, které neprosperují. Úspěšné společnosti mají civilizaci, která učením šíří reciproční altruismus obsažený v genech. Protože altruismus je ve srovnání s mocným sobectvím velmi slabý, funguje ve společnosti v rovnováze se sobectvím jen tehdy, posílí-li se učením.
Ve společnosti, která dobře funguje, existuje reciproční altruismus. Tato logika může patřit ke genům, nebo může být osvojena učením. 367
Viděli jsme, jak odlišné filozofie altruismu mají civilizace Východu a Západu. Konfucianismus a taoismus činí z praktikování recipročního altruismu, tedy z výchovy lidské povahy, nejvyšší cíl učení. Východ hodnotil altruismus jako osvícený vlastní zájem a vytvořil o něm civilizační konsenzus. Doba, kdy se tato filozofická soustava usadila v jádru civilizace, bylo 5. a 4. století př. n. l.: okamžik, kdy byla na Východě ustavena nauka o lidské přirozenosti.
Západ viděl vlastní zájem a altruismus v boji a měl za to, že altruismus lze člověku vdechnout jen s pomocí moci náboženství. Toto zjevené náboženství se dále vyvíjelo přes osvícenství až k deismu, a západní myslitelé v poslední době opustili „náboženskou etiku“ a dospěli k filozofii přirozeného „osvíceného vlastního zájmu“, tedy „recipročního altruismu“. Tímto procesem nachází západní nauka o lidské přirozenosti první bod shody s východní naukou o lidské přirozenosti v rovině přírodní filozofie.