Od kdy vládne Západ světu?

1) Záporné hodnocení východní civilizace Západem

Z historického hlediska hodnotil Západ východní civilizaci po dlouhou dobu kladně. Proč tedy tuto důležitou a zajímavou skutečnost tak málo známe? Důvod je prostý. Kladné hodnocení východní civilizace Západem v raném osvícenství se v pozdním osvícenství obrátilo o sto osmdesát stupňů a změnilo se v záporné. Doba po osvícenství se shoduje se západní průmyslovou revolucí. S průmyslovou revolucí začal Západ fyzicky dobývat Východ: západní mocnosti postupovaly na Východ (西勢東漸). Před západními loděmi vyzbrojenými párou a děly padaly dřevěné lodě Východu jako myši před kočkou. Hodnocení Východu Západem se před průmyslovou revolucí a po ní změnilo v hodnocení založené ne na civilizaci, nýbrž na vědě a technice. Drtivé postavení Západu se přirozeně stalo podnětem ke změně hodnocení východní civilizace z kladného na záporné.

V raném osvícenství, kdy západní panovníci třímali absolutní moc a do podrobností zasahovali nejen do myšlení jednotlivců, ale i do hospodářského života, uviděli západní myslitelé na Východě vládu, v níž byl panovník vázán etikou a své zasahování do života lidu omezoval na minimum. Proto usoudili, že východní panovník ztělesňuje vzor, o který tehdy Západ usiloval: „osvíceného despotu“ (enlightened despot). V pozdním osvícenství však západní myslitelé začali snít ne o monarchii, nýbrž o republice, za vzor si vzali řecko-římskou demokracii a své hodnocení východního osvíceného despoty začali obracet v záporné. Jak západní myslitelé snili o republice, nahrazovaly zvědavost a přízeň k čínskému despotovi odsudky a odpor.

Diderot (1713–1784), který jako vůdce francouzských encyklopedistů vedl osvícenství, je představitelem osvícenských myslitelů, kteří změnili názor. Zpočátku stavěl východní civilizaci na roveň západní a hodnotil ji kladně, zvláště po stránce náboženství a etiky. Později však čínské věci znevažoval jako nevědecké a plné předsudků. Prohlásil, že Západ má napodobovat Rousseauova „ušlechtilého divocha“, a ne už čínskou přírodní filozofii. Také Helvétius (1715–1771) byl jedním z myslitelů, kteří změnili názor. Opustil příznivé hodnocení čínského osvíceného despoty a kritizoval čínského císaře jako neosvíceného utlačovatele. Také Rousseau (1712–1778) a Condorcet (1743–1794) začali Čínu kritizovat; měli za to, že nedostatek svobody brzdí její politický a etický rozvoj. Zvláště Montesquieu (1689–1755) vymezil samu východní civilizaci jako postrádající pojem svobody. Kritizoval čínské zřízení jako utlačovatelský režim založený na strachu a tvrdil, že na Východě pojem politické svobody neexistuje.

V 19. století se Západ soustředil na kolonizaci Východu, posledního cíle svého dobývání světa. Východ se před drtivou vědou a vojenskou silou Západu bezmocně zhroutil. Východ se ocitl v nevídané situaci: v okupaci Východu západními mocnostmi, v postupu Západu na Východ. Západ přirozeně začal Východ hodnotit a vnímat ještě zápornějším způsobem. Na vlně fyzické nadvlády vznikly na Západě i myšlenky a filozofické soustavy, které ji myšlenkově podpíraly. Tento proud systematizovali západní filozofové dějin.

Změna západního pohledu na Východ se brzy přelila z oblasti myšlení do rasových předsudků. V raném osvícenství, kdy Západ pokládal východní myšlení za nadřazené vlastnímu a klonil se k němu, byli lidé Východu řazeni mezi „bělochy“. Po pozdním osvícenství, a zvláště když se uskutečnilo západní dobytí světa, se však lidé Východu proměnili ve „žlutou rasu“.³⁶⁸ Zdůrazňovalo se, že jsou nejen civilizačně podřadní západním bělochům, ale že se to z rasových důvodů nemůže změnit. Šlo nakonec o ospravedlnění západního dobývání a vykořisťování světa. Zde se mezi lidmi Západu vyvinula myšlenka, že dobýt svět a vést jeho necivilizované části je „břemenem bílého muže“. I ve vztazích mezi Východem a Západem se tento postoj postavil proti Leibnizově naději a optimismu ohledně výměny mezi Východem a Západem. Začal převládat názor, že Východ a Západ mají velmi odlišné civilizace a že protože Západ je daleko napřed, je něco jako výměna zbytečné. Anglický básník Kipling to shrnul ve své básni „Balada o Východu a Západu“ (Ballad of East and West), vydané roku 1889:

Východ je Východ a Západ je Západ, a ti dva se nikdy nesetkají, dokud nestanou země a nebe před soudnou stolicí posledního soudu.³⁶⁹

Tato nálada zahrnovala i revizi dřívějších kladných hodnocení Východu. Například se zásadně změnilo hodnocení mongolské říše, která měla rozhodující a kladný vliv na západní renesanci a sklízela chválu západních myslitelů. Stalo se to v novověku a v moderní době, zvláště v době průmyslové revoluce 18. století a následného dobývání světa. Mezi západními mysliteli byli lidé, kteří po staletí hodnotili Mongoly a Čingischána kladně: ve 13. století, v Čingischánově době, i bezprostředně poté v renesanci 14. a 15. století až do osvícenství 17. a 18. století. Tato dřívější hodnocení byla ve velkém revidována a nakonec dospěla k hodnocení rasovému.

Téměř všichni evropští vědci přijali rozdělení lidstva do tří velkých ras: africké, asijsko-mongolské a evropské… A ve srovnání s nejvyvinutější evropskou bílou rasou začali být asijští Mongolové popisováni jako opoždění, kteří přestali růst ve stadiu novorozence… Poté se s nimi zacházelo jako s bytostmi velmi blízkými orangutanovi… a v medicíně se dokonce mentálně opožděným začalo říkat mongoloidní (Mongoloid).³⁷⁰

Tento rasový předsudek není novým sklonem, nýbrž má v západní civilizaci kontinuitu. Vrátíme-li se do řecké doby, objevuje se v takzvaném řeckém „orientalismu“, který Východem opovrhoval. Toto myšlení se na Západě v novověku a moderní době rozšířeně reprodukovalo. Podřadnost „Orientu“, která se projevila v boji mezi starověkým Řeckem a Persií, se rozšířila na celý svět, aby se srovnáním od ní odlišily jiné rasy od Západu a vyjádřila se nadřazenost Západu.

Tragédie Peršané, uvedená roku 472 př. n. l., zdramatizovala perské války a je dobrým příkladem toho, o čem Řekové přemýšleli, když se stýkali a střetávali s perskou říší… Proti perskému despotismu a hierarchii, nesmírnému bohatství a přepychu, přemíře ve vyjadřování citů, nepořádku a zbabělosti postavila řeckou demokracii a rovnost, šetrnost a střídmost, sebekázeň a řád, odvahu… Hérodotos, dědic rozboru a výkladu Peršanů, dále rozvinul dichotomie Západu a Východu, Evropy a Asie, Řeka a ne-Řeka, despotismu a demokracie. Tak vznikla ideologie, podle níž jsou první nadřazení druhým. V této tradici začal orientalismus. ³⁷¹

Představitelem západních historiků, kteří v nedávné době orientalismus znovu rozšířili, je Wittfogel (1896–1988). Ve svém díle Orientální despotismus (oriental despotism) usoudil, že ve většině oblastí kromě Evropy se rozvinuly „civilizace založené na vodních zdrojích a zemědělství“ (hydraulic civilization), které všechny zplodily despotismus. Předložil tak myšlenku vidět civilizace Předního, Středního i Dálného východu, a dokonce i dalších oblastí, jako despotismy, spojit je pod orientalismus a srovnávat je se Západem: právě dichotomii „Západ a zbytek světa“. Vydal knihu, která přesně odpovídala duchu doby, kdy Západ, rozšířený do světa, požíval neporazitelného postavení. Jeho kniha upoutala pozornost lidí Západu a začala být hojně citována.

Hodnocení mongolské říše, Mongolů a mongolského míru (Pax Mongolica), jak je dnes známe, neodráží historická fakta, nýbrž je to hodnocení zahalené rasovými předsudky, vzniklé v novověku a moderní době. Teprve zcela nedávno začala být tato zkreslení na Západě zčásti napravována. Před rokem 2000, třetím tisíciletím lidstva (the Third Millennium), označil list Washington Post osobnost, která ve druhém tisíciletí, v tisíci letech od roku 1000 do roku 1999, zanechala v dějinách největší stopu. Byl to Čingischán.

Předsudek orientalismu podporuje situaci, kdy se zavírají oči i uši před veškerou skutečnou hodnotou, která je východnímu myšlení vlastní. Pro budoucnost lidstva je třeba porozumět filozofickým soustavám východního myšlení, které se od západní civilizace liší: jeho kosmologii, vztahu člověka a přírody, univerzální etice a pojetí lidské přirozenosti. K tomu se musíme ohlédnout za podstatou východního myšlení, které v 17. a 18. století, v době osvícenství, proniklo na Západ a bylo tam vřele přijato a ceněno. Zvláště je důležité tím prozkoumat, jak se liší politicko-ekonomické myšlení Východu a Západu.

2) Východ a Západ před průmyslovou revolucí

Obraz nadřazenosti Západu nad Východem vytvořili převážně lidé Západu. Na Východě se rozšířil a byl přijat téměř beze změny. Proto snadno začneme vidět Východ jako něco, co za Západem dějinně vždy zaostávalo. Historikové a myslitelé však popsali, v čem se tento obraz od skutečnosti liší. Wells projevuje ve srovnání Východu a Západu vyvážený historický pohled:

Čína byla dlouho nadřazena Západu. Lze říci, že západní svět začal Čínu znovu dohánět teprve v 16. a 17. století, s objevem Ameriky, šířením tištěné knihy a vzdělání a s úsvitem moderní vědy. Za vzkvétající dynastie Tchang, za umělecké, ale poněkud zpustlé dynastie Sung (960–1279) a za kultivované dynastie Ming (1368–1644) byla Čína prosperující a šťastná a její kultura a umění předstihovaly kteroukoli jinou zemi. ³⁷²

I Needham (1900–1995), známý jako jedna z největších západních autorit na čínskou civilizaci, vyjadřuje ve své knize o vědě Číny a Západu svůj názor na vztahy Východu a Západu. Píše, že my, kdo žijeme ve druhé polovině 20. století, jsme stále tak ovládáni myšlením 19. století, že nevíme, že ještě před třemi či čtyřmi staletími byla Čína zemí, kde se žilo lépe než v Evropě.³⁷³ Vysvětluje, že nevíme, že od 1. století př. n. l. do 15. století n. l. byla východní civilizace v uplatňování poznání přírody na praktické lidské potřeby mnohem účinnější než západní civilizace. ³⁷⁴

Po skončení druhé světové války navrhl Needham roku 1948 nakladatelství Cambridgeské univerzity dílo o čínské vědě a civilizaci; plán byl přijat a on zahájil rozsáhlý výzkum a psaní o čínské vědě a civilizaci. V tomto výzkumu vyložil východní vynález litiny (techniky, při níž se železo roztaví a odlévá do daných tvarů, užívané k výrobě nádob či děl), radlice a třmenu. Třmen byl vynalezen na Východě kolem 3. století a na Západ se dostal ve středověku. Užívání třmenu nepředstavitelně zvýšilo pohyblivost a bojeschopnost člověka na koni. Vynález třmenu je tak důležitý, že jeho přínos k rozvoji civilizace se podle některých hodnocení dá srovnat s vynálezem kola či knihtisku. A dokázal, že dobře známé vynálezy, papír, střelný prach, knihtisk a kompas, byly všechny učiněny v Číně.

Až do poloviny 20. století však nejen na Západě, ale i ve většině světa lidé věřili, že většina těchto vynálezů vznikla na Západě.³⁷⁵ Po polovině 20. století se díky Needhamovu výzkumu mezi západními intelektuály přijalo, že tyto důležité vynálezy pocházejí z Východu. To vzápětí vedlo na Západě, s Needhamem v čele, k otázce: proč se tedy Čína se svou civilizací, vědou a technikou, které byly o tisíc či o několik set let napřed, nerozvíjela dál a nechala se Západem dohnat?³⁷⁶ Tato důležitá otázka, známá jako „Needhamova otázka“ (Needham’s Question), zaměstnávala v polovině 20. století mnoho západních vědců a myslitelů.³⁷⁷ Wells si ji kladl už před Needhamem:

Proč Čína, která toho tolik dokázala, už nic dalšího nedokázala? V tomto období Čína vyplouvala na moře a vedla značný zahraniční obchod. Proč Čína neobjevila Ameriku či Austrálii? ³⁷⁸

Myslitelé, kteří zkoumali dějiny, jako Needham a Wells, věděli, že v dlouhých dějinách trvalo dlouhé období, kdy byla východní civilizace nadřazena Západu. V posledních dvou až třech staletích, kdy Západ Východ ve všem drtivě převyšoval, však tento pohled na vzájemné postavení civilizací neměl relevanci. Nakonec nejen na Západě, ale i na Východě téměř všichni pokládali historický fakt šíření východní civilizace na Západ za neuvěřitelný a nepřikládali mu velký význam. Ještě na konci 20. století, dokud se dějinný vzestup východních ekonomik výbušně neuskutečnil, převládal tento pohled na Východě i na Západě.

Wells ani Needham, oba lidé Západu, by však sotva lehkovážně vyslovili příznivé hodnocení, podle něhož Východ v kultuře dlouho předstihoval Západ; a soudě podle jejich rozsáhlých historických znalostí to nemůže být vymyšlený příběh. Prozkoumáme-li dějiny pozorně, byl tento pohled Wellse a Needhama na Východ ve skutečnosti na Západě před 18. stoletím převládající. Příkladem je Adam Smith. Adam Smith ve svém Bohatství národů, napsaném roku 1776, popisuje prosperitu Číny. Popisuje ji jako jednu z nejbohatších zemí světa 18. století:

Čína je jednou z nejbohatších zemí světa, tedy jednou z nejlidnatějších, s nejúrodnější půdou a s lidmi nejpracovitějšími a nejvzdělanějšími. Zdá se však, že se dlouho neměnila. Když ji Marco Polo před pěti sty lety navštívil, popsal její kulturu, průmysl a početné obyvatelstvo, a dnešní cestovatelé po Číně zaznamenávají podobné věci. Zdá se, že Čína už dávno vytvářela největší bohatství, jaké jí její zákony a instituce dovolují.³⁷⁹

Přijmeme-li tento pohled Wellse, Needhama a Adama Smithe, dospíváme k velmi zajímavému a důležitému historickému pohledu: Západ Východ skutečně dohnal a získal převahu jen v posledních dvou až třech staletích, tedy od 18. století. Dospíváme tak k závěru, že se nesmíme uzavírat do převládajícího západního pohledu omezeného na poslední dvě staletí. Jako zajatci situace 19. a 20. století nemůžeme ani pochopit minulost, ani navrhnout budoucnost, která se rozvine ve 21. století. Je třeba ohlédnout se za dlouhými dějinami před 19. a 20. stoletím a prozkoumat vzestupy a pády Východu a Západu.

Před renesancí: šíření východní kultury na Západ

Civilizace Východu a Západu se po tisíciletí vyvíjely v zásadě odděleně, dokud se Západ v 19. století skutečně nepřiblížil k Východu. Základní stupně, které tvoří skutečnou civilizaci, písmo, užívání kovů, společenská organizace, zjevené náboženství, přírodní filozofie, vyvinuly Východ a Západ všechny odděleně, každý zvlášť, a ne těsným vzájemným vlivem či přínosem zvenčí.³⁸⁰ Obě civilizace spojovala jen tenká hedvábná stezka. Každý kulturní prvek předávaný mezi Východem a Západem musel touto krajně úzkou cestou projít horstvy Střední Asie, a nemohl proto než ztratit všechny rysy kromě podstatných. Hedvábná stezka byla příliš úzká a příliš dlouhá na to, aby mezi Východem a Západem umožnila těsné myšlenkové vzájemné ovlivňování.³⁸¹

Na rozdíl od toho, co si často představujeme, bylo na hedvábné stezce stejně důležité moře jako souš. Proto odborníci soudí, že výraz silk route, který znamená průchod, je přesnější než silk road, který vyjadřuje jen pozemní cestu. Hedvábná stezka, složená z pozemních a námořních cest spojujících Východ a Západ, byla skutečně otevřena v 1. století př. n. l. a stala se obchodní spojnicí mezi Východem a Západem. Až do roku 1497, kdy Vasco da Gama otevřel přímou námořní cestu mezi Východem a Západem spojující Atlantik a Indický oceán, sloužila přes 1 700 let jako jediná spojnice Východu a Západu.

Po hedvábné stezce putovaly hlavně lehké a drahé cennosti. Po tisíciletí se na Západ prodávalo čínské hedvábí a koření a ze Západu se do Číny vozilo sklo a drahé kovy, jimiž se hedvábí kupovalo. Hedvábí bylo zdaleka nejdůležitějším zbožím. Proto se této cestě začalo říkat hedvábná stezka. V 1. století př. n. l., kdy se moc čínské dynastie Chan a římské říše na Východě a na Západě upevnila a rozšířila, začala hedvábná stezka fungovat naplno.

Z této doby existují v Číně záznamy, které římskou říši nazývají Ta-čchin (大秦國). A v literatuře římské doby jsou zprávy, že se čínské hedvábí prodávalo do Říma ve velkém. Řím to dokonce znepokojovalo:

Římský senát opakovaně z hospodářských i mravních důvodů schválil zákony, které římským občanům zakazovaly nosit hedvábné oděvy, nedodržovaly se však. Aby se mohlo dovážet hedvábí z Číny, odtékalo totiž z římské říše do Číny velké množství zlata. Z mravního hlediska byly hedvábné šaty odsuzovány jako přepychové a nemravné.³⁸²

Seneca, římský senátor 1. století n. l., zanechal o „nemravné stránce“ hedvábných oděvů toto svědectví:

Nevím, zda lze nazývat oděvem hedvábné šaty, které neskrývají křivky těla, ani nechrání důstojnost té, která je nosí…… Nesčetné ženy o překot horlí pro hedvábné šaty, když vidí, že postava nestoudných žen prosvítá tenkým hedvábím tak, jak je, takže host i pán domu mohou mít o postavě manželky stejné znalosti.³⁸³

Obchod mezi Východem a Západem po hedvábné stezce byl obchodem nepřímým. Prostředníky byli obchodníci mnoha zemí Střední Asie a Blízkého východu, které ležely mezi evropským Západem a východoasijským Východem. Prvním člověkem Západu, který bez těchto prostředníků navštívil Východ přímo, byl jeho svědkem a zanechal o něm záznam, byl Marco Polo. Stalo se to ve 13. století. Před Marcem Polem sice občas navštívili Čínu katoličtí kněží a zanechali záznamy, Východ však Západu skutečně představil Marco Polo. Marco Polo, který se ve 13. století vydal na Východ po hedvábné stezce, se vrátil námořní cestou hedvábné stezky.

Marco Polo zanechal to, co na Východě viděl, na konci 13. století v knize Milion. Jeho cestopis se stal první knihou, která Evropě představila východní civilizaci. Ovlivnil mnoho lidí, mezi nimi i Kryštofa Kolumba, který roku 1492 přeplul Atlantik a objevil Ameriku. Kolumbus Milion horlivě četl, opatřoval jej poznámkami a rozhodl se otevřít přímou námořní cestu ze Západu na Východ a dostat se tam.

Marco Polo v Milionu představil kulturu Východu; mezi tím, co popsal, je snášenlivý postoj k mnoha náboženstvím, užívání papírových peněz, tisk pohyblivými literami, využívání uhlí, Velká zeď a Velký kanál. Většina lidí Západu mu nevěřila, nejen v době Marka Pola, ale ani po další staletí. Základy civilizace byly příliš odlišné a rozdíly v měřítku příliš velké, než aby se tomu dalo uvěřit. Jak lze užívat kousky papíru místo zlata či stříbra? Jak lze pálit nějaký černý kámen jako palivo? Jak lze knihy, které se dělají tak, že se každá strana opisuje ručně, vyrábět ve velkém pomocí něčeho, čemu se říká litery a papír? A především, jak je možná lidská společnost, která nemá ve středu Boha, a jak mohou v jedné zemi existovat vedle sebe různá náboženství? S takovými pochybnostmi pokládali Marka Pola za chvastouna. To vše bylo totiž těžko pochopitelné či představitelné. Pro lidi Západu, kteří ještě žili v temném středověku, však byly takové pochybnosti a otázky zcela přirozené.

Zvláště pro lidi Západu na konci 13. století, kdy vše, politika, hospodářství i obyvatelstvo, mělo malé měřítko, bylo neuvěřitelné, že počet lidí či věcí spjatých s nějakou událostí na Východě, o níž Marco Polo vyprávěl, tak často přesahuje milion. Uvážíme-li, že ještě na konci 15. století měla Anglie asi tři miliony obyvatel, pokládali tehdejší lidé Západu jednotku milionu za číslo, jehož lze dosáhnout jen zapojením několika zemí. Proto se na Západě Marku Polovi posmívali a říkali mu „Il Milione“, muž milionů. Vypráví se, že když Marco Polo umíral, vyzývali ho přátelé, aby se kvůli pokoji své duše kál z mnoha lží zapsaných v Milionu. Marco Polo prý vzdychl, že nepopsal ani polovinu podivuhodných věcí, které na Východě viděl, a zavřel oči.

Po další staletí byli Evropané přesvědčeni, že Milion je smyšlenka, a z Marka Pola udělali synonymum chvastouna a lháře. Na Západě se tomu, kdo říkal věci pokládané za nesmyslné, říkalo „Marco Polo“. Tato situace trvala asi tři sta let, dokud lidé Západu v 16. a 17. století nepřišli na Východ přímo po přímé cestě mezi Atlantikem a Indickým oceánem, kterou roku 1497 otevřel Vasco da Gama, a nepřesvědčili se, že většina toho, co Marco Polo v Milionu popsal, byla pravda.³⁸⁴

To, že Západ nedokázal pochopit tuto novou tvář Východu, bylo dáno „temným věkem“ středověku. Zatímco Západ procházel téměř tisícem let temného středověku, Východ se v kultuře neustále rozvíjel. Tato rozvinutá kultura a myšlení Východu, oddělené tisíciletím, dorazily na Západ a ovlivnily jej ve dvou vlnách: nejprve hmotná kultura Východu, potom jeho myšlení. V období „mongolského míru“ (Pax Mongolica), kdy byla vybudována velká říše procházející euroasijským kontinentem a asi dvě století se čile podporoval veškerý obchod, pronikaly východní vynálezy naplno na Západ a silně ovlivnily západní renesanci. Poté, kdy východní myšlení proniklo na Západ prvním přímým lidským stykem mezi Východem a Západem, hluboce ovlivnilo západní osvícenství.

Na přímý styk Východu a Západu po přímé námořní cestě se muselo čekat až do 16. století. Předtím musela hedvábná stezka překračovat mnoho hranic pod správou mnoha zemí. Výjimkou byla doba, kdy Mongolové vybudovali říši, která obsáhla Východ i Západ. Mongolská říše silně rozšířila silnice a mosty, budovala nové a aktivně podporovala volný obchod a kulturní výměnu uvnitř říše i mezi Východem a Západem. Tehdy východní vynálezy naplno pronikly na Západ. Bylo to díky tomu, že mongolská říše vybudovala přes euroasijský kontinent nejrozsáhlejší říši v dějinách lidstva a nastolila mongolský mír. Předtím se po hedvábné stezce šířilo jen mlhavé povědomí o existenci východní civilizace. Lidstvo, které mělo jen omezené dopravní a komunikační prostředky, žilo, aniž by pociťovalo potřebu, aby si Východ a Západ dobře rozuměly. Až do 12. století trvala cesta mezi Východem a Západem po hedvábné stezce jedním směrem dva až tři roky.

V době mongolského míru proudila kultura jednosměrně z Východu na Západ. Západ se tehdy teprve začínal vzpouzet, aby se vymanil z asi tisíce let středověké temnoty, a mohl tedy Východu nabídnout jen katolictví, náboženství zjevení. Na Východě však už byla pevně ustavena soustava přírodní filozofie soustředěná na taoismus a konfucianismus, která nenechávala žádnou skulinu, kudy by mohlo západní zjevené náboženství proniknout. Východní kultura tak jednosměrně přecházela na Západ a ta, která tam tehdy pronikla, měla nemalý vliv na počátek a rozvoj západní renesance. Profesor Jack Weatherford ve své knize Genghis Khan and the Making of the Modern World vyjadřuje vliv mongolského míru na renesanci takto:

V době evropské renesance se pod mongolským vlivem změnila evropská technika, válečnictví, oděv, obchod, jídlo, umění, literatura, a dokonce i hudba…… Evropané poprvé v dějinách začali nosit kalhoty a kabátce místo dlouhých říz a sukní. Místo aby na nástroje drnkali prsty, začali na ně hrát smyčcem, jakého užívali Mongolové ve stepi. A i malířství začalo malovat novým způsobem.³⁸⁵

Lidé Západu začali nosit kalhoty, které se naučili od Mongolů, teprve v renesanci. Předtím po tisíciletí nosili dlouhé řízy, jak je vidíme na obrazech Řeků, římských senátorů a středověkých mnichů. A strunným nástrojem Západu byla po tisíciletí harfa, na niž se drnká rukou; teprve v renesanci se začalo hrát na struny smyčcem. Z toho se vyvinuly housle a violoncello.

Západ, který vydržel tisíc let středověké temnoty, se díky mongolskému míru mohl seznámit s mnoha podivuhodnými výtvory Východu. Patří k nim to, co často počítáme mezi čtyři velké čínské vynálezy: papír, střelný prach, knihtisk a kompas. Tyto věci silně zapůsobily na lidi Západu, kteří přežili černou smrt, jež ve 14. století zachvátila svět, a získali nový pohled na život. To byl počátek renesance. Některé z těchto věcí, například papír, se na Západ dostaly už dříve prostřednictvím obchodníků mnoha zemí Střední Asie a Blízkého východu. Když však procházely rukama obchodníků ze zemí s odlišnými jazyky, písmem, zvyky a kulturou, podstata techniky, kultury a myšlení, na rozdíl od samotného zboží, se nutně z velké části rozředila či ztratila. Během mongolského míru však na Západ neustále proudilo ohromné množství východních vynálezů a mělo rozhodující vliv na rozvoj a rozmach západní civilizace.

Snadno si domyslíme, jak příchod papíru a knihtisku na Západ, který skokově zvýšil počet knih, přispěl k nástupu renesance. I Milion Marka Pola se zpočátku šířil jen v ručně opisovaných rukopisech. V Kolumbově době se však rozšířily tištěné výtisky a Kolumbus mohl Milion číst v tištěné podobě. A příchod kompasu na Západ rozhodujícím způsobem usnadnil portugalské a španělské plavby přes Atlantik, Indický oceán a Tichý oceán, které se od konce 15. století rozmohly. V té době se Západu podařilo spojením východní litiny (iron cast) a užití střelného prachu vyrobit vynikající děla, a dějiny dobře ukazují, že děla rozhodujícím způsobem přispěla k západnímu dobytí světa.

Jestliže renesance 15. a 16. století vděčila východní kultuře, která díky mongolskému míru začala od 14. století volně proudit na Západ, pak v západním osvícenství 17. a 18. století, které po renesanci následovalo, umožnil přímý styk výměnu myšlenek mezi Východem a Západem. I tentokrát proudilo myšlení jednosměrně, z Východu na Západ. Protože Západ usiloval o to, vymanit se z mnoha iracionálních dogmat zjeveného náboženství, proudila na Západ východní soustava přírodní filozofie, soustředěná na přírodu.

Osvícenství: kladné hodnocení východní civilizace Západem

Východ a Západ, oddělené pohořími Himálaje a Kchun-lunu, kterým se říká střecha světa, po tisíciletí žily, aniž se navzájem ovlivňovaly, a každý vybudoval civilizaci s vlastní povahou. Skutečná myšlenková výměna mezi těmito civilizacemi, které se vyvíjely ve vzájemné izolaci, se nakonec stala možnou až v 16. a 17. století. Začala, když se západní katoličtí misionáři po cestě mezi Atlantikem a Indickým oceánem, kterou otevřel Vasco da Gama, usadili v Pekingu.

Nejdůležitější postavou mezi katolickými kněžími je Matteo Ricci (1552–1610). Ricci připlul roku 1582, ve třiceti letech, do Macaa a dvacet osm let žil v Číně, kde se učil jazyku a kultuře až do své smrti v Pekingu roku 1610 ve věku osmapadesáti let. Jako rádce čínského dvora vydal v čínštině Pravý smysl Pána nebes (天主實義), který Východu představoval západní pojem Boha. Jako křesťan se učil konfucianismu. Po smrti byl pohřben v Pekingu na pozemku bývalého buddhistického chrámu.

Matteo Ricci má vztah i ke Koreji. Yi Su-gwang (李睟光), který odjel do Pekingu jako vyslanec dynastie Joseon, se tam seznámil s Ricciho Pravým smyslem Pána nebes a dalšími díly, a po jeho návratu se v Joseonu poprvé dozvěděli o západní civilizaci a křesťanském učení, které Ricci představil. Po návratu napsal Yi Su-gwang roku 1614 (v šestém roce vlády krále Gwanghaeguna) první encyklopedii Joseonu, Jibong yuseol (芝峰類說, „Témata od Jibonga“, korejsky), v níž se zmínil o katolictví. Ricci horlivě šířil západní myšlení v Číně prostřednictvím křesťanství, ale tím, že přeložil Hovory a další díla a předal je Západu, rozhodujícím způsobem přispěl i k šíření východního myšlení v Evropě. Tehdy dostal Kchung Fu-c’ polatinštěné jméno Confucius.

Co se tehdy Východ od Západu naučil a co pocítil? Východ projevil zájem o západní portrétní techniku, o přesné stroje, jako jsou hodiny, a o mapy světa. Ve filozofii a myšlení však Západ mohl nabídnout jen zjevené náboženství, tedy katolictví. Východ však už měl o křesťanství značné povědomí díky stykům za dynastií Tchang, Sung a Jüan, nebyla to tedy novinka. A lze se domnívat, že Východ, který už měl soustavu přírodní filozofie odpovídající pozdnímu západnímu osvícenství, nepociťoval o zjevené náboženství velký zájem. Proto v 17. a 18. století, v době západního osvícenství, proudilo myšlení směrem, v němž východní přírodní filozofie ovlivňovala Západ.

Jedním z prvních Číňanů, kteří navštívili Západ, byl Šen Fu-cung (沈福宗, Shen Fuzong), kterého na katolickou víru obrátil Couplet, západní misionář žijící v Číně.³⁸⁶ Dostal křestní jméno Michael (Michael). Roku 1681 opustili Macao a vydali se do Evropy. Šen Fu-cung navštívil Itálii, Francii a Anglii, s Coupletem navštívil Londýn, Berlín a Vídeň, setkával se s učenci a prý odpovídal na otázky o čínštině, východní filozofii a dalších tématech. Roku 1684 byl přijat francouzským králem Ludvíkem XIV., zúčastnil se královské večeře a předvedl, jak se jí hůlkami a jak se píší čínské znaky. V letech 1685–1688 pobýval v Anglii. Během pobytu byl přijat anglickým králem Jakubem II. Jakub II. projevil velký zájem o Šen Fu-cunga, prvního Číňana, který navštívil Anglii, a dal namalovat jeho portrét, který pověsil v paláci. ³⁸⁷ Roku 1688 opustil Anglii, odjel do Portugalska a stal se jezuitským knězem. Zemřel prý roku 1691 nedaleko Mosambiku na zpáteční cestě do Číny.³⁸⁸

Prostřednictvím Mattea Ricciho, Šen Fu-cunga a dalších se západní myslitelé poprvé přímo setkali s kulturou Východu. Západní myslitelé tehdy projevili k východnímu myšlení svěží zvědavost bez předsudků a hodnotili je. V době západního osvícenství, v 17. a 18. století, ovlivnilo východní myšlení západní myšlení přímo ve dvou oblastech: v politické etice soustředěné na konfucianismus a v politické ekonomii soustředěné na taoismus.

Tehdejší západní myslitelé prožívali nelítostné vzájemné vraždění protestantů a katolíků, které vyvolávala stále pokračující reformace, a měli dost dogmat a nesnášenlivosti západního náboženství. Za těchto okolností objevili ve východním myšlení přírodní kosmologii a etickou soustavu, které nespočívaly na Božím zjevení, nýbrž na mysli, a vyjadřovali úžas a obdiv. Setkali se totiž s civilizací, v níž bylo už uskutečněno to, oč sami usilovali. Představitelem myslitelů, kteří východní civilizaci hodnotili kladně a vkládali velké naděje do výměny mezi civilizacemi Východu a Západu, je Leibniz (1646–1716):

Pokládám za zvláštní řízení osudu, že dvě nejskvělejší civilizace, jichž lidstvo dosáhlo, umístil na oba konce našeho kontinentu, do Evropy a do Číny. I Boží prozřetelnost působí za příznivých okolností: zatímco dvě země, nejvyspělejší a od sebe nejvzdálenější, k sobě vztahují ruce, všechny národy mezi nimi postupně dospějí k lepšímu způsobu života.³⁸⁹

Osvícenští myslitelé této doby hodnotili kladně, že východní myšlení ve východní společnosti dobře funguje v politice, hospodářství i etice, bez jakéhokoli dogmatu, s velkou snášenlivostí a s minimálním zasahováním vlády. Profesoři Walter Demel a David Mungello publikovali články a knihy, které dobře shrnují pohled tehdejších západních myslitelů na východní civilizaci. Demelův pohled ve zkratce zní takto:

Západu se Číňané jevili jako vlídní a pracovití, ale nakonec jako ateisté a pověrčiví. Západní filozofové však v mnoha ohledech spatřovali překvapivé stránky: že východní úředníci jsou vybíráni jen podle osobního úsudku a ctnosti, bez ohledu na původ či majetek; že učenci jsou předmětem zvláštní úcty; že rozličné statistiky jsou velmi rozvinuté; a zvláště jim připadalo podivné, že Čína se těší velké hojnosti, ačkoli nemá Boží požehnání. Západ si tehdy o Číňanech myslel, že ať jsou sebeetičtější, zdvořilejší a inteligentnější, nevědí nic o Bibli ani o Aristotelovi a nejsou schopni žádného náboženského úsudku. Západní myslitelé se cítili velmi nepohodlně, že Čína, ať ji zkoumali jakkoli, nezapadá do jejich myšlenkové soustavy… Zjistili, že Východ má jedinečný kulturní vzorec, jaký nebyl nikde jinde na světě. Hluboce na ně zapůsobilo, že čínští císaři projevují přímý zájem o zemědělství. Nabádali západní panovníky, aby jako čínský císař na jaře osobně předvedli setbu. Proto západní panovníci jako Ludvík XV., Ludvík XVI. a Josef II. setbu skutečně předváděli. Voltaire měl za to, že zatímco všechny ostatní národy jsou ponořeny do pověr, jen čínská vládnoucí vrstva je moudrá a deistická (deistic). Divil se, že v Číně není mezi nejvyšším vládcem a lidem žádná prostřední třída jako západní šlechta. Žasl, že všichni pracují a že neexistuje vrstva, která by jako šlechta nepracovala. Tolerančním ediktem (Edict of Tolerance) císaře Kchang-si, který roku 1692 povolil náboženskou svobodu, byli ohromeni a dokonce jej kritizovali jako přehnaně snášenlivý. Mnoho západních myslitelů si myslelo, že Čínu řídí filozofové. Velmi je povzbuzovalo, že se tak dlouho udržovala a rozvíjela soustava, v níž existovaly instituce pro povyšování úředníků, úředníci byli štědře odměňováni a za úplatky přísně trestáni. Čínský panovník vládl za pomoci věrných a učených rádců, a v tomto modelu začali vidět vzor „osvíceného (enlightened) absolutního panovníka“, jakého měli na mysli. Poznali, že etika je ústřední myšlenkou čínské společnosti a že tato etika není jen praktickým cílem, o nějž má usilovat obyčejný lid, i když nejsou zbožní křesťané, ale i ideálem, jehož může dosáhnout každý.³⁹⁰

I profesor Mungello píše ve své knize The Great Encounter of China and the West, 1500–1800 a v článku „Confucianism in the Enlightenment“ o Východu, jak jej viděla Evropa v době osvícenství. Ve zkratce:

Voltaire a další osvícenští myslitelé tvrdili, že Čína, jíž vládne císař opřený o duchovní hodnoty konfucianismu, může být pro Evropu vzorem osvícené monarchie. Všímali si tedy, že panovník vládne v součinnosti se sborem učenců-úředníků. Quesnayova úcta ke Konfuciovi byla tak hluboká, že horlivě šířil konfucianismus v Evropě, až se samotnému Quesnayovi říkalo „evropský Konfucius“. Velký zájem projevovali o to, že pět konfuciánských klasických knih se pokládá za společné dědictví všech lidí Východu, a ne nějaké zvláštní frakce. Hodnotili, že Konfuciovo učení, soustředěné na etiku, je nejen logicky soudržné, ale má i velkou praktickou hodnotu. Měli za to, že konfucianismus je užitečný k vybudování ideální politické soustavy pro lidstvo. Zvláště je překvapovalo a povzbuzovalo, že je to historický důkaz, že etická soustava je možná i bez náboženství. Někteří západní osvícenští myslitelé odmítali kosmologii a metafyziku neokonfucianismu jako materialistické a ateistické. Konfuciánské myšlení bylo do Anglie uvedeno v 18. století a Samuel Johnson upozorňoval, že Čína přijala soustavu učenců-úředníků založenou na schopnostech, na rozdíl od Anglie, kde tehdy úřady kupovali a prodávali londýnští finančníci… Zvláště oceňoval, že čínský systém úřednických zkoušek spojuje úřady se schopnostmi a intelektuálními výkony jednotlivce. Čína proto začala být pokládána za živý důkaz „učené meritokracie“ (learned meritocracy).³⁹¹

Tento příznivý zájem o Čínu se projevil i v životě a architektuře západní šlechty a v rozvoji anglické zahrady. V tehdejších palácích, francouzském ve Versailles, habsburském ve Vídni a pruského královského rodu v Sanssouci, byl „čínský kabinet“, v němž byly všechny ozdoby, stěny i stropy vyzdobeny po čínsku. Rokokový styl architektury a výzdoby, v módě na Západě v 18. století, napodoboval čínské vzory. Čínské hedvábí, čínský porcelán a čaj se šířily jako vytříbená záliba a těšily se oblibě. Tento sklon v kultuře, architektuře a způsobu života nazývala tehdejší Evropa podle francouzštiny chinoiserie, tedy „čínský styl“. I ve výtvarném umění se objevili mistři ovlivnění Východem, jako Watteau (1684–1721).

Zatímco dynastie evropského kontinentu takto přijímaly čínskou kulturu, objevila se v Anglii pod čínským vlivem takzvaná anglická zahrada (English Garden). Až do barokní doby byly na Západě v módě dobře uspořádané zahrady, které odrážely geometrickou rovnováhu a pojmy symbolizující řád zjeveného náboženství či absolutní monarchie. Pod vlivem čínského naturalismu se geometrické zahrady evropského kontinentu proměnily v anglickou zahradu, která se může zdát neuspořádaná, ale je přirozená. Lze snad říci, že Anglie, která se jako první vymanila z evropské feudální monarchie a dokázala ustavit parlamentní demokracii, dávala přednost přirozené zahradě proto, že v uspořádání zahrady vyjadřovala soustavu přírodní filozofie.

3) Západní osvícenství: osvícení od čeho?

V době osvícenství, v 17. a 18. století, Západ horlivě a vážně diskutoval o mnoha otázkách, které si dnes stěží dovedeme představit. Mezi největšími filozofy, vědci a mysliteli doby se s náboženským zápalem, chladným rozumem a někdy i se smyslem pro spravedlnost diskutovalo o rozličných tvrzeních zapsaných v Bibli. Abychom pochopili, proč západní myslitelé projevili o východní přírodní filozofii velkou zvědavost a klonili se k ní, podívejme se na několik takových zajímavých událostí.

Západ, který věřil, že peklo je skutečně pod Jeruzalémem

Od té doby, co křesťanství zdůraznilo důležitost posmrtného života, lidé Západu pevně věřili v nebe a peklo. Středověcí lidé Západu byli přesvědčeni, že peklo se nachází pod Jeruzalémem. Když Dante ve 13. a 14. století psal Božskou komedii, umístil peklo pod Jeruzalém. Existence tohoto pekla přímo souvisí se západní vírou v posmrtný svět nebe a pekla. Středověcí a raně novověcí lidé Západu věřili mnohem vážněji, než tušíme, že poslední soud brzy nastane. Proto jejich život ovládala touha dostat při posledním soudu odpuštění hříchů a dostat se do nebe. Církev nabízela rozličné záruky tohoto odpuštění. Například papežské prohlášení, že kdo se zúčastní křížové výpravy za znovudobytí Jeruzaléma, tomu budou odpuštěny všechny hříchy a dostane se do nebe, sehrálo rozhodující úlohu při vzniku první křížové výpravy. Odtud to vedlo až k tomu, že církev prodávala odpustky. Mnozí se chtěli vyhnout strachu z nejrůznějších strašlivých trestů pekla.

Západ, který věřil, že Slunce obíhá kolem Země a že člověk je středem světa

Jozuův zázrak, kdy zastavil Slunce na nebi (Joz 10,12–14), byl jedním ze základních kamenů, které západní myšlení přes tisíc let pokládalo za pravdu. Geocentrismus byl nezpochybnitelnou pravdou. Událost, která vyvolala velké bouře, přišla na konci renesance a na počátku osvícenství: „kosmologie se Sluncem ve středu“ (heliocentrism), kterou na základě vědeckých faktů astronomického pozorování předložili Koperník (Nicolaus Copernicus, 1473–1543), Kepler (Johannes Kepler, 1571–1630), Galileo (Galileo Galilei, 1564–1642) a další. Podle geocentrismu totiž Bůh zastavil Slunce, podle nové heliocentrické teorie by však Bůh musel zastavit otáčení Země. Buď se tedy mýlil Bůh či Jozue, nebo došlo k vážné chybě ve spojení mezi Bohem a Jozuem, nebo byla chyba v sepisování Bible: vyvstávala tak otázka, zda není problém v Bibli samé. Galileův proslulý heliocentrismus dobře známe. Pohyby nebeských těles, které Galileo skutečně pozoroval dalekohledem, měly zřetelně ve středu Slunce a Země obíhala kolem něj. Papežská kurie však musela dál hájit Boží slovo zapsané v Bibli. Papežská kurie vnucovala geocentrismus, podle něhož Slunce obíhá kolem Země. Středověká církev podporovala hypotézy Aristotela a Ptolemaia a měla za to, že Země je středem světa a nebeská tělesa, včetně Slunce a Měsíce, obíhají kolem ní. Tato hypotéza totiž dobře odpovídala líčení stvoření v Genesis, v Mojžíšově Pětiknihy. Heliocentrismus otřásal „kosmologií se Zemí ve středu“ (geocentrism), obsaženou v biblickém dogmatu, podle něhož Bůh zvláštním způsobem stvořil Zemi a člověka. Proto nemohla římská kurie než potlačit jejich pozorování, podle něhož se Země pohybuje kolem Slunce. Vypráví se, že Galileo, ačkoli kvůli záchraně života uznal slovo Bible, svůj heliocentrismus zopakoval: „A přece se točí.“

Víra v Noemovu potopu zpochybněná příchodem východní kultury na Západ

V souvislosti s výpočtem stáří Země došlo i k události, kdy východní kultura ovlivnila nové datování Noemovy potopy. V 18. století, v době západního osvícenství, začali západní myslitelé pochybovat o iracionálních stránkách křesťanství a pokoušeli se o jejich racionální vysvětlení. Jedním z těchto úsilí bylo hledání, kdy došlo ke stvoření a k počátku lidstva. Tehdy se ještě pokládalo za samozřejmé počítat datum podle rodokmenu zapsaného v Bibli, od Adama po Abrahama. Za těchto okolností, když na Západ pronikala východní civilizace prostřednictvím zpráv a překladů jezuitských otců vyslaných do Pekingu, našli v ní osvícenští myslitelé užitečný materiál k útoku na křesťanské dogma. Nizozemský učenec Isaac Vossius (1618–1689) se velmi zajímal ne o dějiny podle Bible, nýbrž o přírodní dějiny (natural history). Ve své knize De vera aetate mundi (O skutečném stáří světa), vydané roku 1659, tvrdil, že čínská kultura začíná nejpozději kolem roku 2900 př. n. l., tedy více než pět set let před potopou, a že biblická metoda výpočtu je proto mylná. Voltaire toho využil k útoku na dogma, podle něhož je židovsko-křesťanské náboženství prvním a nejstarším náboženstvím.³⁹² A dále se Voltaire stal myslitelem, který uznal východní civilizaci spolu s dalšími civilizacemi za lidské civilizace mimo křesťanství. Promítl to do svého Filozofického slovníku: byl to první případ na Západě, kdy se vedle křesťanské civilizace formálně uznávala a pojednávala čínská civilizace a další civilizace.

Nedůvěra k zázrakům, jádru zjeveného náboženství

Voltaire, který v době osvícenství bojoval proti nejrůznějším pověrám a dogmatům vypůjčujícím si jméno náboženství, měl za to, že vlastnost Boha činit zázraky je něco, co si člověk vytvořil, protože to potřeboval, a nikdy něco, co by Bůh člověku sdělil či přikázal: „Proč by měl Bůh činit zázraky?… Věřit v zázraky je pošetilost a neúcta k Bohu.“³⁹³ Voltaire viděl východní soustavu přírodní filozofie jako založenou na rozumu. Hodnotil, že východní filozofická soustava nemá pověry, nevěří v zázraky a nezná proces personifikace a že obřady k předkům nejsou ničím jiným než úctou k zemřelým předkům. Voltaire měl za to, že konfucianismus velmi úspěšně zakládá v lidské společnosti etický a společenský řád a že tato východní etika je účinnější než křesťanství, které se opírá o pověrčivé víry, těžkopádné obřady a zkažené instituce Západu: „Bůh nepotřebuje naše oběti ani modlitby. Potřebu toho pociťujeme jen my. Nebyl to Bůh, kdo nás přiměl ho uctívat, nýbrž my sami.“³⁹⁴ O problému, s nímž se potýká zakladatel náboženství činícího zázraky, Voltaire napsal: „Chcete-li velkou slávu a stát se zakladatelem náboženství, je nejlepší být úplně šílený. Nezapomínejte však, že vaše šílenství musí jít s proudem doby. I v šílenství musí vaše mysl řídit vaše pomatená slova i činy. Musíte tedy své názory vyjadřovat tak jasně, až se z toho druhým udělá nevolno, a nesmíte se bát být krajně umíněný. Musíte proto být připraveni na šibenici. Uniknete-li však šibenici, postaví vám svatyně.“³⁹⁵ Jak přibývalo myslitelů, kteří zázraky popírali, šířili nakonec proti zjevenému náboženství, které v zázraky věřilo, deismus, podle něhož Bůh do lidských záležitostí nezasahuje.

Hnutí za nalezení jazyka Adama a Evy a hodnota přisuzovaná čínským ideogramům

V době západního osvícenství, v 17. a 18. století, se souběžně s výpočtem stáří Země usilovalo i o nalezení jazyka, kterým mluvili Adam a Eva. Jazyk, kterým Adam mluvil v zahradě Eden, byl pokládán za čistý jazyk z doby před pádem člověka, za jazyk andělů. Západní úsilí najít „adamský jazyk“ (Adamic Language) vycházelo ze záznamu v Genesis: „Hospodin Bůh vytvořil ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k Adamovi, aby viděl, jak je pojmenuje; a jak Adam pojmenoval každého živého tvora, tak se jmenoval“ (Gn 2,19). Jazyk Adama z doby před pádem člověka hledali proto, že dějiny Západu 16. a 17. století byly poznamenány konfliktem protestantů a katolíků a dlouhým vzájemným vražděním mocností, které se o něj opíraly, a příčinu toho viděli v rozdílech jazyka a pojmů. Tuto myšlenku ještě upevnil biblický záznam o babylonské věži: po stvoření žilo lidstvo v souladu a mluvilo jediným jazykem, když však Bůh viděl, jak lidstvo zpychlo a staví babylonskou věž, aby vyzvalo jeho moudrost a autoritu, věž zbořil, rozptýlil lidstvo do mnoha kmenů a dal jim mluvit různými jazyky, aby se už nikdy nemohli spojit. Aby tedy zhojili rozdělení lidstva, vynaložili osvícenští myslitelé velké úsilí na nalezení prvotního jazyka, jazyka Adama a Evy. Jejich cílem bylo překonat konflikt protestantů a katolíků a rozšířit oblast lidského porozumění. Začali se zajímat o čínské ideogramy, protože je pokládali za bližší přírodě než hláskové písmo, jímž psaly západní země, a mysleli si, že by mohly pomoci najít jazyk Adama a Evy.

Západ, který pevně věřil, že Země je stará asi šest tisíc let

Genesis, první kniha Pětiknihy a počátek židovsko-křesťanské Bible, začíná podrobným popisem toho, jak Bůh stvořil nebe a zemi. Přinejmenším až do 18. století většina lidí Západu pevně věřila jako faktu, že ji napsal Mojžíš, když přijal zjevení přímo od Boha. Kdo proti tomu vznesl námitky, byl pokládán za kacíře a odpadlíka, který se dopouští těžkého zločinu ohrožujícího jeho život. Západní civilizace velmi dlouho, až do počátku 18. století, pevně věřila, že Bůh stvořil přírodu a člověka za šest dní. Starý zákon podrobně zaznamenává průběh a dobu stvoření, to, že první člověk Adam žil 930 let, i to, kolik let žili jeho potomci (Gn 5). Nový zákon začíná podrobným rodokmenem králů a proroků od Abrahama po Ježíše. Na tomto základě se kolem 4. století, kdy římská říše prohlásila křesťanství za státní náboženství, ujal zvyk vážně počítat datum stvoření a promítat je do kalendáře. Zpočátku většina lidí věřila, že stvoření proběhlo asi před pěti až šesti tisíci lety. Kalendář byzantské říše bral za výchozí bod stvoření, k němuž došlo 5 509 let před Kristem. Zakládalo se to na víře v šest dní stvoření popsaných ve Starém zákoně a na místě z Druhé Petrovy epištoly, podle něhož „jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den“.³⁹⁶ „Stvoření před šesti tisíci lety“ se pevně věřilo i po středověku. Až do 18. století, do pozdního osvícenství, se představa, že vesmír byl stvořen asi kolem roku 4000 př. n. l., přijímala jako fakt a uvádělo se i přesné datum: 18. března 3952 př. n. l. Přičteme-li roky od Ježíše, sahá stvoření do doby před šesti tisíci lety. Reformátor Kalvín kázal, že „od stvoření uplynulo něco přes pět tisíc let“, a i Luther šířil nauku o stvoření před šesti tisíci lety, když kázal: „Od Mojžíše víme, že před šesti tisíci lety svět neexistoval.“ Stejně tak Shakespeare, který ve svém díle píše: „Ubohý svět je starý skoro šest tisíc let“ (The poor world is almost 6,000 years old). Mnozí vědci datum stvoření neustále upřesňovali podle nově objevených faktů. I Newton (Isaac Newton, 1642–1727), vědec, který objevil všeobecnou gravitaci a tím, že ukázal, že Keplerovy zákony z ní vyplývají, ještě upevnil heliocentrismus, pevně věřil v rozličná dogmata Bible, včetně stvoření. Vypočítal datum stvoření tak, jak je zapsáno v Bibli, a ohlásil nové datum stvoření: Země je stará asi 5 700 let, tedy trochu jinak, než se dosud vědělo.

Lidé Západu, kteří vážně počítali datum konce světa a Kristova návratu

Nauka o zániku světa vycházela z náboženské víry zaznamenané v Novém zákoně, z víry v Ježíšův návrat a poslední soud. Na Západě nejen středověcí lidé, ale i mnoho lidí Západu až do 18. století pevně věřilo v zánik světa a Ježíšův návrat, jak předpovídala Bible. Protože to Bible mnohokrát a velmi podrobně vykládá, pokládali to středověcí lidé Západu za podstatnou součást křesťanské víry. Eschatologii (eschatology), čili nauku o posledních věcech, využívala středověká papežská kurie aktivně jako účinný prostředek ke stabilizaci společnosti a k udržení papežské autority. Když papež Lev III. díky Karlu Velikému roku 800 zajistil církvi autoritu nad celou Evropou, začala církev na základě nauky o posledních věcech od křížových výprav konce 11. století udílet odpustky a nakonec je začala prodávat. Když se na počátku 16. století prodej katolických odpustků rozbujel, Luther se mu roku 1517 konečně směle postavil a získal podporu knížat, nespokojených s tím, že bohatství jejich území odtéká nákupem odpustků do Říma. Tak se zrodil protestantismus stojící proti katolictví a začaly kruté náboženské války mezi nimi. V renesanci se předpovězené datum zániku světa neustále odsouvalo. Podle výpočtů myslitelů 15. století byl konec ohlašován na počátek 18. století a počítalo se také, že konec začne v roce dvoutisícím po Ježíšově narození. Papežská kurie vyjádřila svůj postoj ke konci světa naposledy na konci 16. století: zastávala stanovisko, že před rokem 1992 konec nenastane. Po reformaci, jak v jednotlivých zemích rostla královská moc, začali Alžběta I. Anglická, Jindřich III. Francouzský, kardinál Richelieu a další přísně zakazovat svádění lidu ohlašováním roku konce světa, aby předešli společenským nepokojům.³⁹⁷ Nauka o konci světa, v Bibli zmíněná přes stokrát, však navzdory vládním zákazům snadno nezmizela. I Newton počátkem 18. století vypočítal dobu zániku světa a zapsal, že svět nezanikne před rokem 2060. Výpočet bral za výchozí bod rok 800, kdy Karel Veliký sjednotil na Západě Evropu a Lev III. získal moc jako první skutečný papež, a 1 260 dní, které se ve starozákonní knize Daniel uvádějí v souvislosti s koncem, počítal jako 1 260 let: 800 + 1260 = 2060. Newton věřil, že „evangelium musí být před koncem světa čteno ve všech národech země a že se to stane dříve, než přijde konec“.³⁹⁸ Protože zánik světa, tedy konec světa, byl spjat s vírou v Ježíšův návrat, zničení Satana a vzkříšení všech dobrých lidí k odměně, bylo předpovídání jeho data skutečně jedním ze základních dogmat křesťanství, která upevňovala katolickou autoritu. Proto římská kurie tuto otázku pokládala za zcela ústřední a stejně důležitá byla i pro reformátory. Luther s podporou místních knížat prudce odsuzoval mnohé neduhy římské církve, prodej odpustků, monopol na výklad Bible a další, ale i on pevně věřil v geocentrismus, v konec světa a v Ježíšův návrat a věřil, že konec se blíží stále rychleji. Proto někteří západní myslitelé dospěli k názoru, že protestantismus, který vzešel z reformace, sice dosáhl důležitého pokroku, jako bylo zastavení prodeje odpustků či důraz na osobní víru a právo vykládat Bibli, ale v tom, že odmítal vedení rozumu v nevědeckých otázkách geocentrismu a konce světa, se od katolictví příliš nelišil.

Spolu s otázkou dobra a zla tedy pokládala většina lidí Západu a myslitelů i v osvícenství existenci nebe a pekla za neotřesitelný fakt. Jak však byla zpochybňována neomylnost Bible a otřásala se víra v geocentrismus, kreacionismus, datování stvoření, Noemovu potopu, Adamův jazyk a podobně, otřásala se spolu s ní i tato dogmata, včetně víry ve fyzickou existenci pekla. Existence nebe a pekla znamená, že vyvolává otázky i o nauce o dobru a zlu, o vině a trestu a o úloze zákona, které leží v základech západní civilizace. Zde začala západní myslitele silně oslovovat etika konfuciánské přírodní filozofie a myšlenka nekonání (wu-wej, 無爲), založená na tao přírody.

4) Západní osvícenští myslitelé okouzlení východní přírodní filozofií

Východní myšlení se v 17. a 18. století těšilo úctě západních myslitelů mnohem hlouběji a šířeji, než se obecně myslí. Západní zájem o východní myšlení se ubíral dvěma směry. Jedním je politická etika konfucianismu, prostřednictvím Bayla (1647–1706), Leibnize (1646–1716), Voltaira (1694–1778) a dalších. Druhým je politická ekonomie taoismu, prostřednictvím francouzských filozofů fyziokratismu (Physiocracy), jako byli Quesnay (1694–1774), Gournay (1712–1759) a Poivre (1719–1786).

Konfucianismus není zjevené náboženství, nýbrž přírodní filozofie. Cílem konfucianismu je angažovanost ve skutečnosti skrze kultivaci sebe sama, tedy politické jednání. Kultivace sebe sama (修身) a láska k lidu (愛民) jsou dvěma jádry konfuciánské filozofie. Tato východní přírodní filozofie silně ovlivnila Západ osvícenství 17. a 18. století, který se snažil vymanit ze zjeveného náboženství. Tato skutečnost však byla z velké části zapomenuta kvůli sklonu Západu po průmyslové revoluci znevažovat východní civilizaci. Po průmyslové revoluci přijímali západní myslitelé dějinně-filozofické rozpravy, které pojímaly východní civilizaci jako zaostalou. Vrátíme-li se do západního osvícenství před průmyslovou revolucí, projevovali západní myslitelé k východní civilizaci postoj úcty. Představitelem je Voltaire. Vysoce hodnotil Konfucia jako toho, kdo „dal lidstvu nejužitečnější moudrost, a jediného ze všech učitelů lidstva, který se nesnažil druhé klamat“.³⁹⁹ V době osvícenství hájili místo zjeveného náboženství deismus (Deism, 理神論). Jak to, že východní myšlení západní deisty tak silně oslovilo? Západní myslitelé se totiž začali zajímat o vztah člověka a přírody a o přírodní filozofii, která se o něj opírá, teprve v 17. století. Přírodní filozofii však východní civilizace ustavila už o dva tisíce let dříve. Proto se mnozí myslitelé západního osvícenství snažili najít vzor západního deismu ve východním konfucianismu a taoismu.

V pozadí světa, v němž žili lidé Západu těsně před osvícenstvím, dlouho trvala reformace a války a vraždění mezi protestanty a katolíky. Ve Francii došlo roku 1572 k „Bartolomějské noci“, kdy katolíci za úsvitu přepadli a povraždili protestanty; v celé Evropě vypukla třicetiletá válka (1618–1648) mezi stoupenci protestantů a katolíků; a ve Francii byl roku 1685 zrušen nantský edikt (Edict of Nantes) z roku 1598, který protestantským hugenotům povoloval vyznávat víru, čímž se krvavý konflikt mezi protestanty a katolíky obnovil. Byla to doba, kdy náboženská nesnášenlivost působila lidskému životu tak velké škody, že lze říci, že dosáhla vrcholu.

Právě v této době mohly Východ a Západ poprvé začít vyměňovat myšlenky. Východní tao a západní Bůh vstoupily do styku a rozhovoru prostřednictvím myslitelů Východu a Západu. Tehdejší západní etika, protestantská i katolická, byla veskrze náboženská: etika se chápala jako něco, co vychází od Boha a z náboženství. Východní etika je přirozená: nachází v přírodě její neměnný princip, tao, a uplatňuje jej v lidské společnosti. Proto západní deisté, když se v konfucianismu setkali s východní naturalistickou etikou, do níž Bůh nevstupuje, vyjadřovali úžas a úctu. Žili také v době, kdy se pod tehdejší merkantilistickou politicko-ekonomickou filozofií pokládalo za samozřejmé, že stát zasahuje do veškeré hospodářské činnosti jednotlivce. Když však viděli, že na Východě stát podle taoistické myšlenky nekonání do hospodářské činnosti jednotlivců nezasahuje, a hospodářství přesto prosperuje, nemohli se ani tu ubránit úžasu a úctě.

Už v 16. století byl francouzský filozof, který projevil zájem o východní myšlení: esejista Montaigne (1533–1592). Montaigne v duchu humanismu kritizoval nesnášenlivost tehdejšího západního náboženství a často se přitom odvolával na východní myšlení, které začalo občas pronikat do Evropy. Roku 1687 vyšla v Paříži latinsky kniha o konfucianismu Confucius Sinarum Philosophus (Konfucius, filozof Číňanů), kterou západní intelektuálové hojně četli. ⁴⁰⁰ Na tomto pozadí patří k francouzským filozofům, kteří v 17. a 18. století začali východní myšlení na Západě skutečně představovat, Bayle a Malebranche.

Bayle (1647–1706) se soustředil na kritiku a napadání nejen náboženské nesnášenlivosti, ale všech metafyzických a náboženských nároků na objevení absolutní pravdy. Velmi užitečná mu byla právě východní přírodní filozofie: lhostejná k metafyzice, bez jakéhokoli náboženského zaujetí a založená na tezi „tao, které lze nazvat, není tao“, podle níž člověk pravdy dosáhnout nemůže. Bayle tuto definici tao skutečně převzal a tvrdil, že „Bůh je v oblasti, kterou člověk nemůže pochopit“.⁴⁰¹ Proto se Bayle stal tím, kdo začal vydávat Historický a kritický slovník, předchůdce francouzských „encyklopedistů“, kteří vedli osvícenství 18. století. Šel o krok dál než tehdejší evropští myslitelé, kteří pokládali východní myšlení za deistické. Směle tvrdil, že východní myšlení je přírodní filozofií, a viděl v něm důkaz, že lidstvo může vybudovat pevnou etickou soustavu i bez náboženství západního typu.

Malebranche (1638–1715) napsal útlý spis Rozhovor křesťanského filozofa s čínským filozofem o existenci a povaze Boha.⁴⁰² Vyložil v něm pojem Boha obsažený v konfuciánském myšlení jako totožný se Spinozovým pojmem Boha. Tento výklad vycházel z toho, že tehdejší západní myslitelé ztotožňovali východní soustavu přírodní filozofie, jak ji podávala Ču Siho nauka o li a čchi, se Spinozovým pojetím náboženství. Protože východní soustava přírodní filozofie spočívá na pojmu tao, jádru nejen Konfuciova konfucianismu, ale i taoismu, začalo se východní tao ztotožňovat se Spinozovým Bohem. V tomto světle vynikly dogmatické a iracionální stránky západního zjeveného náboženství. V rozhovoru Východu a Západu se tak konečně na Západě objevila filozofie, která poprvé pochopila východní pojem tao a ztotožnila východní tao se západním Bohem.

V době, kdy tito myslitelé působili ve Francii, se i v Německu objevil filozof, který projevil hluboký zájem o východní civilizaci a srovnával ji se západní civilizací jako rovnou s rovnou: Leibniz (1646–1716). Leibnizův zájem o Čínu byl tak hluboký, že o ní napsal dvě díla. Jedním je Novissima Sinica (Nejnovější zprávy z Číny), vydaná roku 1697 na základě zpráv a dopisů jezuitských otců, druhým Pojednání o přirozené teologii Číňanů z roku 1716. Leibniz v něm vykládal čínskou Knihu proměn, nauku o li a čchi a další věci a hodnotil, že náboženství Východu ustavilo „přirozené náboženství založené ne na zjevení, nýbrž na rozumu“. A jak jsme viděli výše, s vizí, že „dvě nejskvělejší civilizace, jichž lidstvo dosáhlo, jsou na obou koncích euroasijského kontinentu“ a že jakmile tyto dvě civilizace začnou spolu komunikovat, dospějí všechny ostatní civilizace mezi nimi společně k vysokému stupni civilizace, se skutečně snažil výměnu mezi civilizacemi Východu a Západu rozšířit.

Filozofů, kteří před osvícenstvím i po něm projevili zájem o východní myšlení, je mnoho. Patří k nim Montaigne, Malebranche, Bayle, Wolff, Leibniz, Voltaire, Diderot, Helvétius, Quesnay a Adam Smith…. Vezměme si za příklad Christiana Wolffa (1679–1754). Byl žákem Leibnize, filozofa, který tehdy vedl německý racionalismus a silně ovlivnil Kanta. Wolff horlivě studoval konfucianismus a projevoval velkou úctu zvláště ke konfuciánské etické filozofii. Roku 1721 na univerzitě v Halle vyložil, že konfuciánská etika, podaná ne jako náboženské zjevení, nýbrž jako přirozený projev rozumu, se vyrovná křesťanskému mravnímu vědomí. A tvrdil, že konfucianismus obstojí i ve světle racionality, což ukazuje důležitost naturalistického mravního vědomí. Tato řeč rozhořčila protestantské věřící a protestantům se nakonec podařilo Wolffa z univerzity vyhnat. Wolff byl nakonec vypovězen z Pruska. ⁴⁰³

Francouzský jezuitský historik Du Halde (1674–1743), profesor v Paříži, představoval Západu východní civilizaci tím, že čtyřicet let, od roku 1703 do roku 1743, pravidelně redigoval a vydával zprávy jezuitských otců vyslaných do Číny. Západní osvícenští myslitelé, například francouzští encyklopedisté v čele s Voltairem a Diderotem, mohli z těchto zpráv čerpat mnoho informací o Východu.⁴⁰⁴ Roku 1735 vydal francouzsky Popis čínské říše a kniha, přeložená následujícího roku do angličtiny, se rozšířila po celé Evropě a vzbudila velký ohlas. Du Halde v ní představil a velmi kladně zhodnotil dějiny Číny i všechny stránky východní civilizace. Zároveň ji srovnával se západními institucemi a kulturou a upozorňoval na zaostalost Západu.

Když mnozí osvícenští myslitelé upozorňovali na problémy západní civilizace a útočili na ně, vydali několik knih, které za argument braly přednosti východní civilizace, a evropské myšlení bylo východním myšlením okouzleno. Rysy východní civilizace, kterých si tehdy Západ všímal, byly: deistická kosmologie; etická soustava vlády, v níž císař vládl poté, co vyslechl názor svých rádců; systém úřednických zkoušek, který vybíral úředníky ne podle rodu, nýbrž podle schopností jednotlivce; hospodářská tradice, která s nízkými daněmi poskytovala mnoho infrastruktury; a nezasahování vlády do hospodářské činnosti jednotlivců. Protože myšlení, které se tehdy představovalo, bylo myšlením čínských konfuciánských učenců, s nimiž byli pekingští jezuité ve styku, soustředil se zájem zvláště na Konfucia. Konfucius byl oslavován jako „největší muž, jakého svět dosud zplodil“, a dokonce nazýván „patronem osvícenství“ (the patron saint of the Enlightenment).⁴⁰⁵ Důvodem bylo, že Konfucius systematizoval a vykládal „přírodní filozofii“, o kterou tehdejší západní filozofové usilovali.

Ke konci renesance se spolu s reformací objevilo myšlenkové hnutí, které místo náboženství a dogmatické tradice zdůrazňovalo rozum a autonomii jednotlivce. Na konci 17. století, po reformaci a se vstupem do osvícenství, zachvátily západní myšlení změny, které už nebylo možné zvládnout. V západním osvícenství, které chtělo vše posuzovat rozumem, začali západní filozofové zpochybňovat dogmata a další rysy zjeveného náboženství, které je přes tisíc let naprosto ovládalo. Měli dost toho, že se kvůli lpění na těchto dogmatech i sebemenší námitka označovala za kacířství a kacíři se trestali krajními prostředky, jako je upálení, a důrazně hájili toleranci. Tolerance (tolerance) se tak stala jedním z hesel osvícenství.

Západní deismus se objevil na konci 17. století a asi sto let ovládal západní myšlení. Deismus dosáhl vrcholu za Velké francouzské revoluce na konci 18. století a revoluční vláda dokonce vyhlásila deistický kult Nejvyšší bytosti za oficiální kult Francouzské republiky. V té době byly ničeny sochy svatých v kostelích, které představovaly monoteismus. Deismus rozvinulo mnoho západních osvícenských myslitelů, zvláště ve Francii. Francouzští myslitelé, včetně Voltaira, průkopníka západního osvícenství, byli tehdy silně ovlivněni východním myšlením. Měli za to, že na světě existuje jediná civilizace s deistickou soustavou, a tou je civilizace východní; že východní civilizace je deismem, který se neopírá o autoritu církve či zjevení, nýbrž o světlo rozumu, které má každý člověk; a že konfuciánská etika má stejnou hodnotu jako křesťanské učení, ačkoli nespočívá na zjevení, nýbrž na rozumu.⁴⁰⁶

Zkoumáme-li, proč Západ osvícenství potřeboval, tedy od čeho se Západ musel osvítit, vidíme, že v 17. a 18. století byla východní civilizace v mnoha ohledech už ve stadiu, které odpovídá západnímu postosvícenství (post-enlightenment). Jak jsme již citovali, ve 4. století př. n. l. existovala Sün-c’ova filozofie, která tvrdila, že „i bez obřadu za déšť prší“: „Pohyb nebes se řídí stálým zákonem. Neexistuje kvůli moudrým vladařům, jako byli Jao a Šun (堯舜), a nezaniká kvůli tyranům, jako byli Ťie a Čou (桀紂)“ (Sün-c’ 17,1). Západ potřeboval vymanit se a osvítit od rozličných dogmat a nesnášenlivosti náboženství, které v západní civilizaci hluboce a široce zakořenily na více než dva tisíce let, východní civilizace však už byla od takových dogmat a nesnášenlivosti osvobozena.

Zjevené náboženství, přirozené náboženství, přírodní filozofie

Konfucianismus se na Západě v době osvícenství stal známým proto, že východní soustava přírodní filozofie, kterou představoval, oslovila lidi Západu obklopené zjeveným náboženstvím. Přírodní filozofie spočívá na myšlenkové soustavě zcela odlišné od západní civilizace Boha. Nezakládá se totiž na slovech, která předává prorok, nýbrž na přírodních jevech. Lidé Západu nazývají konfucianismus, na rozdíl od „zjeveného náboženství“ (revealed religion), jímž míní křesťanství, „přirozeným náboženstvím“ (natural religion). Pro východní civilizaci však slovo náboženství není obvyklým výrazem. Nadpřirozený Bůh, prorok a kněžská vrstva, která ho zastupuje, jsou jádrem náboženství. Východní konfucianismus a taoismus však nemají Boha, proroka ani kněžskou vrstvu a ve středu nemají Boha, nýbrž samu přírodu. Správným výrazem pro konfucianismus či taoismus není přirozené náboženství, nýbrž „přírodní filozofie“ (natural philosophy). Přirozené náboženství je západocentrický a mylný název.

Východní přírodní filozofie vymezila vztah člověka a přírody pojmem tao. Člověk se s tao přírody stýká přímo, bez prostředníka. Tao patří k neprojevenému (不現), ke kategorii, kterou nelze vyjádřit lidským jazykem. Západ naproti tomu vymezil vztah člověka a přírody prostřednictvím nadpřirozené bytosti, Boha. Prostředník, prorok, předává člověku Boží slovo. Bůh tak skrze proroka patří k projevenému (示現), ke kategorii, kterou člověk může vyjádřit. A kolem proroka se ustavuje přísná kněžská vrstva.

Když po 19. století pronikly na Východ drtivá západní věda a technika a instituce demokracie a tržního hospodářství, staly se západní instituce a normy měřítkem i v myšlení. Protože v západní civilizaci hrálo ústřední úlohu náboženství, západní myslitelé přirozeně předpokládali, že ústřední úlohu hraje náboženství i ve východní civilizaci. Místo otázky, proč se náboženství stalo ústředním v západní civilizaci, si tak kladli otázku, jaká náboženství měla východní civilizace. Západní myslitelé, kteří viděli, že střed východní civilizace tvoří myšlení Konfucia, Buddhy a nesmrtelných, je proto pokládali za náboženství a dali jim jména konfucianismus, buddhismus a taoismus. A začali vykládat rozdíly mezi náboženstvími Východu a Západu. Konfucianismus však není náboženství, nýbrž soustava přírodní filozofie. Západní náboženství podrobně upravuje nejen vztah člověka a přírody, ale i vztahy mezi lidmi. Západní civilizace tak nabyla zjevené a normativní etiky, kterou dal Bůh, východní civilizace etiky přirozené a empirické.

Západní myslitelé v 17. a 18. století zjistili, že východní civilizace, s níž se setkali prostřednictvím konfucianismu, je založena na přírodě a nemá s Bohem nic společného. A protože konfucianismus přirozeně přejal taoistický pojem tao, který vymezoval vztah člověka a přírody, pochopili, že i východní kosmologie, tedy způsob, jak uchopit člověka a přírodu, má na rozdíl od západní za lůno přírodu. ⁴⁰⁷ Představa, že vesmír, na němž spočívá východní přírodní filozofie, má jiný princip než západní Bůh, byla pro západní myslitele velmi cizím pojmem. A představa, že tento princip, tao, neexistuje kvůli člověku a není narušen zázraky jen proto, že si to člověk přeje, byla pro tehdejší lidi Západu velmi revolučním pojmem. Na Východě však byl tento pojem už před více než dvěma tisíci lety přijat jako obecný princip a základ východní civilizace díky taoistické myšlence tao a konfuciánské myšlence žen (仁). Lidé Západu totiž spoléhali na bohy už v řecko-římské době a navíc po téměř 1 300 let či déle vyznávali křesťanství jako státní náboženství.

Římský císař Konstantin zakázal roku 313 milánským ediktem pronásledování křesťanství a roku 380 pak císař Theodosius prohlásil křesťanství za římské státní náboženství. Od té doby se pojem Boha, který křesťanství hlásalo, stal v západní civilizaci absolutním středem lidských slov i činů. Lidé Západu žili přes tisíc let v duchovním světě, v němž byl každý, kdo smýšlel jen trochu jinak, než stojí v Bibli, označen za kacíře a odsouzen k upálení.

V renesanci 14. až 16. století se z toho stalo velké procitnutí, hnutí za znovuzískání lidské povahy z dusivé nadvlády náboženství. Západní myšlení dospělo do situace, kdy dogma opřené o středověké pojetí náboženství už nemohlo platit tak jako dřív. Západ prožil období, v němž se rozvinul renesanční humanismus, reformace a rozkol mezi katolíky a protestanty a poté deismus. Na konci 18. století pak byl do prvního dodatku americké ústavy zařazen „zákaz státního náboženství“ (Establishment Clause). Čtrnáct století poté, co ve 4. století prohlásil křesťanství za státní náboženství, změnil Západ zásadu: státní náboženství se nesmí ustavovat.

V západním osvícenství se novým proudem západního myšlení stalo pochybovat o dogmatech náboženství, zkoumat je a předkládat nové teorie. Na Západě se tehdy přirozeně odehrálo mnoho zajímavých věcí, které si dnes stěží dovedeme představit. Když v takové době pronikla na Západ východní civilizace, jevily se západním myslitelům její rozličné stránky jako rozumné a přirozené; vyjadřovali úctu a obdiv a začali ji srovnávat s iracionálními a nevědeckými dogmaty Západu.

Západ se řídil způsobem, kdy vše promýšlel, uvažoval a žil normativně, tedy v mezích norem daných Božím zjevením (či lidskými myšlenkami, o nichž lidé tvrdili, že jsou Božím zjevením). Předpokládejme, že na Zemi existovala jiná civilizace a že to nebyla normativní civilizace založená na Božím zjevení, nýbrž přirozená či empirická civilizace, která pozorovala přírodu a řídila se principy a etikou, jež v ní objevila. Taková civilizace by pak nepotřebovala ani tisíciletí středověkého západního myšlení, ani proces západního osvícenství 17. a 18. století.

Tento myšlenkový proud nutně vyvolal hnutí, které chtělo pojem Boha západního náboženství uchopit spíše rozumem než podle norem, které stanoví Bible. To je právě počátek západního deismu. Anglické slovo deismus (deism) se v písemnictví poprvé objevilo roku 1682, v předmluvě k básni Johna Drydena (John Dryden) Religio Laici („Náboženství laika“). Jeho ústřední myšlenkou je, že Bůh do lidských záležitostí nezasahuje. Protože Západ až do konce 17. století žil pod drtivým vlivem křesťanství, jehož středem byl pojem Boha zasahujícího do lidských záležitostí, byla filozofie, kterou deismus na konci 17. století předložil, revoluční. Předtím se nikdo neodvážil vyslovit myšlenku, že Bůh do lidských záležitostí nezasahuje.

Deismus se označuje také jako přirozené pojetí Boha či přirozené náboženství, protože tvrdí, že stvořitel, čili Bůh, nečiní nic, co by porušovalo řád přírody. A začalo se mít za to, že východní konfucianismus a taoismus se tomuto přirozenému pojetí Boha a přirozenému náboženství podobají. Proto v západním osvícenství myšlení východního konfucianismu a taoismu silně oslovilo západní myslitele a nemálo filozofů vidělo ve východním myšlení, pokud jde o deismus, cestu, kterou se má západní civilizace v budoucnu ubírat.

Ve východní civilizaci se soustava přírodní filozofie rozvíjela už v období Jar a podzimů a Válčících států, dva tisíce let před západním osvícenstvím. Myslitelé západního osvícenství, když zjistili, že etika deismu, o kterou usilovali, se uskutečňuje ve východní přírodní filozofii, jí propadli. Zvláště v politicko-ekonomické filozofii státu viděli, že „laissez-faire“ je už uskutečněno ve východním taoismu jako „myšlenka nekonání“. Mnoho západních filozofů bylo přirozeně východní civilizací zaujato a snažilo se ji napodobit.