Vznik národního státu na Východě a na Západě a zrod politické ekonomie

1) Národní stát směřuje k min-pen, vládě pro lid

Nejdůležitějším historickým činitelem ve srovnání civilizací Východu a Západu je utváření národního státu (nation state). Východ předstihl Západ ve vytváření národních států o dva tisíce let. V období Jar a podzimů a Válčících států, které trvalo až do 3. století př. n. l., vznikly na Východě národní státy. Západ strávil tisíciletí jako starověké dobyvačné státy a středověké náboženské státy a zrod národního státu zažil teprve po vestfálském míru roku 1648. To, že někdo předstihl jiné ve vytváření národních států, neznamená, že se rozvíjí moudrost. Rozhoduje se tím jen o směru vědění. I filozofie je krystalizací vědění, nikdy nejde o moudrost. Dokládá to západní věk ideologií.

Zrod národního státu si na úrovni civilizace žádá nové myšlení a novou filozofii. Se zrodem národního státu dochází k filozofické změně, která ctí přírodní filozofii. A rodí se myšlení min-pen (民本思想), které staví do středu lid. Myšlení min-pen znamená v politicko-ekonomické soustavě hospodářskou autonomii jednotlivce, a to je jádrem úspěšné politické ekonomie. Má-li civilizace v sobě tyto základy, myšlení min-pen a hospodářskou autonomii soustředěné na přírodní filozofii, hospodářství se rozvíjí; nemá-li, hospodářský rozvoj je nemožný.

Kdy vznikl národní stát (nation state) na Východě a na Západě? Západ užívá pojmu „národní stát v moderním smyslu“, tedy „demokratický národní stát“. Musí to být stát, který má demokracii, jež se na Západě objevila po průmyslové revoluci. Teprve s ústavou a soustavou brzd a protivah, jako je dělba moci, splňuje podmínky národního státu. Na Východě je důležité zvláště zrušení tradičních dynastií. Navrhuje se vidět jako vznik národního státu sinchajskou revoluci roku 1911 v Číně, reformy Meidži roku 1868 v Japonsku a založení Korejského císařství roku 1897. To je názor, který vychází ze západocentrického pohledu na svět a na dějiny.

Takovou západocentrickou metodou však nelze civilizace Východu a Západu srovnávat. Na Západě došlo ke vzniku národního státu a k ustavení demokratických politických soustav téměř současně, v 17. a 18. století. Na Východě však národní stát vznikl v 5. až 3. století př. n. l. a demokracie v 19. a 20. století. Na Východě národní stát existoval téměř dva tisíce let předtím, než byla zavedena demokratická politická soustava. Ustavení národního státu je důležité proto, že národní stát kvůli přežití nutně směřuje k přírodní filozofii a k min-pen (民本主義), vládě pro lid.

Myšlení min-pen na Západě před novověkem nenajdeme. Řecko-římský starověk byl věkem dobyvačných států, pro něž byli otroci nezbytní. V soustavě, která dělí občany a otroky, bylo myšlení min-pen zbytečné. Středověk byl věkem náboženských států, které se řídily a zabývaly příkazy ne lidí, nýbrž Boha, a naturalistická nauka o lidské přirozenosti či myšlení min-pen tam byly rovněž zbytečné. Proto byla na Západě před novověkem politicko-ekonomická filozofie soustředěná na všechny lidi ve státě, na lid, zbytečná.

Na Východě naproti tomu myšlení min-pen, které vzniká, když stát nabývá podoby národního státu, předstihlo Západ o dva tisíce let.

Vznik národního státu vyvolává zásadní změnu ve filozofickém proudu civilizace. Tato změna se řídí soustavou „přírodní filozofie“ sloužící přežití státu. Národní stát usiluje o přežití ne příkazy vůdců, dobyvatelů či proroků, nýbrž prostřednictvím „min-pen“ soustředěného na národ. Prochází procesem, v němž činí středem vedení státu soustavu přírodní filozofie, a ne zjevené náboženství. Přežití, tedy instinkt sebezáchovy, se stává první politikou státu.

Vznik národního státu přináší podstatnou změnu civilizační soustavy. Důležitým bodem ve srovnání civilizací Východu a Západu je, kdy na Východě a na Západě národní stát vznikl. Kdy vznikl národní stát na Východě a na Západě? Kissinger upozorňuje, že vznik národního státu na Východě předstihl Západ asi o dva tisíce let:

V Číně trvalo období Válčících států dvě stě padesát let a skončilo sjednocením pod Prvním císařem dynastie Čchin. Během této doby feudální státy získaly samosprávu a proměnily se v nezávislé státy. Západ zažil podobnou zkušenost v období od vestfálského míru roku 1648 do druhé světové války: v procesu, v němž evropské státy bojovaly o převahu v rámci rovnováhy sil. ⁴⁰⁸

I americký politolog Fukuyama upozorňuje, že staletí války mezi státy mění podobu státu, a vysvětluje, jak se národní stát utvářel na Východě a na Západě. V období Jar a podzimů a Válčících států prošel Východ už takovými staletími válečného stavu a národní státy se zrodily. Na Západě se centralizované národní státy zrodily z podobného válečného stavu o více než tisíc let později:

V Číně se národní státy utvářely uprostřed neustálých válek v období Jar a podzimů a Válčících států… Ve srovnání Východu a Západu to ukazuje velmi zajímavou situaci… Při zakládání národních států, které proběhlo o více než tisíc let později než na Východě, vykazuje Západ velmi podobné výsledky… V Číně i v Evropě vycházelo utváření národních států ze snahy připravit se na válku. Přípravou na válku se území feudálních pánů postupně začlenila do území jediného státu, státní moc se centralizovala a zrodily se moderní nezávislé správní soustavy. ⁴⁰⁹

Jakmile se národní státy utvoří, vzniká byrokracie, správní soustava, která jim vládne, politicko-ekonomické myšlení, které řídí domácí hospodářství, a politická etika min-pen, která řídí domácí politiku. Na Východě byla tato soustava ustavena už v období Válčících států před naším letopočtem. Na Západě vznikla o dva tisíce let později, po vestfálském míru.

Jestliže na Západě začal národní stát až po vestfálském míru (1648), jakou podobu organizace měly západní státy předtím? Řecko-římská doba znala soustavu dobyvačných států. Obyvatelé dobytých států byli otroky. Dobyvačné státy jako Řecko a Řím se skládaly z občanů, kteří tvořili stát, a z otroků, které zajali. Sparta měla mnohem více otroků než občanů, v Athénách tvořili otroci přes polovinu a v Římě asi třetinu. Otroci se získávali zajetím ve válce a loupežemi nebo koupí na trzích s otroky. Caesar je v západních dějinách znám jako hrdina, který dobyl Galii, ale při dobývání Galie nashromáždil bohatství prodejem nesčetných otroků. Jednou, když jeho vojsko zvítězilo v bitvě, zajalo a prodalo naráz padesát tisíc otroků a přineslo Caesarovi i jeho legionářům velké bohatství. Jak se s otroky zacházelo? Aristotelés je pojímal takto: otrok je bytost stejná jako zvíře, protože otrok stejně jako zvíře nemá duši.

U barbarů jsou žena a otrok na stejné úrovni, protože nemají nikoho, kdo by od přirozenosti vládl. Muži i ženy jsou u nich jen otroky. Proto básníci říkají: „Je správné, aby Řekové vládli barbarům.“ Barbaři mají povahu otroků. ⁴¹⁰

Aristotelés věřil, že duši mají jen řečtí občané, a tuto filozofii vykládal Řekům. V řeckých dobyvačných městských státech bylo nejlepším způsobem, jak chránit a rozmnožovat hospodářství státu, vítězit ve válkách a přivážet zlato, stříbro, poklady a otroky. I Řím byl soustavou dobyvačných států. V dobyvačném státě založeném na otroctví nebylo místo pro teorii politické ekonomie, která by se obracela ke všem lidem.

Po řecko-římské době byl Západ více než tisíc let středověku náboženským státem. Protože absolutní moc měla římská papežská kurie, byla ve středu náboženství soustředěné na Boha, či papežská kurie.⁴¹¹ Protože místní páni a králové měli jen omezenou moc, nemohlo se zrodit politicko-ekonomické myšlení, které by se obracelo k celému lidu v národním státě. Ve středověku na Západě koexistovaly církev a stát, ve vedení státu však měla převahu církev. Velkou úlohu hrála zvláště eschatologie zjeveného náboženství.

Dějiny západního křesťanství až do 16. století byly jedním slovem dějinami čekání: jejich dějiny spočívaly v čekání, kdy přijde konec lidských dějin, a v čekání, zatímco se tento konec neustále odkládal. I když se konkrétní podoby čekání podle okolností měnily, čekání na konec zůstávalo vždy stejné. ⁴¹² … Luther často říkal, že konec přijde během několika let, a poznamenával, že by to mohlo být i letos. A často říkal, že Bůh kvůli vyvoleným uspíší okamžik konce, a vysvětloval, že „v běhu času se příštích sto let zkrátí jako deset“. ⁴¹³

Teprve po vestfálském míru se proto státy mohly poprvé oddělit od náboženství a existovat jako politické soustavy. Na Západě se poprvé zrodily národní státy, které nebyly ani dobyvačnými, ani náboženskými státy.

Pojem „čí vláda, toho náboženství“ je výrazem, který podpírá svrchovanost hlavy státu. Znamená, že ať má vládce jakékoli náboženské pojetí, na území, jemuž vládne, stojí stát nad náboženstvím. Tento pojem se však stal možným teprve ke konci třicetileté války. Stal se možným proto, že Němci mohli při uzavírání míru ustavit zásadu, podle níž náboženství už nemá žádnou moc v otázkách války a míru. ⁴¹⁴

Se vznikem národního státu začal stát na Západě konečně myslet na svou budoucnost myslí, a ne náboženskými soudy o dobru a zlu. Aby přežil. Taková filozofická soustava se osamostatňuje od deduktivní soustavy příkazů dobyvatelů či zjeveného náboženství. Národní státy pak přirozeně opouštějí deduktivní soustavu příkazů a řídí se induktivní soustavou přírodní filozofie, kterou nemohou než objevit samy.

Představa, že to, co přijde, není nevyhnutelné, okamžitě omezuje moc, kterou by náboženství přirozeně vykonávalo. Pojem posledního soudu připouští při volbě mezi dobrem a zlem jedinou podmínku. Státník však musí kvůli budoucnosti státu při volbě ne mezi dobrem a zlem, nýbrž mezi nejhorším a menším zlem činit soud mravní, a ne náboženský. V tomto ohledu měl Richelieu za to, že ve vedení státu je nejdůležitější prozíravost: jen s prozíravostí totiž může státník odvrátit zla, která na stát přicházejí. Jakmile zlo začne, je stále těžší se mu vyhnout. ⁴¹⁵

Na Východě i na Západě směřuje politická ekonomie soustavy přírodní filozofie k „min-pen“. Kvůli přežití státu nemůže tomu být jinak. Jak se myšlení min-pen rodí? Myšlení min-pen, které se objevilo spolu s národními státy utvořenými v období Jar a podzimů a Válčících států, se stává nejdůležitějším prvkem přežití státu. Jen prostřednictvím min-pen totiž může národní stát přežít. Myšlení min-pen je myšlenka, že pro stát je nejdůležitější lid, a ne pokyny dobyvačného vůdce či zjeveného náboženství. Od období Jar a podzimů a Válčících států se myšlení min-pen zapisovalo rozličnými výrazy: pro lid (爲民), chránit lid (保民), pást lid (牧民), milovat lid (愛民). Meng-c’ už ve 4. století př. n. l. vyložil podstatu myšlení min-pen: „Lid je nejvzácnější, oltáře země přicházejí až po něm a panovník je nejlehčí“ (Meng-c’, „Ťin-sin, druhá část“). Meng-c’ je jedním z filozofů, kteří důležitost lidu aktivně postavili do popředí. Důvod je prostý: myšlení min-pen bylo potřebné k „přežití“ státu i lidu. Už před Meng-c’ se min-pen objevovalo jako ústřední téma východní přírodní filozofie u Konfucia a v Tao-te-ťingu.

Na Západě se myšlení min-pen filozoficky usadilo teprve poté, co je v 18. století poprvé hájil francouzský myslitel Rousseau. Předtím trval tisíciletí řecko-římský „věk dobývání“ a středověký „věk církevní moci“ a min-pen na Západě vzniknout nemohlo. Teprve v 17. století se na Západě zrodily národní státy, které min-pen potřebovaly, a v 19. století se do západních zemí rozšířily instituce a modely demokracie, která demokraticky střídá vůdce. I Východ tyto instituce a modely dovezl a přizpůsobil se jim. V tomto procesu sehrálo důležitou úlohu myšlení min-pen, které už Východ měl. Když Východ vstřebával západní demokratické instituce, myšlení min-pen ve východní civilizaci už existovalo. „Kultura je matka a instituce jsou její děti.“ Bez kultury se instituce neujmou.

Rousseauovo myšlení soustředěné na lid bylo na Západě zcela novým pohledem. Hluboce zapůsobilo na německého filozofa Kanta. Kant zanechal záznam, že dokud nečetl Rousseaua, neznal důležitost „lidu“ (people). Západní myslitelé před Kantem žili přes dva tisíce let v soustavě západní civilizace, která cenila dobyvačné vůdce věku dobývání či náboženské vůdce věku církevní moci. Po vestfálském míru roku 1648 se však na Západě změnily meze politicko-etického myšlení. Teprve po vzniku národního státu se na Západě poprvé stal celý „lid“ nezbytným pro přežití státu a objevili se myslitelé, kteří to hájili.

Myšlení min-pen se nerozvinulo proto, že by bylo ideologií či filozofickým pojmem, jehož si stát či demokracie přirozeně cení, nýbrž vzniklo samo v rámci ustavení národního státu. Trvá-li doba, kdy zuří války, mohou všichni ve státě přežít jen tehdy, budou-li stát hájit ne vůdci či šlechta, nýbrž celý lid. Tento závěr nevychází z filozofie či ideologie, nýbrž z instinktu sebezáchovy lidské přirozenosti. Z této potřeby teprve vzniká soustava přírodní filozofie.

Min-pen vs. demokracie

„Východ utvořil národní státy o dva tisíce let dříve než Západ“: to znamená, že zrod „min-pen“, který nutně následuje po utvoření národního státu, předstihl na Východě Západ o dva tisíce let. Tvrzení, že min-pen přišlo dříve, neznamená, že soustava „demokracie“ přišla na Východě dříve než na Západě. Demokracie zahrnuje „mírové střídání vůdců“ podle zákonů a institucí. Zvláště zakotvení mírového střídání vůdců v ústavě a promítnutí tohoto cíle do politické soustavy, která odráží brzdy a protiváhy, se uskutečnilo na Západě v 17. a 18. století. To jsou věci, které východní min-pen nerozvinulo, a všechny byly převzaty ze Západu.

Při srovnávání Východu a Západu je třeba spojovat zrod „přírodní filozofie“, „min-pen“ a „politicko-ekonomické soustavy“, která je podpírá, ne se vznikem demokracie, nýbrž se vznikem „národního státu“. Min-pen je politicko-ekonomická myšlenka, která se na Východě rozvinula brzy. Znamená, že lid je základem státu. Meng-c’ ve 4. století př. n. l. hájil teorii střídání dynastií, teorii změny mandátu (易姓革命): je to filozofie min-pen, podle níž je „lid nejvzácnější, oltáře země přicházejí až po něm a panovník je nejlehčí“. Je to vznik východního myšlení min-pen o dva tisíce let dříve než teorie božského práva králů, kterou Západ hájil až do doby absolutní monarchie v 17. století. Myšlenka, že lid je vzácný a panovník lehký (民貴君輕), je filozofická soustava, podle níž se politická ekonomie rozvíjí a stát se náležitě udržuje a vzkvétá jen tehdy, ctí-li se lid a pečuje-li se o jeho život.

Už před Meng-c’ rozvíjí Kniha dokumentů myšlenku, že jen lid je kořenem státu (民惟邦本): lid je základem státu a země je v míru jen tehdy, je-li lid v bezpečí. Myšlenka, že srdce lidu je srdcem nebe, znamená, že země je stabilní jen tehdy, nejde-li vůdce proti vůli lidu a naslouchá-li jeho hlasu. Myšlenka, že jen lid je kořenem státu, pochází jako odkázané poučení z „Písně pěti synů“ (五子之歌) dynastie Sia, kolem 20. století př. n. l., a zdá se, že byla ustálena kolem 10. století př. n. l., na počátku dynastie Čou. Myšlení min-pen jako 民惟邦本 či 民貴君輕 tedy mělo v čínské civilizaci dlouhé kořeny už před vznikem národních států v období Válčících států.

Zvláště Meng-c’ uprostřed neustálých válek období Válčících států pokročil o krok dál než myšlenka, že jen lid je kořenem státu, a rozvinul ji v myšlenku, že lid je vzácný a panovník lehký, a hájil změnu mandátu: neschopného vůdce lze vyměnit. Až do 19. století se však Východ nedokázal vymanit z instituce a zvyku doživotní vlády, kdy vůdce zůstává vůdcem až do smrti. Objevil-li se neschopný vůdce, nemohla než trvat etická otázka, zda mu dál sloužit, či ho vyměnit. Do této doživotní vlády, trvající přes dva tisíce let, vnesla revoluční instituci mírového střídání vůdců západní demokracie. Slavná revoluce v Anglii a francouzská revoluce v 17. a 18. století se staly podnětem k ustavení demokracie na Západě.

Uskutečnění demokracie vzniklo v západní filozofické soustavě založené na projeveném. Někteří mají za to, že se západní myslitelé v mocenském boji mezi církevní mocí, která ovládala tisíciletí středověku, a nastupující královskou mocí začali zajímat o soustavu „brzd a protivah“, a tak byly položeny základy rozvoje demokracie. Lze říci, že pohled, podle něhož je možné „uskutečnit ideál“ a zásadně změnit svět, v němž člověk žije, umožnil v západním myšlení projeveného nástup demokracie. Ve východním myšlení neprojeveného je, dá se říci, příliš mnoho realismu na to, aby se min-pen revolučně proměnilo v demokracii. To, že se demokracie rozvinula na Západě, lze vidět jako rozdíl mezi východním myšlením založeným na etice a západním civilizačním myšlením založeným na zákoně. Mírové střídání vůdců se na Východě skutečně stalo možným teprve po 19. století, když byly dovezeny instituce založené na západní demokratické filozofii.

Srovnáme-li takto výchozí bod východního min-pen a výchozí bod západního min-pen před demokracií, pochopíme propast, která při srovnávání civilizací Východu a Západu nutně vzniká.

Při srovnávání civilizací Východu a Západu klademe s ohledem na vznik národního státu mezi myslitele Východu a Západu odstup dvou tisíc let. Ve srovnání civilizací Východu a Západu vykazují srovnání pojmů či myslitelů, jako taoismus vs. deismus, konfucianismus vs. přírodní filozofie, myšlenka nekonání (wu-wej, 無爲) vs. laissez-faire, Chan Fej-c’ vs. Machiavelli či Sun-c’ovo Umění války vs. Clausewitzovo O válce, odstup dvou tisíc let. Taoismus, konfucianismus, myšlenka nekonání, Chan Fej-c’ a Sun-c’ jsou všechno postavy z doby před naším letopočtem či myšlení, které tehdy vzniklo. Západní postavy či myšlení, které jim odpovídají, zahrnují deismus, přírodní filozofii, laissez-faire, Machiavelliho a Clausewitze, tedy myšlení či osobnosti, které vznikly na Západě v raném novověku. Všechny se řídí ne soustavou zjeveného náboženství, nýbrž soustavou přírodní filozofie. Teprve jejich vznikem se stává možným srovnání myšlení a osobností soustav přírodní filozofie Východu a Západu.

Na Východě je pojem národního státu tak samozřejmý, že ho není třeba znovu promýšlet. Východ, který žije v národních státech už tisíce let, není zvyklý na jiné druhy států. Národní stát je však důležitý pojem, který Západ začal poznávat teprve v raném novověku. Západ lze totiž charakterizovat dobyvačnými státy v řecko-římské době a náboženskými státy ve středověku a národní státy založil teprve v raném novověku. Starověké řecko-římské dobyvačné státy byly státy, v nichž spolu žilo mnoho národů, složené z občanů a rozličných otroků. Více než tisíc let středověku dělil Západ státy podle náboženství, a v jednom státě tedy spolu žilo mnoho národů.

Římský papež hluboce zasahoval do vedení křesťanských států a v době reformace se státy ustavovaly rozdělené na katolické a protestantské. V katolickém státě žilo pohromadě mnoho národů katolické víry a protestanté v něm žít nemohli. Stejně tak v protestantském státě žilo mnoho národů protestantské víry a katolíci v něm žít nemohli. Během dlouhých válek mezi protestanty a katolíky v 17. století z této podoby nakonec kvůli přežití vznikly státy soustředěné na národ a nezávislé na náboženství. V jednom státě tak začali spolu žít lidé téhož národa, katolické i protestantské víry. Po staletích válek se konečně objevil národní stát a zrodila se nová soustava vedení státu. Zde Západ konečně ustavil přírodní filozofii a soustavu politicko-ekonomické filozofie min-pen.

Západ zakládal národní státy v 17. století. Objevili se myslitelé, kteří volali po přírodní filozofii. Bacon, který na Západě zdůrazňoval přírodní filozofii a empirismus, byl člověkem této doby: „Člověk je služebníkem a vykladačem přírody. Lidské porozumění vychází jen z přemýšlení o přírodě a z pozorování pravdy přírody. Mimo to člověk nemůže nic vědět ani nic učinit.“ Po Baconovi šel Spinoza v obhajobě přírodní filozofie o krok dál. Hlásal, že Bůh a příroda jsou jedno: „Je nemožné, aby člověk nebyl součástí přírody… Bytí člověka udržuje moc Boha čili přírody.“ Francouz Quesnay a Angličan Adam Smith, kteří volali po politické ekonomii laissez-faire, na ně navázali: „Nechte konat, nechte procházet, svět jde sám od sebe“ se stalo jejich filozofií. Inspirovali se myšlenkou nekonání východní přírodní filozofie.

2) Východní politická ekonomie min-pen: Kuan-c’, Sün-c’, Chan Fej-c’, S’-ma Čchien a Tao-te-ťing

Národní stát se kvůli přežití přirozeně opírá o politicko-ekonomickou filozofii min-pen. Politicko-ekonomická filozofie v západní civilizaci před 17. a 18. stoletím neexistovala. V řecko-římském věku dobývání ani ve středověku soustředěném na náboženství totiž neexistovaly národní státy. Západní myslitelé před novověkem neměli národní státy, a nemuseli proto promýšlet politicko-ekonomické myšlení, které v národních státech vzniká. Teprve v 17. století se na Západě zrodily národní státy a na tomto základě vzniklo v 18. století ve Francii politicko-ekonomické myšlení zvané fyziokratismus. Poté vynikl jako západní politicko-ekonomický myslitel Angličan Adam Smith.

Řekové Platón a Aristotelés vykládali teorie a filozofie ve všech oblastech, stopy politicko-ekonomického myšlení u nich však téměř nenajdeme. Protože žili v civilizaci věku dobývání, omezovalo se „politicko-ekonomické myšlení“, které vymysleli, na několik názorů na politicko-etickou otázku, jaký majetek má člověk ve společnosti mít. Nemuseli se zajímat o politickou ekonomii, která by se obracela ke všem lidem ve státě či polis, tedy k „lidu“.

V národním státě se však kvůli přežití stává nejdůležitějším zájem o celý „lid“ státu. Jak zapojit lid do hospodářské činnosti, se stává zásadním cílem moci a přežití státu. Právě proto se musí projevit myšlení min-pen. Na základě myšlení min-pen se tak poprvé začíná rodit politicko-ekonomické myšlení. V období Válčících států, v 6. až 3. století př. n. l., začali východní myslitelé rozvíjet politicko-ekonomické myšlení. Prvním a nejdůležitějším krokem pro ně bylo ustavit pojetí lidské přirozenosti, z něhož politicko-ekonomické myšlení vychází: ustavit lidskou přirozenost na základě přírodní filozofie. Na tomto základě postupně budovali jádro politicko-ekonomické filozofie. Podívejme se na Kuan-c’ (管子), Sün-c’ (荀子), Chan Fej-c’ (韓非子), S’-ma Čchienovy Zápisky historika (史記) a Lao-c’ův Tao-te-ťing (道德經).

Kuan-c’ (管子, kniha napsaná v období Jar a podzimů a Válčících států). Kuan Čung (管仲) byl postavou období Jar a podzimů, před obdobím Válčících států, kdy feudální soustava přecházela v národní státy. Je to státník, který čtyřicet let, v letech 685–645 př. n. l., fakticky vládl státu Čchi. Kniha, která podává filozofii mnoha lidí sdílejících filozofii podobnou jeho, je Kuan-c’ (管子). Zaslouží si, aby byla počítána za první knihu politické ekonomie na Východě i na Západě. Kuan-c’ zřejmě vznikl v období Jar a podzimů, silně ovlivnil soupeřící myslitele sta škol v období Válčících států a v období Válčících států byl redigován a uspořádán. Mezi filozofiemi zapsanými v Kuan-c’ je mnoho myšlenek hospodářské politiky vůči celému lidu státu. Východní min-pen se liší od západní demokracie. Západní demokracie vyjadřuje vizi či ideál, jehož musí člověk za každou cenu dosáhnout. Východní min-pen není ideologické myšlení, za které by měla bojovat každá země či každý jednotlivec. Má spíše velmi realistický cíl: aby stát i jednotlivec v období Válčících států přežili. Má tedy velmi realistický cíl „sebezáchovy“. Spočívá na základním realismu: v období Válčících států lze přežít jen tehdy, posiluje-li se moc státu, a k tomu je třeba vidět celý lid jako nejdůležitější činitel státu a zapojit ho. Min-pen se stává základem filozofie přežití národního státu.

Je-li stát bohatý, lidé přicházejí i zdaleka. Je-li půda otevřena k obdělávání všem bez rozdílu, lidé se usazují. Jsou-li sýpky plné a lid má co jíst, stává se umírněným a skromným. Je-li dost oděvu a potravy, lid zná úctu i stud. (Kuan-c’ 1,1) ⁴¹⁶

Toto myšlení min-pen se pojí s myšlenkou nekonání. Filozofie vůdce, který objímá lidi bez rozdílu, má hledat svůj základ v myšlence nekonání, která následuje filozofii přírody.

Neříkejte: „Nejste z naší rodiny.“ Kdo to uslyší, nebude už vaše slova poslouchat. Neříkejte: „Nejste z našeho okrsku.“ Kdo to uslyší, nebude už plnit vaše rozkazy. Neříkejte: „Nejste z naší země.“ Kdo to uslyší, nebude vás už následovat. Jednejte jako země. Jednejte jako nebe. Země ani nebe nikoho zvlášť nerozlišují a nikomu nedávají přednost. Jednejte jako slunce. To je pravidlo jednání skutečného vůdce. (Kuan-c’ 1,5)

Kuan-c’ velmi rozmnožil bohatství státu Čchi tím, že z obchodu se solí a železem učinil státní monopol. A využil toho k ustavení hospodářské politiky, která upravovala množství peněz podle objemu obilí a jiného zboží v oběhu. Zdá se, že je to první případ, kdy se měnová politika soustavně využívala ke správě národního bohatství.⁴¹⁷ Když ceny obilí prudce klesly, Kuan-c’ uvolnil peníze, nakoupil obilí a ceny zvedl; když ceny obilí prudce stouply, obilí prodával a ceny stabilizoval. V naléhavých případech, při hladomoru či válce, zajišťoval příjmy tím, že vydával další peníze či prodával zásoby. Využíval zlata a peněz státu Čchi k nákupu a prodeji místních výrobků Čchi a sousedních zemí a maximalizoval tak zisk Čchi. Kuan Čung prováděl politiku, která propojovala fiskální a měnovou politiku tím, že všechny daně i úhrady za veřejné práce přijímal a platil v penězích, a ne v naturáliích. Vykládají to kapitoly Kuan-c’ o „lehkém a těžkém“ (輕重). Na otázku vévody Chuana: „Lze stabilizovat ceny všeho pod nebesy?“ odpověděl Kuan Čung uměním lehkého a těžkého. Umění lehkého a těžkého (輕重之術) je zásada tržního hospodářství, podle níž ceny klesají, je-li zboží mnoho, a stoupají, je-li ho málo, a znamená usilovat v takovém hospodářském prostředí s pomocí peněz o dobré hospodaření se státními financemi (理財).⁴¹⁸ Na tomto základě učinil Kuan Čung vévodu Chuana (桓公) ze státu Čchi prvním z pěti hegemonů období Jar a podzimů.⁴¹⁹

Sün-c’ (荀子, asi 310–235 př. n. l.) vykládá v 10. kapitole své knihy, „Obohacování státu“ (富國), jak vést hospodářství státu, podobně jako Bohatství národů (國富論) Adama Smithe v 18. století. Sün-c’ v kapitole „Obohacování státu“ vysvětluje, že nezbohatne-li lid, nelze od něj vybírat daně, a nechrání-li se lid, nelze ho přimět k práci.

Zdravé hospodářství státu znamená šetrné státní výdaje, bohatý lid a dobré uchovávání přebytků. Šetrné státní výdaje znamenají snížit státní rozpočet, a dobrým vedením státu lze lid obohatit. Zbohatne-li lid, mají státní finance rezervu. ⁴²⁰

Zvláště zajímavé je, že pojem „neviditelné ruky“, který proslavil Adam Smith, vyložil podobně Sün-c’ o dva tisíce let dříve: i když nikdo nevyrábí věci pro sebe, výrobky nakonec přispívají k prospěchu všech. Zajímavé je, že Adam Smith předložil západní teorii, podle níž neviditelnou rukou „soukromý zájem vytváří veřejný zájem“, kdežto Sün-c’ vysvětluje, že „oběhem“ vytváří „úsilí každého“ „prospěch, jehož užívají všichni“:

Přirozeným oběhem lidé užívají mnoha domácích i zahraničních výrobků, aniž je sami vyrábějí. Lidé žijící u moře užívají dřevěných nádob a lidé žijící v horách spotřebovávají mořské plody. Rolníci, kteří sami dřevo ani hlínu nezpracovávají, užívají výrobků tesařů a kameníků. Stejně tak řemeslníci a ti, kdo se věnují obchodu, se těší z rozličného obilí, které pěstují rolníci, aniž je sami na polích pěstují (Sün-c’ 9,12)

Sün-c’ má za to, že díky oběhu lidé užívají věcí, z nichž se těší všichni, a vyjadřuje tu názor odlišný od Adama Smithe. Západní Adam Smith vyjadřuje názor, že veřejný zájem vzniká sám ze soukromého zájmu, Sün-c’ však zdůrazňuje důležitost oběhu. Viděl oběh jako tvůrce veřejného zájmu. Sün-c’ však vyjadřuje i názor, že i oběh může být poškozen chamtivostí jednotlivce.

Lidská přirozenost a city, ponechají-li se samy sobě, plodí nepořádek a násilí; lidskou přirozenost a city lze spravovat etikou. Je třeba následovat dobré učitele a zásady. (Sün-c’ 23,1)

Má za to, že ponechá-li se soukromý zájem podle lidské přirozenosti sám sobě, veřejný zájem utrpí. Proto začíná tvrdit, že kvůli veřejnému zájmu je třeba lidskou přirozenost spravovat zákonem a etikou.

Chan Fej-c’ (韓非子, konec 3. století př. n. l.) vykládá ve své knize Chan Fej-c’ svou filozofii politicko-ekonomického myšlení. Zvláště nápadná je jeho filozofie rozlišení veřejného a soukromého zájmu: „Když se ve starověku tvořila slova, nakreslili kruh a nazvali jej soukromým, a co bylo mimo kruh, nazvali veřejným. Už tehdy věděli, že soukromé a veřejné se střetávají.“ To podrobně prozkoumáme v další kapitole v oddílu „Západní sbíhání soukromého a veřejného zájmu vs. východní střet soukromého a veřejného zájmu“.

Ministři usilují o veřejný zájem, a ne o soukromý, když je vládce moudrý a schopný. Ministři lpí na soukromém zájmu, místo aby usilovali o veřejný, když je vládce tupý a neschopný. (Chan Fej-c’ 19, „Š’ sie“)

Chan Fej-c’ova teorie střetu soukromého a veřejného zájmu souvisí s jeho filozofií, podle níž je pro vůdce, který vede stát, jedním z podstatných prvků vláda pomocí šu (術治), politického umění:

Zákony a správní opatření jsou způsobem, jak odstranit cesty, jimiž ministři usilují o soukromý zájem. Uspějí-li zákon a správní opatření, honba za soukromým zájmem zmizí. Soukromý zájem je vodítkem k porušování zákona… Užívá-li vládce ministrů podle svých osobních zálib, ministři se věnují ne veřejnému zájmu, nýbrž uspokojování vládcových zálib (Chan Fej-c’ 45,6)

Chan Fej vysvětluje, že nejlepším způsobem přežití státu je, aby lid vlastním úsilím rozmnožoval bohatství státu. Jako výchozí bod své politicko-ekonomické filozofie vysvětluje, že veškeré lidské úsilí usiluje o prospěch jednotlivce a že státní politika to musí brát za základ:

Když hospodář najímá dělníky, aby mu klučili půdu a seli, a dává jim jídlo a peníze, není to proto, že by dělníky miloval, nýbrž proto, že štědré jídlo a peníze přimějí dělníky dobře pracovat. Když dělníci dělají, co mohou, aby půdu vyklučili a oseli, není to proto, že by milovali hospodáře, nýbrž proto, že budou-li pilně pracovat, dostanou dobré jídlo a peníze… Každý člověk tedy nakonec bere za základ práci pro sebe. ⁴²¹

Za těchto okolností, zdůrazňuje, musí stát chránit rovnost příležitostí a nesmí usilovat o rovnost výsledků:

Jsou-li jednotlivci chudí, je to v zásadě proto, že jsou líní nebo bezhlavě utrácejí. Naopak žijí-li jednotlivci dobře, je to v zásadě proto, že pilně pracují a šetří. Bere-li vládce těm, kdo žijí dobře, a rozdává chudým, je to totéž, jako by bral těm, kdo pilně pracují a šetří, a dával líným a těm, kdo bezhlavě utrácejí. Výsledkem pak bude, že lidé dostanou, co chtějí, aniž by pilně pracovali a šetřili. (Chan Fej-c’ 50,3)

Na základě teorie střetu veřejného a soukromého zájmu Chan Fej stanoví, že chránit veřejný zájem je cílem státu a vůdce. Protože Chan Fej žil na konci období Válčících států, byla už v národním státě ustavena byrokracie. Vykládá, jak vládce a ministři v byrokracii usilují o své zájmy. Učí právě podstatu vlády pomocí šu (術治).

Zápisky historika (史記, kolem roku 91 př. n. l.) jsou dějepisné dílo, které napsal S’-ma Čchien, a lze je srovnat s knihou Hérodota, prvního historika Západu. Zvláště životopisy (列傳) v Zápiscích historika se velmi podobají Plútarchovým Životopisům jako záznamy o životech hrdinů své doby na Východě a na Západě. Zápisky historika však obsahují politicko-ekonomické myšlení, jaké u Hérodota ani v Plútarchových Životopisech vůbec nenajdeme. V době, kdy žil S’-ma Čchien, bylo na Východě utváření národních států už dovršeno a politicko-ekonomické myšlení se ve vedení státu stalo stejně důležitým činitelem jako válka.

Šedesátá devátá kapitola životopisů Zápisků historika nese název „Životopisy zbohatlíků“ (貨殖列傳). 貨 znamená bohatství a 殖 rozmnožení. Je to tedy záznam o tom, proč je bohatství důležité, jak rozmnožit majetek a zbohatnout a jak se majetku užívalo. Obsahuje pronikavý pohled S’-ma Čchiena na lidskou přirozenost, která vysvětluje politicko-ekonomické myšlení. Stanoví, že v lidské přirozenosti jsou zisk a majetek základními důvody, které člověka pohánějí:

Když lidé pod nebesy radostně přicházejí, všichni hledají zisk,

a když se lidé pod nebesy rozbíhají jako hroutící se zeď, i to se ženou za ziskem. (Zápisky historika 129,2)

S’-ma Čchien, když zkoumal dějiny a pohyby lidského srdce, prohlédl, že sílu, která člověka pohání, nakonec určuje jeho vlastní zájem. Měl za to, že situace, kdy úředníci, nepřimějí-li se pracovat pro veřejný zájem, usilují o soukromý zájem, spočívá v téže lidské přirozenosti, která vede obyčejné lidi k honbě za ziskem.

Lidé zpravidla toho, kdo má desetkrát větší majetek, pomlouvají, toho, kdo má stokrát větší, se bojí, pro toho, kdo má tisíckrát větší, pracují, a toho, kdo má desettisíckrát větší, se stávají otroky. To je zákon všech věcí. (Zápisky historika 129,29)

Úředníci překrucují správní příkazy, kradou a užívají pečetě a páchají zločiny, a jejich cílem je vydírat peníze. Rolníci, řemeslníci, obchodníci i pastevci se při své práci všichni snaží získat více peněz. Každý člověk se tedy nakonec každý den snaží využít svých schopností a dovedností, aby získal o něco více peněžního zisku. (Zápisky historika 129,27)

Je-li lidská přirozenost taková, nesmí se vláda či vůdce nikdy dopustit „etatistické chamtivosti“. Zdůrazňuje tedy, že vůdce nesmí soupeřit s lidem, aby se hnal za vlastním ziskem.

Nejlepším způsobem, jak řídit stát, je nechat lid dělat to, co chce… Nejhorší je, když vůdci státu soupeří s lidem v honbě za ziskem. (Zápisky historika 129,1)

S’-ma Čchien vysvětluje, že stejně jako hlásali Sün-c’ a Chan Fej-c’ a jako o to o dva tisíce let později usilovali Quesnay a Adam Smith, je nejlepší cestou založit vedení národního hospodářství na myšlence nekonání (na Západě laissez-faire):

Zemědělství tedy produkuje potravu, země produkuje rozličné výrobky a suroviny, řemeslníci vyrábějí předměty a obchodníci je uvádějí do oběhu. Tyto věci se dějí samy, aniž by je vláda regulovala, vynucovala či je přebírala a dělala místo nich. Každý z lidu jen dělá, co může, aby získal, co chce… Dějí se samy, aniž by o to kdo žádal. Jen následují tao. (Zápisky historika 129,3)

Přesvědčuje, že plynulý oběh věcí je cestou, jak oživit hospodářství. Učí tak užitečnosti ne státního zasahování, nýbrž tržního hospodářství.

Zboží a peníze je třeba nechat přirozeně téci jako vodu (Zápisky historika 129,5)

Tao-te-ťing (tradičně 6. století př. n. l.): Kuan-c’, Sün-c’, Chan Fej-c’, Zápisky historika a další kreslí velký obraz politicko-ekonomického myšlení o dva tisíce let dříve než Západ. Klasickým dílem, které politicko-ekonomickou filozofii vykládá nejlépe, je však Lao-c’ův Tao-te-ťing. Předkládá politicko-ekonomickou filozofii zvláště spolu s myšlenkou nekonání, pravidlem jednání Tao-te-ťingu. Kuan-c’, Sün-c’, Chan Fej-c’, Zápisky historika a další sdílejí všechny myšlenku nekonání, její pramen je však v Tao-te-ťingu. Myšlenka nekonání se předkládá na základě porozumění lidské přirozenosti a vztahu člověka a přírody. Následuje část politicko-ekonomické filozofie výslovně uvedené v Tao-te-ťingu.

Na prvním místě život lidu (Tao-te-ťing 53): Dvůr je nádherný, ale pole zarůstají plevelem a sýpky jsou prázdné. A přesto se na jedné straně nosí hedvábné šaty, u pasu ostré meče, jí se do přesycení a majetku je víc, než lze utratit. Co jiného je to než loupež?

Prosté zákony (Tao-te-ťing 57): Čím víc zákazů a tabu, tím víc lid chudne. Čím víc ostrých zbraní lid ovládá, tím větší zmatek v zemi. Čím víc lsti mezi lidmi, tím víc podivných věcí se děje. Čím hlučnější zákony a příkazy, tím víc je zlodějů.

Malá vláda (Tao-te-ťing 58): Čím prostší vláda, tím víc lidu prospívá. Čím složitější vláda, tím víc lidu škodí… Je-li lid těžké řídit, je to proto, že ti nahoře vytvářejí příliš mnoho opatření a zasahují.

Iniciativa lidu (Tao-te-ťing 65): Vůdce, který vnucuje své plány lidu, je pro stát pohromou. Vůdce, který své plány lidu nevnucuje, je pro stát požehnáním.

Nízké daně (Tao-te-ťing 75): Lid hladoví proto, že ti nahoře vybírají příliš mnoho daní a utrácejí je jen pro sebe.

Společenská rovnováha (Tao-te-ťing 77): Tao nebes bere těm, kdo mají mnoho, a pomáhá těm, kdo nemají nic. Tao lidí bere těm, kdo nemají nic, a pomáhá těm, kdo mají mnoho. Který vůdce dokáže vyrovnat přebytek? Jen ten, kdo rozumí tao.

Bezúhonnost vůdce (Tao-te-ťing 81): Vůdce nehledá bohatství pro sebe. Radost nachází v práci pro druhé. Čím víc tedy dává druhým, tím je bohatší.

Srovnejme zájem, který o politickou ekonomii projevují Tao-te-ťing a Mojžíšova Pětikniha. V Bibli se jen těžko najde přímá zmínka o politicko-ekonomické činnosti. Bible, dovršená ještě před utvořením národních států, sice v knihách Exodus, Deuteronomium, Numeri a jinde uvádí několik přímých „zákonů“ týkajících se politicko-ekonomické činnosti. Například:

Když budeš sčítat syny Izraele, aby ses dozvěděl jejich počet, ať každý dá Hospodinu výkupné za svůj život. (Ex 30,11–12)

Každý rok budeš odvádět desátek z úrody své půdy, a na konci každého třetího roku vyneseš celý desátek úrody toho roku a uložíš jej ve svých branách……. Ať přijde levita, cizinec, který pobývá v tvých branách, sirotek a vdova, ať jedí a nasytí se, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal ve všem, co podnikneš svýma rukama……. Vejdeš-li do vinice svého bližního, smíš se hroznů najíst, kolik chceš, do nádoby si však nic nedáš; vejdeš-li do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasy, srp však do obilí svého bližního nevezmeš. (Dt 14,22–29; 23,24–25)

Vyzná hřích, kterého se dopustil, a v plné výši nahradí, čím se provinil, přidá k tomu pětinu a dá to tomu, proti komu se provinil. (Nu 5,6–7)

Ve srovnání Východu a Západu je důležité, že omezené západní myšlenky o politické ekonomii mají všechny podobu náboženského zákona, tedy zákona. Protože se západní Bůh o politickou ekonomii nezajímal, i místa Pětiknihy o hospodářské činnosti nekladou důraz na politickou ekonomii, nýbrž na povahu „zákona“: co musí člověk dodržovat, či za co je potrestán, poruší-li to. V téže souvislosti byla řecko-římská kultura vystavěna na otroctví a na tradici a kultuře, které aktivně podporovaly sobectví, jehož hlavními prostředky byly válka, dobývání a loupež. Tím, že ponechává sobectví jednotlivce volnou ruku, se západní novověké a moderní politicko-ekonomické myšlení podobá starověkému myšlení athénsko-římské doby. Je to stav, kdy politicko-ekonomické myšlení založené na myšlení min-pen ještě nevzniklo.

V době západního osvícenství ještě nebyly knihy a filozofie východních myslitelů, jako byli Kuan-c’, Sün-c’, Chan Fej či S’-ma Čchien, na Západě představeny. V osvícenství byly na Západ uvedeny jen knihy konfucianismu a taoismu a západní myslitelé jimi byli zaujati. Proto měla politicko-ekonomická filozofie taoismu spolu s myšlenkou nekonání, ústřední zásadou jednání taoismu, rozhodující vliv na proud západního politicko-ekonomického myšlení, který se tehdy začal utvářet. Utváření národního státu nakonec zahajuje proces překonávání etatismu. V tomto procesu čerpal Západ inspiraci z východní myšlenky nekonání.

3) Vznik národního státu na Západě: od merkantilismu k laissez-faire

Západ nazývá období od 15. do 18. století věkem objevů (Age of Discovery). Označuje dobu, kdy Západ dobýval svět. Západní mocnosti zahájily po celém světě soupeření o kolonie, zlato a stříbro, koření a otroky. Jako prostředky jim sloužily hlavně průzkum, pirátství a uchvácení. Prvními, komu se to podařilo, byly Španělsko a Portugalsko, v čele s Kolumbovými a Vasco da Gamovými objevnými plavbami po Atlantiku a Indickém oceánu. Portugalsko bylo zpočátku v čele, mělo však příliš málo obyvatel a Španělsko ho předstihlo. Díky činům takzvaných konkvistadorů, jako byli Cortés (1485–1547) a Pizarro (1471–1541), se Španělsko zmocnilo zlata a stříbra aztécké a incké říše. Konkvistador znamená španělsky dobyvatel. Ohromné množství zlata a stříbra z Ameriky přivezené domů učinilo ze Španělska největší mocnost Evropy.

Anglie se zase soustředila na přepadání a uchvacování lodí, které vozily španělské zlato, stříbro a koření. Jejím představitelem je proslulý Drake (1540–1596). Královna Alžběta investovala do Drakeova pirátství, až z něj v některých letech získávala asi polovinu příjmů koruny.⁴²² Drake byl mimořádnou postavou, působil jako pirát, objevitel, admirál, podnikatel i politik, byl povýšen do šlechtického stavu a roku 1588 se skvěle vyznamenal v námořní bitvě se španělskou Nepřemožitelnou armadou. Pro Angličany byl jedinečným vlastencem, pro Španělsko nejnebezpečnějším pirátským vůdcem pro jeho lodě plující přes Atlantik, na jehož hlavu byla vypsána vysoká odměna.

Toto soupeření mezi Španělskem a Anglií, kdy se na všech mořích množily drobné střety, nakonec přerostlo v otevřenou válku. V námořní bitvě v Lamanšském průlivu roku 1588 (the battle of Gravelines), velmi důležité v západních dějinách, rozhodlo zničení španělské Nepřemožitelné armady a vítězství anglického loďstva o osudu obou zemí.⁴²³

S rozvojem lodní dopravy a zakládáním zámořských kolonií se evropské státy vrhly do mezinárodního obchodu. Soustředily se na získávání kolonií a územní expanzi a na rozmnožování národního bohatství řízením mezinárodního obchodu. Toto počínání se začalo nazývat „merkantilismem“ (重商主義, Mercantilism). Slovo pochází z latinského mercans, které znamená toho, kdo kupuje (buyer). Evropské mocnosti, které se řídily merkantilistickou politikou, vstoupily do stavu téměř neomezené války mezi státy. Od konce 15. do 18. století, téměř tři sta let, trvalo toto uctívání merkantilismu. Šlo o to stát se mocností tím, že se jako Španělsko zajistí zlato a stříbro z kolonií.

Národní hospodářská politika, kterou přijaly, merkantilismus, není filozofií se světovým názorem, která by podporovala obchod, aby zlepšila život lidu či udržela světový řád. Aby přežila a vládla jako nejsilnější stát, činila svým hlavním prostředkem soutěže dobývání druhých a uchvacování potřebných věcí či získávání národního prospěchu prostřednictvím výhodných obchodních podmínek. To je merkantilismus. Tato politika chce jakýmikoli prostředky dosáhnout v mezinárodním obchodě obchodního přebytku a tím maximalizovat bohatství státu, tedy jeho držbu zlata a stříbra. Přirozeně zavládl krajní protekcionismus. Pod praporem protekcionismu vynakládaly západní země veškeré síly na dosažení přebytku obchodní bilance. Merkantilistická politika se vyjadřuje takto:

Nesmíme dovážet z ciziny více, než prodáváme. Této politiky se musíme držet. Porušíme-li ji totiž, zchudneme my a zbohatne ten druhý. ⁴²⁴

Všechny země proto provádějí politiku, která maximalizuje vývoz a minimalizuje dovoz. A podle tohoto postoje soupeří evropské země o zajištění zámořských kolonií a o kontrolu obchodu uvnitř svých říší. Merkantilismus vytvořil vzorec atlantického trojúhelníkového obchodu. Z amerických kolonií se do Evropy vyvážela bavlna, cukr, tabák a další, Evropa vyvážela do Afriky a jiných kolonií průmyslové výrobky, které z nich zpracovala, jako textil či rum pálený z cukrové třtiny, a Afrika vyvážela otroky do Ameriky: o tento obchod usilovaly v čele evropské země.

Státní monopoly a monopoly vůbec se staly obecným vzorcem merkantilistické politiky. Proto moderní ekonomové jako Adam Smith viděli v merkantilismu obrovskou hospodářskou soustavu, v níž se státní moc, výrobci a obchodníci spojili na úkor spotřebitelů. Merkantilisty skutečně představovali vládní úředníci a obchodníci. Obchodníci skutečně měli monopol na domácím trhu, z něhož byla vyloučena zahraniční konkurence, a vytěžili z něj ohromné zisky, nakonec na úkor dělníků a spotřebitelů. A stát mohl uvalovat vysoká cla a monopolizovat daně, které obchodníci platili. Merkantilisté přirozeně pokládali za nezbytné kvůli národnímu bohatství a přežití státu držet dělníky při nízkých mzdách. Měli za to, že poskytovat dělníkům a nižším vrstvám vzdělání, volný čas či mzdy vyšší než minimum vede národ k lenosti a neřesti. Proto doma aktivně potlačovali růst mezd, aby zvýšili svou obchodní konkurenceschopnost.

Po politicko-ekonomické stránce lze jev, který prostupuje jak počáteční koloniálně-vykořisťovatelskou politiku, tak pozdější protekcionistickou politiku, označit jako etatismus (statism). Západní koloniálně-merkantilistická politika vyúsťuje po politicko-ekonomické stránce v etatismus:

Merkantilismus dosáhl vrcholu v Evropě v 17. a 18. století. Byl to druh etatismu: soustava, která užívala hospodářské logiky plné omylů k budování imperiální moci a udělovala monopoly či dotace skupinám či jednotlivcům, které si stát vybral.⁴²⁵

Panovníci jednotlivých zemí, kteří se řídili merkantilistickou politikou, se snažili kvůli vlastnímu prospěchu pevně ovládat hospodářskou a obchodní politiku státu. Tehdejší panovníci ovšem uprostřed opakovaných válek a naléhavého soupeření stavěli do popředí i bezpečnost a bohatství státu, bohatou zemi a silné vojsko. Tehdy se nerozlišovalo mezi státem a panovníkem. Ludvík XIV. je proslulý výrokem „Stát jsem já“. Nebyl rozdíl mezi záminkou sloužit státu a honbou za sobectvím či chamtivostí jednotlivce prostřednictvím etatismu.

Aby se západní politická ekonomie z těchto okovů vymanila, musel být na Západě nejprve založen národní stát. Když roku 1648 vestfálským mírem národní stát na Západě konečně vznikl, přišla do západní politické ekonomie velká změna. Národní stát otevřel oči myšlenkové soustavě zcela odlišné od dobyvačného státu. Aby přežil. V politické ekonomii otevřeli západní myslitelé oči myšlence vyloučit zasahování vlády a zajistit hospodářskou autonomii lidu, a tak rozmnožit národní zájem. Tím merkantilismus věku dobývání, který tři století ovládal Západ, ustoupil a laissez-faire v západní politické ekonomii konečně rozkvetlo. ⁴²⁶

Myšlením, které ovládalo západní politickou ekonomii ve věku dobývání, byl etatismus: způsob přežití v době, kdy se udržovala monarchie a přežití krále se ztotožňovalo s přežitím státu. V 17. a 18. století však Západ se zavedením nacionalismu už nemohl v národním hospodářství spoléhat na etatismus. Kvůli přežití se pokusil o odvážné reformy státu. V tomto přechodném období na Západě často propukaly revoluce a bujely nejrůznější myšlenky. Zvláště bylo třeba vymanit se z merkantilistické instituce dobyvačného státu. S nástupem nacionalismu se stala nezbytnou nová myšlenková soustava, kterou národní stát potřeboval, kvůli přežití národního státu. Nacionalismus 18. století se na Západě v politické ekonomii pokusil místo etatismu o laissez-faire.

4) Laissez-faire se inspirovalo taoistickou myšlenkou nekonání

V novověkém osvícenství se Západ zmítal ve snaze vymanit se z přísné státní kontroly, jíž byl merkantilismus. Prvními, kdo merkantilismu myšlenkově vyhlásili boj, byli francouzští fyziokraté (Physiocrats). Začali si myslet, že místo toho, aby státy pod heslem merkantilismu neomezeně soupeřily v dobývání a vykořisťování, lze moc státu posilovat jinak. Tvrdili, že bohatství státu lze rozmnožit tím, že se co nejlépe využije zemědělská půda vlastní země, včetně kolonií, a zvýší se zemědělská produkce. Dozvěděli se, že zemědělství na Východě dosahuje vysoké produktivity. A hluboce je okouzlila myšlenka nekonání, která tvořila jeho pozadí.

Právě v době, kdy západní myslitelé začali hájit hospodářskou autonomii lidu, se na Západě stala známou východní myšlenka nekonání. Když byla na Západ uvedena filozofie nekonání, která chce vyloučit jakékoli umělé zasahování, včetně zasahování vlády, jevila se západním myslitelům jako převratná a revoluční filozofie. Francouzští fyziokraté se soustředili na autonomii jednotlivce, jádro politicko-ekonomické filozofie. Šířili na Západě myšlenku laissez-faire, která byla převodem myšlenky nekonání. Francouzští fyziokraté převedli taoistickou „myšlenku nekonání“ jako „laissez-faire“ a myšlenka laissez-faire se začala šířit ve Francii. „Laissez“ znamená nechat a „faire“ dělat, „laissez-faire“ tedy znamená „nechat dělat“, tedy nekonání. Laissez-faire se na Západě objevilo jako nová a revoluční myšlenka, která mohla nahradit merkantilismus. I Adam Smith přijel do Francie, setkal se s fyziokraty a naučil se ji od nich. Když anglicky mluvící svět tuto důležitou myšlenku přejímal, nevytvořil nové slovo, nýbrž užil v angličtině francouzské laissez-faire tak, jak je.

Politicko-ekonomická filozofie je filozofie, která se na Východě rozvinula spolu s utvářením národních států mnohem dříve než na Západě. Ústřední taoistická myšlenka nekonání se uplatňuje v politicko-ekonomické filozofii. Myšlenka nekonání varuje před záměrným konáním (ju-wej, 有爲) a je politickou, hospodářskou a etickou myšlenkou tak důležitou, že ji jednotlivec i vůdce mají činit svou zásadou jednání. Myšlenka nekonání, zásada jednání taoismu, v sobě nese tak důležitý hospodářský význam, že byla později na Západě přeložena jako laissez-faire. Myšlenka nekonání chce omezit lidské zasahování na minimum, laissez-faire chce omezit na minimum zasahování státu. Myšlenka nekonání se týká veškerého lidského jednání, včetně hospodářství, laissez-faire se omezuje na hospodářské jednání člověka.

Fyziokraté se soustředili na to, jak zmenšit zasahování státu a rozvíjet výrobní schopnosti jednotlivců. Jádrem bylo, jak vyjádřit, že úsilí jednotlivce je pro hospodářství důležité. Za tím stála filozofie, která chtěla rozmnožit národní bohatství tím, že bude cenit přírodu a zemědělství, místo aby zlato a stříbro získávala zámořským dobýváním. Problémem bylo, jak to vyjádřit a systematizovat. Tehdy taoistická myšlenka nekonání silně ovlivnila francouzské fyziokratické filozofy. Jak fyziokraté z myšlenky nekonání šířili na Západě nový pojem laissez-faire, to lidé Západu v poslední době postupně odhalují. Západní filozof Durant vykládá vznik laissez-faire ve své knize Our Oriental Heritage (Naše východní dědictví).

Francouzští fyziokraté byli ovlivněni taoismem, Lao-c’ a Čuang-c’. Věřili v myšlenku nekonání (無爲), tedy v laissez-faire. ⁴²⁷

V rovině politické ekonomie propadli francouzští fyziokratičtí filozofové čínské zemědělské soustavě, etické úloze vlády, která ji vedla, a myšlence nekonání, hospodářské filozofii, která v ní byla obsažena. Spojili to v myšlenku laissez-faire a v západním osvícenství ji uvedli do módy:

Moudrý vůdce musí vědět, že podstata vládnutí spočívá z velké části v tom, nechat věci, jak jsou, a nedělat nic. Tato filozofie je obsažena ve východní taoistické myšlence nekonání (無爲, wuwei). Francouzi ji přeložili jako laissez-faire a předali Západu…… Tato myšlenka nekonání pohnula Quesnayem a prostřednictvím Adama Smithe, který se ji od Quesnaye naučil, se stala základem západní moderní politické ekonomie. ⁴²⁸

Francouzští fyziokraté měli za to, že bohatství státu pochází ze zemědělství, a tvrdili, že zemědělství přináší největší užitek, když člověk pracuje podle řádu přírody a podle mechanismu trhu, bez zasahování vlády. Slovo fyziokratismus (Physiocracy) je složenina ze slov „příroda“ a „vláda“. Je to myšlenka spravovat národní bohatství tak, že se jako zemědělství opírá o přírodu.

Francouzský fyziokratismus: Quesnay, Gournay, Poivre

V 18. století byla politickým a kulturním střediskem Západu Francie. Ve Francii se poprvé v západních dějinách objevili filozofové, kteří promýšleli politickou ekonomii. Quesnay vydal roku 1758 Ekonomickou tabulku (Economic Table), která sleduje pohyby hospodářství ve státě. Stal se prvním politicko-ekonomickým filozofem Západu. Quesnay, otec francouzského fyziokratismu, je tím, kdo v 18. století uvedl na Západ z čínské myšlenky nekonání laissez-faire, základní myšlenku moderní ekonomie. Quesnay měl za to, že „nekonání“ lze do francouzštiny přeložit jako „laissez-faire“.⁴²⁹ Laissez-faire byl pojem, který otřásl dějinami západní politické ekonomie, a protože vznikl ve Francii, užívá i angličtina francouzské slovo tak, jak je.

Quesnay (1694–1774) je představitelem francouzských fyziokratů. Propadl myšlence nekonání, kterou hájí taoismus, a začal na Západě šířit myšlenku laissez-faire, která ji napodobovala.⁴³⁰ Francouzští fyziokraté tvrdili: „Nechte konat, nechte procházet, svět jde sám od sebe.“ Ovládala je myšlenka osvobodit politickou ekonomii od zasahování vlády. Řídili se přesně východní filozofií nekonání: „Čím víc vláda zasahuje, tím těžší život má lid.“

Toto Quesnayovo tvrzení, založené na nové myšlence laissez-faire, bylo na svou dobu revoluční. Myšlenka laissez-faire, kterou předložili francouzští fyziokratičtí myslitelé, se rozšířila do Anglie. Měla přímý a hluboký vliv na západní soustavu volného tržního hospodářství soustředěnou na Anglii.⁴³¹ Adam Smith skutečně v 60. letech 18. století navštívil Quesnaye v Paříži a radil se s ním o myšlence laissez-faire.⁴³² Pojem laissez-faire do jisté míry užívali francouzští podnikatelé už před Quesnayem, na konci 17. a v první polovině 18. století.⁴³³ Souvislost s taoistickou myšlenkou nekonání v pozadí šíření myšlenky laissez-faire však lze jen těžko popřít.

Francouzští fyziokratičtí myslitelé měli za to, že není nutné jako merkantilisté brát druhým jejich majetek, aby člověk zbohatl, ale že zdrojem národního bohatství může být vypěstovat na vlastní půdě hojnou úrodu. Byla to revoluční myšlenka. Merkantilismus chtěl rozmnožovat národní bohatství tím, že v koloniích získaných vojenským dobýváním zajistí co nejvíce zlata a stříbra. Rozšíříme-li smysl obsažený v pojmu merkantilismu, sdílejí s merkantilismem ústřední pojem Alexandr, Caesar, středověký Karel Veliký, španělské dobytí Střední a Jižní Ameriky i koloniální výboje Anglie a evropských zemí: mocností se stává stát, který drží mnoho zlata a stříbra. Úloha státu jako dobyvatele jiných zemí se tedy pro národní bohatství stává co nejdůležitější. Je to politicko-filozofický pojem západních dobyvačných států starověku, středověku i raného novověku, v nichž výrobní síla jednotlivců ve státě nemá žádnou vlastní hodnotu.

Gournay (1712–1759), Quesnayův současník a hospodářský myslitel, je tím, kdo laissez-faire na Západě široce rozšířil. V době, kdy Quesnay a Gournay působili, ovlivňovaly francouzské myšlení přímo či nepřímo vyspělé čínské zemědělství, politika laissez-faire vlády, která je řídila, a pojmy taoistické naturalistické filozofie. Pod jejich vlivem se mezi francouzskými intelektuály široce rozšířilo taoistické heslo „Nevládněte příliš!“ i výzva „Nechte to přírodě!“. Na tomto základě a ve shodě s Quesnayem šířil Gournay horlivě heslo „Nechte konat, nechte procházet!“, aby odstranil státní regulaci obchodu a průmyslu, jak bylo jeho přesvědčením. Jeho heslo se ve francouzském myšlení rozšířilo i v rozvinutější podobě: „Nechte konat, nechte procházet, svět jde sám od sebe!“

Fyziokratická filozofie, kterou hlásal Gournay, „Nechte konat! Nechte procházet! Svět jde sám od sebe!“, v sobě nese smysl zásadního obratu politické filozofie dobyvačného státu a merkantilismu, která chtěla posilovat úlohu vlády. Jeho fyziokratická filozofie má stejný obsah jako taoistická filozofie „Když se nechá konat, lid se promění sám“ (Tao-te-ťing 57). Fyziokratické heslo „Nechte to přírodě!“ přesně odpovídá taoistické filozofii „Tao nebes prospívá, a neškodí“ (Tao-te-ťing 81). Fyziokratické heslo „Nevládněte příliš!“ je stejným vyjádřením jako taoistická myšlenka „Vůdce, který vnucuje své plány lidu, přináší státu škodu“ (Tao-te-ťing 65). Myšlenka nekonání je filozofie, s níž souzní i konfucianismus: „Co říká nebe? Čtyři roční období se střídají a všechny věci dobře rostou; co říká nebe?“ (Hovory 17,19)

Poivre (1719–1786) je další důležitou postavou, která po Gournayovi šířila na Západě myšlenku nekonání. Čtyři roky široce cestoval po čínských provinciích. Je to ten, kdo poznal zemědělské hospodářství vyspělejší než západní a politiku a úlohu laissez-faire vlády, která je podpírala, a seznámil s nimi Francii. Quesnay a francouzští fyziokraté skutečně viděli v čínském zemědělství a jeho filozofických pilířích, konfuciánském a taoistickém myšlení, budoucnost a vzor západní politické ekonomie. Quesnay získal od Poivra mnoho informací a ve vzájemném styku se oba hluboce ovlivnili. Poivre dal Quesnayovi živé informace a úvahy očitého svědka o čínském zemědělství a taoistickém myšlení a Quesnay rozhodujícím způsobem přispěl k tomu, že se z Poivra stal fyziokratický filozof.

Poivre se velmi zajímal o zahradnictví a v mládí byl vyslán do Číny jako katolický misionář a pracoval v oblasti Kantonu a Macaa. Na rozdíl od jiných jezuitských otců, kteří žili v Pekingu a soustředili se na konfucianismus, se Poivre zajímal o zahradnictví, celkem čtyři roky ve dvou cestách široce cestoval po provinciích a začal věnovat velkou pozornost zemědělství. Poté pokračoval ve výzkumu v jihovýchodní Asii, Africe a Střední Americe. A své úvahy uspořádal a vydal knihu Cesty filozofa (Voyages d’un Philosophe).

Poivre v tomto díle po pozorování čínského zemědělského hospodářství srovnal čínské zemědělství se zemědělskou situací Afriky, Ameriky a Evropy a dospěl k závěru, že všichni by měli napodobovat výkonnou a vysoce produktivní čínskou zemědělskou soustavu.⁴³⁴ Byl to obhájce zemědělství. Kritizoval, že evropské mocnosti v rámci merkantilismu vedou svou politicko-ekonomickou politiku tak, že nevěnují pozornost výrobě a soustředí se jen na obchodní soupeření, a tvrdil, že zemědělstvím lze produkci výrazně zvýšit. V tom se Poivre shodl s fyziokratickým myslitelem Quesnayem.

Poivre ve svém díle napsal, že „v Číně vděčí rozkvět zemědělství, páteře země, prosté etice a pravidlům, a tato etika a pravidla vznikla podle toho, co přikazuje příroda a rozum“. Kritizoval tehdejší normativní vládní politiku Západu ve srovnání s přirozenou politikou laissez-faire čínské vlády a tvrdil, že Západ má tuto přirozenou politiku čínské vlády a čilý pracovní étos lidu napodobit. Napsal: „Jinde lid poslouchá pochybná pravidla či opatření se skrytými úmysly, která vytvořili lstiví lidé, kteří chtějí druhé klamat, a to s Čínou dobře kontrastuje.“ ⁴³⁵

Zjistil, že čínské zemědělství a myšlenková soustava napodobují přírodu a jdou cestou přírody a že tato cesta má podporu vlády, která se snaží co nejvíce zdržet zasahování do hospodářské činnosti jednotlivců a snižovat daně. Viděl toto čínské politicko-ekonomické myšlení zhuštěné v taoistických pojmech tao a nekonání. Pozoroval tedy, že v Číně se panovník vzdává myšlenky zasahovat do národního hospodářství či je řídit a soustředí se na to, aby lid šel vlastní cestou, tedy tao.⁴³⁶

Francouzští fyziokratičtí myslitelé měli za to, že čínský císař každé jaro předvádí setbu, aby šel příkladem a pěstoval pracovní étos lidu, a že to vyjadřuje úctu k přírodě. Ve východní civilizaci však úcta k přírodě neznamenala jako v západním náboženství, že příroda je božská či posvátná. V čínské myšlenkové soustavě se totiž podle nich filozofie, které posvěcují nadpřirozené, neuctívaly, spíše se jimi pohrdalo. Východní civilizace měla za to, že nejlepší cestou je soustava, která se sama reguluje a působí podle zákonů existujících v přírodě, a že tak přináší všem co největší prospěch. Nejlepším způsobem vlády je proto, aby vládce kromě příkladu, který dává lidu, nezasahoval: to je právě myšlenka nekonání.

Pro osvícenské myslitele se důležitost myšlenky nekonání neomezovala na fyziokraty jako Quesnay, Gournay a Poivre. Měli za to, že zákon i politicko-ekonomické myšlení mají napodobovat přírodní filozofii a myšlenku nekonání. Měli za to, že „zákonodárce i zákon musí uznat zásadu, jíž je cesta přírody“, a že tak lze napodobit „nekonání, ideální čínský způsob jednání“. Hodnotili, že „v Číně je myšlenka nekonání právě ústřední myšlenkou vládní politické ekonomie“.⁴³⁷